26 Cdo 1460/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a
soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci
žalobkyně MEDISCAN a. s., se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Okruhová 1135/44,
zastoupené Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova
38/15, proti žalované Oblastní nemocnici Kolín, a. s., nemocnici Středočeského
kraje, se sídlem v Kolíně, Žižkova 146, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, o zaplacení částky
3.785.524,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn.
115 C 9/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 17. ledna 2013, č. j. 28 Co 558/2012-191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. 28 Co
558/2012-191, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3.785.524,- Kč s příslušenstvím (v
podobě úroků z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované
vzniklo jako přeplatek na nájemném za období od 1. září 2009 do 31. října 2011
z nebytových prostor, které si od ní pronajala (nejprve nájemní smlouvou ze dne
1. září 2007 a posléze nájemní smlouvou ze dne 1. září 2009) pro provozování
přístroje magnetické rezonance.
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. června 2012,
č. j. 115 C 9/2012-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku
3.785.524,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaných úroků z prodlení
(výrok I.), řízení ohledně tam uvedených úroků z prodlení zastavil (výrok II.)
a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Na základě nájemní
smlouvy ze dne 1. září 2007 provozovala žalobkyně za tam sjednané nájemné
přístroj magnetické rezonance v pronajatých nebytových prostorách, které jsou
součástí nemovitostí ve vlastnictví žalované. Šlo o nebytový prostor v budově
centrálních operačních sálů o výměře 142,14 m2 a jednu místnost v budově
dětského pavilonu o výměře 14,4 m2. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu do
31. srpna 2009 s ujednáním o jejím prodlužování vždy o jeden rok, nebude-li
nejméně dva měsíce předem jednou ze smluvních stran vypovězena. Dne 1. září
2009 uzavřely účastnice ohledně týchž nebytových prostor další nájemní smlouvu
s tam sjednaným (mnohem vyšším) nájemným. Tato nájemní smlouva již neobsahovala
ujednání o automatickém prodlužování nájmu a neobsahovala ani ujednání, že by
měnila či rušila a nahrazovala stávající nájemní poměr žalobkyně k týmž
nebytovým prostorám. Nájemní smlouva ze dne 1. září 2009 byla postupně
prodlužována na základě uzavřených čtyř dodatků. Na tomto skutkovém základě
soud prvního stupně mimo jiné dovodil, že žalobkyně byla povinna platit na
nájemném v žalovaném období částky sjednané v nájemní smlouvě ze dne 1. září
2007. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že pozdější nájemní smlouva ze dne
1. září 2009, stanovící jinou výši nájemného, je absolutně neplatná pro
počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); neobsahuje totiž
žádné ujednání účastníků o tom, že by měnila (ve smyslu § 516 obč. zák.) či
rušila a nahrazovala (ve smyslu § 570 obč. zák.) stávající nájem žalobkyně k
nebytovým prostorám (založený nájemní smlouvou ze dne 1. září 2007). Neshledal
důvodnou námitku promlčení uplatněného nároku za dobu od září 2009 do ledna
2010, neboť – s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo
660/2010 – dovodil, že v tomto ohledu je třeba aplikovat úpravu obsaženou v
zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž
vycházet ze čtyřleté promlčecí doby. Za důvodnou nepokládal ani námitku
započtení ohledně částky 329.175,- Kč z titulu nedoplatku na nájemném za dobu
od 1. listopadu 2010 do 31. srpna 2011 s odůvodněním, že žalobkyně k 31. lednu
2011 nebytové prostory vyklidila a po dohodě je žalované odevzdala a bylo by
proto v rozporu s dobrými mravy, aby platila nájemné z nebytových prostor,
které již neužívala.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
17. ledna 2013, č. j. 28 Co 558/2012-191, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na
zaplacení tam uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Po částečném zopakování důkazů přečtením listin se odvolací soud ztotožnil se
zjištěným skutkovým stavem, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně na jeho
základě dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – není nájemní
smlouva ze dne 1. září 2009 neplatná, neboť zde šlo o kumulativní novaci ve
smyslu § 516 odst. 1 obč. zák., tedy o změnu původního závazku v otázce výše
nájemného a doby trvání nájmu při shodném předmětu nájmu. Za této situace
vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, aniž se
– s přihlédnutím k jinému právnímu názoru – zabýval otázkou promlčení a
započtení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odůvodnila konstatováním, že napadeným rozhodnutím se odvolací řízení končí,
přičemž toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. V dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Namítla, že podle jednoznačného skutkového zjištění neobsahuje
pozdější písemná nájemní smlouva žádné ujednání, z něhož by vyplývalo, že se
mění či ruší a nahrazuje jiným původně vzniklý nájemní vztah (na základě
předchozí písemné nájemní smlouvy) se všemi jeho atributy. Za této situace
nelze pokládat za správný právní názor, že zde přesto jde o kumulativní novaci
ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák. Uvedený názor je podle dovolatelky v rozporu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž v této souvislosti odkázala
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 1657/2004. Navíc je podle
jejího názoru vyloučeno, aby jedné osobě paralelně svědčily dva právní důvody k
užívání téhož předmětu nájmu; zde odkázala na právní názory zaujaté v tam
citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že
pokud by se odvolací soud těmito právními názory řídil, musel by dospět k
závěru, že pozdější nájemní smlouva je neplatná a že jsou dány předpoklady pro
vyhovění její žalobě. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí
tak, že žalobě vyhoví.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu,
vyvracela správnost užitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání
bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1
a 4 o.s.ř.).
Dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že její dovolání směřuje
„proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho měnícímu
výroku I., ale jakoby i proti nákladovým výrokům II. a III. napadeného
rozsudku. Ve vztahu k nákladovým výrokům II. a III. však dovolatelka – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – v rozporu s ustanoveními
§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání. Dovolací
soud zastává názor, že ve skutečnosti správnost uvedených nákladových výroků
nenapadla a její dovolání tudíž směřuje pouze proti měnícímu výroku I.
napadeného rozsudku.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V posuzovaném případě jde o rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skočeno,
přičemž rozhodnutí v napadeném měnícím výroku I. závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto přípustné podle § 237
o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady nebyly namítány a
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2352/99) není pochyb o tom, že občanský zákoník umožňuje
účastníkům závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho
obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající – § 516 obč. zák.
(tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou
zrušili a současně jej nahradili novým – § 570 obč. zák. (tzv. privativní
novace). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut
změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za
trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní
skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku
nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být
nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je
rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i
výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99,
uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále
rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října
2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004,
a konečně i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z
20. listopadu 2003, sp. zn. 31 Cdo 528/2001). Obsah právního úkonu lze však
vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle
není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze
již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný
pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah
právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je
předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného
projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat
důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108
ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ani následné jednání
smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném
právním úkonu vyjádřen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. října 2005, sp.
zn. 26 Cdo 1657/2004 /na něž odkázala dovolatelka/ a z 18. února 2009, sp. zn.
26 Cdo 1405/2007).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 29.
května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněné na straně IV v příloze sešitu č.
10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, ze 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo
467/2000, uveřejněné pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
z 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné pod C 535 ve svazku 6
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99,
a z 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal také názor, že
předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt
právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o
nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li
určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít
smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 8. března 2011, sp.
zn. 26 Cdo 4217/2010). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně
neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2238/2008).
Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by
uvedené závěry nebylo možno vztáhnout rovněž na rodinný dům, jenž byl opakovaně
pronajat téže osobě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo
1318/2013), avšak také na nebytové prostory, opakovaně pronajaté téže osobě.
Od uvedené judikatury se odvolací soud odchýlil, jestliže na základě zjištěného
skutkového stavu dovodil, že byť nájemní smlouva ze dne 1. září 2009 (navíc
koncipovaná tak, jakoby nájemní vztah mezi smluvními stranami poprvé /nově/
zakládala) neobsahovala žádné ujednání o tom, že mění nebo ruší a nahrazuje
stávající nájemní vztah k nebytovým prostorám (založený nájemní smlouvou ze dne
1. září 2007), šlo v jejím případě přesto o kumulativní novaci podle § 516
odst. 1 obč. zák. a není proto neplatná; pro úplnost zbývá dodat, že odkaz
odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo
2717/2008 (správně zřejmě rozhodnutí ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo
2717/2006) je – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu (v této věci
šlo přinejmenším zčásti o jiný předmět nájmu) – nepřípadný.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) a tudíž není správný. Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o
věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4
o.s.ř. ) a podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á
k
předseda senátu