26 Cdo 4217/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce T. J., zastoupeného JUDr. Dagmar Císařovskou,
advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 12/1882, proti žalované městské
části Praha 9, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324, zastoupené JUDr. Jiřím
Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C
287/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
května 2010, č. j. 22 Co 138/2010-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 22 Co
138/2010-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. prosince 2009,
č. j. 10 C 287/2009-29, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. prosince
2009, č. j. 10 C 287/2009-29, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z
nájmu „bytu č. 17, který se nachází v 5. podlaží, ve IV. patře domu č. p. 1070
v ulici U svobodárny č. 9 v Praze 9“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“),
dané žalobci dopisem žalované ze dne 25. června 2009; současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.
května 2010, č. j. 22 Co 138/2010-42, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací především za zjištěno, že z manželství,
které žalobce uzavřel v roce 2000 s J. J., se narodily dvě děti (D. J., a M.
J.,) a že od roku 2001 žije manželka žalobce s nezletilými dětmi u své matky a
že jsou hlášeni k trvalému pobytu v P. Dále zjistil, že vedoucí odboru správy
majetku Úřadu městské části Praha 9 dopisem ze dne 7. ledna 2008 (dále jen
„dopis ze dne 7. ledna 2008“) žalobci sdělil, že odbor správy majetku Úřadu
městské části Praha 9 bere na vědomí, že se stal nájemcem předmětného bytu,
neboť po splnění stanovených podmínek na něj přešlo právo nájmu bytu po jeho
babičce Z. Š. Shodně se soudem prvního stupně vzal také za prokázáno, že dne
19. února 2008 uzavřeli žalovaná jako pronajímatelka a žalobce a jeho manželka
jako nájemci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen
„nájemní smlouva ze dne 19. února 2008“), že žalovaná dala žalobci a jeho
manželce dne 25. června 2009 výpověď z nájmu bytu (dále jen „Výpověď“), kterou
oběma doručila, a že manželka žalobce nepodala (v šedesátidenní lhůtě od
doručení Výpovědi - § 711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů /dále jen „obč. zák.“/) žalobu na určení její
neplatnosti. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že na
základě nájemní smlouvy ze dne 19. února 2008 vzniklo žalobci a jeho manželce
právo společného nájmu předmětného bytu a že toto právo nemohlo zaniknout
opuštěním společné domácnosti, neboť manželé spolu údajně ke dni podpisu
nájemní smlouvy nežili (již od roku 2001), a proto je vyloučeno, aby až po
uzavření nájemní smlouvy manželka žalobce trvale opustila společnou domácnost.
Poté uzavřel, že v dané věci nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné
legitimace, podal-li žalobu na určení neplatnosti Výpovědi pouze žalobce a
neúčastní-li se řízení o určení neplatnosti Výpovědi i jeho manželka, které
byla Výpověď rovněž doručena, tj. všichni nerozluční společníci (jimiž manželé
jako společní nájemci bytu jsou). Za této situace zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1988/2003,
26 Cdo 2756/2006, 26 Cdo 1922/2001 a 26 Cdo 2511/2004 – zpochybnil závěr o
nedostatku věcné legitimace. V této souvislosti namítl, že v řízení o vyklizení
nemovitosti, opírající se o tvrzení, že jde o užívání bez právního důvodu,
nelze žalované považovat za nerozlučné společníky. Dále uvedl, že na něj přešel
nájem předmětného bytu po jeho babičce a že byl-li v té době ženatý, „je v
praxi obvyklé, že nájemní smlouvu podepíší oba manželé bez ohledu, na kterou
osobu přešel ze zákona nájem bytu“; zdůraznil, že jeho manželka „předmětný byt
neužívala a neužívá a že v něm nemá žádné svoje věci“. Z obsahu dovolání
vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory soudů obou
stupňů a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popřípadě
aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatel – s přihlédnutím k
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení právních otázek, zda v době doručení
Výpovědi svědčilo žalobci a jeho manželce právo společného nájmu předmětného
bytu a zda je tudíž na místě zamítnutí žaloby na určení neplatnosti Výpovědi
pro nedostatek věcné legitimace. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené
rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení
uvedených otázek – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání
přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve
lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti
výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Už na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odkaz dovolatele na rozhodnutí
vyjmenovaná v dovolání je nepřípadný. Ustálená soudní praxe totiž již v
minulosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května
1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura) dovodila, že v řízení o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč.
zák. – postavení nerozlučných společníků a že právo společného nájmu bytu
manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom smyslu, že nájem bytu
zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku nájemního poměru u výlučných
nájemců bytu. Současně dovodila, že právo společného nájmu bytu manžely je
zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že
svědčí oběma manželům společně a nedílně, a že v hmotněprávní oblasti se tato
nedílnost projevuje mimo jiné tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a
oběma musí být také doručena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června
1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura). V této souvislosti zbývá dodat, že v rozsudku ze
dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněném pod č. 34 v sešitě
č. 3-4 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„uveřejněné rozhodnutí“), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že účastníky
řízení o určení neplatnosti výpovědi ze společného nájmu bytu manžely musí být
oba manželé (společní nájemci bytu). K odůvodnění uvedeného právního názoru
mimo jiné uvedl, že neúčastní-li se řízení o určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu všichni nerozluční společníci (zde manželé jako společní nájemci
bytu), jímž byla doručena výpověď, nemůže být žalobě vyhověno, a to pro
nedostatek věcné legitimace.
Při řešení otázky věcné legitimace (aktivní či pasivní – viz uveřejněné
rozhodnutí) vyšel odvolací soud v posuzovaném případě z názoru, že na základě
nájemní smlouvy ze dne 19. února 2008 vzniklo žalobci a jeho manželce právo
společného nájmu předmětného bytu; za společné nájemce bytu je pak pokládal i
ke dni dání (doručení) Výpovědi. Přitom se však nezabýval (a to i přes to, že z
dopisu ze dne 7. ledna 2008 učinil shora uvedená skutková zjištění)
dovolatelovými námitkami, že (už před tímto datem) na něj přešlo právo nájmu
bytu po jeho babičce Z. Š. a že od roku 2001 jeho manželka (a ani děti) v
předmětném bytě nebydlí (žijí u matky manželky).
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud České republiky
opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997,
sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku
1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26
Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný
pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22.
března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn.
26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní
smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu
nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již
jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k
určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani
tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn.
26 Cdo 2033/2004).
Z řečeného vyplývá, že pokud by se stal v důsledku přechodu nájmu, tj. ze
zákona, nájemcem předmětného bytu pouze žalobce (§ 703 odst. 1 a 3 obč. zák.),
pak by nájemní smlouva ze dne 19. února 2008 byla neplatná proto, že by byla
uzavřena ohledně bytu, který již nebyl v té době právně volný. Z tohoto důvodu
nemůže obstát (pro předčasnost) ani právní názor o nedostatku věcné legitimace
(podal-li žalobu na určení neplatnosti Výpovědi pouze žalobce a neúčastní-li se
řízení o určení neplatnosti Výpovědi všichni nerozluční společníci, tj. vedle
žalobce i jeho manželka, kteří byli podle odvolacího soudu společnými nájemci
bytu). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy uplatněn
opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu