26 Cdo 1657/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce statutárního města O., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) M. T., a 2) V. T., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené
u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 25 C 201/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. února 2004,
č.j. 12 Co 1023/2003-102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. února 2004,
č.j. 12 Co 1023/2003-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 10. 2003,
č.j. 25 C 201/2002-89, uložil žalovaným vyklidit do patnácti dnů od právní moci
rozsudku byt č. 4, I. kategorie, sestávající z jednoho pokoje a příslušenství,
v domě č. or. 32, v O. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a
rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 23. 11. 1995 Správa
domovního fondu města O. jako příkazník (dále jen „příkazník“) žalobce –
vlastníka předmětného domu – uzavřela se žalovanými smlouvu o nájmu
předmětného bytu na dobu určitou (do 23. 11. 1995), že dne 13. 11. 1996 byla
mezi týmiž subjekty uzavřena další smlouva o nájmu téhož bytu na dobu neurčitou
(dále jen „smlouva ze dne 13. 11. 1996“), že od roku 1994 byly uzavírány
smlouvy o nájmu bytů ve vlastnictví žalobce pouze na dobu určitou, že u
žalovaných šlo o jediný případ, kdy byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou, že
byt jim byl přidělen jako by šlo o bytovou náhradu, ačkoliv neměli podanou
žádost o náhradní byt, jakož i ze zjištění, že původní nájemkyní předmětného
bytu byla babička žalovaného, že žalovaný po její smrti neuplatnil přechod
práva nájmu na svoji osobu, ale požádal o jeho přidělení, že žalovaní mají
hlášeno trvalé bydliště u rodičů žalovaného v O. a že mají ve společném jmění
rodinný dům, nacházející se rovněž v O. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
smlouva ze dne 13. 11. 1996 je neplatná. Zaujal právní názor, že stanoví-li
zákon obligatorní písemnou formu smlouvy o nájmu bytu, musí být veškeré
základní náležitosti patrny přímo z jejího textu a nelze je dovozovat
následným výkladem tohoto právního úkonu. Konstatoval, že z obsahu této
smlouvy se nepodává, že by její účastníci chtěli pouze změnit dobu trvání
nájemního vztahu z doby určité na dobu neurčitou, ale naopak z jejího textu je
zcela nepochybné, že hodlali uzavřít novou nájemní smlouvu. Pokud však již byl
předmět nájmu platně pronajat, nelze jej znovu pronajmout týmž nájemcům novou
nájemní smlouvou, neboť takové plnění by bylo plněním nemožným. Protože smlouva
ze dne 13. 11. 1996 byla uzavřena za trvání nájemního vztahu žalovaných k témuž
bytu, je podle § 37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná. Soud prvního stupně
uzavřel, že nájemní vztah žalovaných k bytu, založený nájemní smlouvou ze dne
23. 11. 1995, opakovaně obnovovaný podle § 676 odst. 2 obč. zák., zanikl
uplynutím doby ke dni 23. 11. 2002, podal-li žalobce včas (dne 11. 12. 2002)
žalobu na vyklizení; žalovaní tudíž užívají byt bez právního důvodu a žaloba
je podle § 126 odst. 1 obč. zák. opodstatněná. Neshledal přitom důvody, pro
které by měla být žaloba podle § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnuta.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud
odvolací) rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č.j. 12 Co 1023/2003-102, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu
zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že soud prvního stupně se dopustil pochybení zejména při
výkladu § 37 odst. 2 obč. zák., když uzavřel, že smlouva ze dne 13. 11. 1996 je
absolutně neplatná pro nemožnost plnění. Vytkl mu dále, že „nesprávně
abstrahoval od kriterií § 35 odst. 2 občanského zákoníku“, upravujícího obecně
závazné výkladové pravidlo právních úkonů. Vyjádřil názor, že „nelze s ohledem
na konkrétní jednání stran sporné nájemní smlouvy, podle které si strany
navzájem bez jakýchkoliv pochybností vzájemně poskytovaly dohodnutá plnění po
dobu více jak 6ti let, dovodit závěr jiný, než že jejich vůle při uzavírání
nájemní smlouvy ze dne 13. 11. 1996 směřovala k nahrazení původně dohodnutého
nájmu předmětného bytu podle smlouvy ze dne 23. 11. 1995 z doby určité na dobu
neurčitou“. Na tomto závěru nemění dle názoru odvolacího soudu ničeho ani
skutečnost, že smlouva ze dne 13. 11. 1996 byla uzavřena ještě před ukončením
původně sjednaného nájmu na dobu určitou, neboť pokud šlo o nájemní vztah k
témuž předmětu nájmu a mezi týmiž účastníky, „nelze přijmout výklad, že by
jejím předmětem bylo plnění nemožné“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní
užívají byt na základě práva nájmu a že žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
odůvodnil podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž výslovně uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se
závěrem odvolacího soudu ohledně výkladu smlouvy ze dne 13. 11. 1996 a namítá,
že z jejího obsahu „není vůbec zřejmé, jakým způsobem se vypořádala s
předchozí nájemní smlouvou“, a proto jejím uzavřením nemohlo automaticky dojít
ke zrušení či změně smlouvy předchozí, když se o něčem takovém nezmiňuje.
Dovolatel má za to, že smlouva ze dne 13. 11. 1996 je absolutně neplatná, že ji
nelze vyložit jako dohodu o zániku předchozího nájemního vztahu podle § 710
obč. zák., ani jako nahrazení dosavadního závazku závazkem novým podle § 570
obč. zák., neboť pokud by mělo jít o takový právní úkon, muselo by to být v ní
vyjádřeno alespoň stručným odkazem na předchozí nájemní smlouvu. Vzhledem k
tomu, že se žalobce nedohodl se žalovanými ani na písemné změně původní nájemní
smlouvy, byla žaloba podána důvodně. Poukazuje rovněž na to, že žalovaní
předmětný byt nepotřebují, a že v jiném řízení vedeném u Okresního soudu v
Olomouci pod sp.zn. 25 C 180/2002 vyšlo najevo, že byt rodičů žalovaného, v
němž je žalovaný přihlášen k trvalému pobytu, je podnajímán jiným osobám.
Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 10.
února 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 o.s.ř.), je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.), a je v něm uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Obsahově posuzováno však
dovolatel – pokud zpochybňuje závěr o tom, k čemu směřovala vůle účastníků
smlouvy ze dne 13. 11. 1996 – zároveň namítá nesprávná skutková zjištění
odvolacího soudu, a uplatňuje tak rovněž dovolací důvod podřaditelný pod
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám
vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání namítány. Vady tohoto druhu
však tvrzeny nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř. Může jít o situaci,
kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani
jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány, nebo jestliže v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jde v
případě, že soud použil nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na zjištěný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V projednávané věci opřel odvolací soud své zamítavé rozhodnutí o závěr, že
nájemní smlouva ze dne 13. 11. 1996 vyvolala právní následek v podobě změny
stávajícího nájemního vztahu žalovaných k předmětnému bytu na dobu určitou v
nájemní vztah na dobu neurčitou. Rozhodujícím skutkovým zjištěním, jež bylo
významné pro právní posouzení věci odvolacím soudem (pro dovození konkrétních
práv a povinností účastníků), bylo tudíž zjištění o obsahu smlouvy, tj.
zjištění, k čemu směřovala vůle účastníků tohoto právního úkonu.
Podle § 516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového vztahu dohodou změnit
vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace).
Mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem
novým - § 570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Ustanovení § 516 odst. 1 a § 570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o
závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální
ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§ 685 a násl.) neobsahují
zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 753, svazek 10, rozsudek ze dne 6. 5. 2002,
sp.zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
1174, svazek 16, dále např. rozsudky ze dne 8. 1. 2002, sp.zn. 26 Cdo 893/2000,
ze dne 13. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2481/2003 a ze dne 15. 6. 2005, sp.zn. 26
Cdo 404/2005).
Institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu
dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako
právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik
závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který
má být nahrazen novým (srov. již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 20
Cdo 2352/99 a sp. zn. 26 Cdo 2628/2000).
Podle § 686 odst. 1 věty druhé obč. zák. smlouva o nájmu bytu musí mít písemnou
formu. Podle § 40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna
nebo zrušena pouze písemně. Podle § 570 odst. 2 věty první obč. zák.
nahrazuje-li se (tzv. privativní novací) závazek zřízený písemnou formou, musí
být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně.
Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodná vůle
účastníků závazkového právního vztahu. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní
i výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za
předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v
písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či
dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1627, svazek 23).
Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána
obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné,
co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost
písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl
vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí pod C 1108, svazek 15).
V projednávané věci odvolací soud učinil svůj skutkový závěr o tom, k čemu
směřovala vůle účastníků smlouvy ze dne 13. 11. 1996 na základě zjištění o
obsahu listiny tuto smlouvu obsahující. Z obsahu uvedené listiny však nevyplývá
žádné ujednání účastníků o tom, že by tato smlouva měnila či rušila a
nahrazovala jiným závazkem stávající nájemní vztah žalovaných k předmětnému
bytu, tj. nájemní vztah na dobu určitou nájemním vztahem na dobu neurčitou. Za
této situace – se zřetelem k výše uvedenému – nemůže obstát skutkový závěr
odvolacího soudu o tom, že vůle účastníků smlouvy ze dne 13. 11. 1996
„směřovala k nahrazení původně dohodnutého nájmu předmětného bytu podle smlouvy
ze dne 23. 11. 1995 z doby určité na dobu neurčitou“. Pokud pak odvolací soud
usoudil na vůli účastníků z okolnosti, že si po uzavření této smlouvy
poskytovali vzájemně plnění, je třeba uvést, že následné jednání smluvních
stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním
úkonu vyjádřen.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. byl uplatněn
důvodně. Za tohoto stavu nemůže obstát ani právní závěr odvolacího soudu, že
žalovaným svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou.
Protože napadený rozsudek není správný, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř.
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
§ 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
V Brně dne 19. října 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu