NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
26 Cdo 404/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně Ing. V. P., zastoupené advokátem, proti žalované M. Ch., o
vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 11/2000, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 21. září 2004, č. j. 12 Co 283/2004-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Přerově (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. února 2004, č. j. 10 C 11/2000-35, zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalované vyklidit „byt č. 3 v domě č. p. 873 na ulici T. v H.“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na
rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 21. září 2004, č. j. 12 Co 283/2004-45, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že
rozhodnutím z roku 1979 byla schválena dohoda o výměně bytů, že předmětem této
dohody byl rovněž předmětný byt, který získala žalovaná, že – v návaznosti na
rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů – byl dne 18. prosince 1979 sepsán
zápis o převzetí předmětného bytu, že usnesením Okresního soudu v Přerově ze
dne 20. června 1991, č. j. 6 C 115/91-9, byl schválen smír uzavřený mezi
žalovanou a jejím bývalým manželem, podle něhož se žalovaná stala výlučnou
uživatelkou předmětného bytu, a že dne 1. září 1992 uzavřelo město H. se
žalovanou ohledně předmětného bytu novou nájemní smlouvu. Dále rovněž zjistily,
že v roce 1995 se stala vlastnicí předmětného domu Č. k. s. D., že dne 1.
června 1995 uzavřela tato vlastnice jako pronajímatelka s žalovanou jako
nájemkyní ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu s nájemním poměrem na dobu
neurčitou, že v roce 1998 převedla uvedená vlastnice předmětný dům na žalobkyni
a že dne 19. ledna 1999 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanou
jako nájemkyní uzavřena ohledně předmětného bytu nájemní smlouva s nájemním
poměrem na dobu určitou do 1. ledna 2000 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 19.
ledna 1999“). Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily,
že žalovaná a její bývalý manžel byli společnými uživateli předmětného bytu (§
154 odst. 1, § 155 odst. 1 a § 175 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991), že na základě usnesení
Okresního soudu v Přerově ze dne 20. června 1991, č. j. 6 C 115/91-9, se stala
výlučnou uživatelkou bytu žalovaná (§ 177 odst. 1 téhož občanského zákoníku),
že její právo osobního užívání bytu se transformovalo na právo nájmu bytu podle
§ 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době
rozhodování soudů (dále jen „obč. zák.“), a že šlo o nájemní poměr na dobu
neurčitou. Poté uzavřely, že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále
nájemní poměr na dobu neurčitou, a proto žalobu zamítly. Podle názoru soudů
obou stupňů je tomu tak proto, že na základě nájemní smlouvy ze dne 19. ledna
1999 se nájemní poměr na dobu neurčitou nemohl změnit na nájemní poměr na dobu
určitou (a nájemním poměrem na dobu určitou nemohl být ani nahrazen), neboť
nájemní smlouva ze dne 19. ledna 1999 je neplatná a nemohla tudíž vyvolat žádné
právní účinky. Přitom jako neplatnou uvedenou nájemní smlouvu posoudily z toho
důvodu, že jejím předmětem nebyl byt právně volný. Podle názoru odvolacího
soudu je nájemní smlouva ze dne 19. ledna 1999 neplatná také podle § 39 obč.
zák., „neboť odporuje zákonu a současně ho i obchází, a to právě i z důvodu
zákonné ochrany nájmu bytu, kogentnosti příslušné právní úpravy a požadavků
formy nájemní smlouvy, která je antidatovaná s cílem dosáhnout jí zpětnost
nájemního poměru žalované k bytu, v jehož případě však zákonným způsobem k jeho
ukončení nedošlo“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání výslovně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítla, že „nájemní smlouvu
uzavřenou novým vlastníkem (žalobcem) s nájemcem hodnotily (soudy obou stupňů)
jako nájemní smlouvu uzavřenou k bytu nikoliv právně volnému“, avšak opomněly,
že v daném případě šlo „o téhož nájemníka a tentýž byt“. Zdůraznila, že „podle
tohoto právního názoru by nebylo možno měnit uzavřené nájemní smlouvy o
pronájmu bytů, ačkoliv žádné zákonné ustanovení nebrání účastníkům smlouvy
dohodnout změnu nájemního poměru v celém rozsahu a tedy i změnu trvání nájmu z
doby neurčité na dobu určitou“. Na podporu svého názoru poukázala na rozhodnutí
Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. dubna 2000, č. j. 6 C 14/2000-39, a
následné potvrzující rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2002,
č. j. 19 Co 450/2000-54, jimiž bylo v obdobné věci žalobě vyhověno; Okresní
soud v Prostějově zde dovodil, že „žádné zákonné ustanovení nebránilo
účastníkům dohodnout změnu nájemního poměru z doby neurčité na dobu určitou …
nájemní poměr žalovaných skončil uplynutím sjednané doby podle § 710 odst. 2
obč. zák.“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil
nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního
stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. září 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v
případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. podle ustanovení, o něž přípustnost
svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci opřel odvolací soud své (zamítavé) rozhodnutí o závěr, že
ve vztahu k předmětnému bytu svědčí žalované i nadále nájemní poměr na dobu
neurčitou, a to proto, že nájemní smlouva ze dne 19. ledna 1999 je neplatná a
nemohla tudíž vyvolat žádné právní účinky, tj. ani změnu stávajícího nájemního
poměru na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou. Dovolatelka v
dovolání správnost uvedeného právního závěru zpochybnila. Zmíněná právní otázka
by mohla být otázkou zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného
rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a
odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle § 516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového vztahu dohodou změnit
vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace);
mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem
novým – § 570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.
května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení § 516 odst. 1 a §
570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních
vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah
upravující (§ 685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití
nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut
změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za
trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní
skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku
nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být
nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je
rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i
výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony
vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale
zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v
rozporu s jazykovým projevem (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve
svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z
8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo
2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního
úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že
tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě.
Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo
1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je
dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je
jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost
písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl
vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný
pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V projednávané věci bylo součástí skutkových zjištění, z nichž odvolací soud
vycházel, rovněž zjištění o uzavření písemné nájemní smlouvy ze dne 19. ledna
1999, z níž nevyplývá žádné ujednání účastnic o tom, že by tato smlouva měnila
či rušila a nahrazovala jiným stávající nájemní vztah žalované k předmětnému
bytu, tj. nájemní poměr na dobu neurčitou. Jestliže odvolací soud – shodně se
soudem prvního stupně – za této situace dovodil, že žalované svědčí ve vztahu k
předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou, a proto žalobu v
konečném důsledku zamítl, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho
rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Přitom je nerozhodné, že
tak učinil (zčásti) z jiných důvodů.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl; zejména z důvodů
nadbytečnosti se již nezabýval otázkou neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 19.
ledna 1999.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalované nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu