U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M.
Z., zastoupeného JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku,
Husovo náměstí 17, proti žalovanému V. M., zastoupenému JUDr. Ivo Palkoskou,
advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, o zřízení služebnosti, vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 238/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016, č. j. 17 Co 526,
527/2015-970, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení na náhradě dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalovaného
JUDr. Ivo Palkosky.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
4. 2015, č. j. 6 C 238/2006-802, zřídil „služebnost cesty přes pozemky p. č.
112/7, p. č. 114/3, p. č. 114/4 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Rakovník na LV č. 230 pro
obec a k. ú. M. Ž. ve prospěch každého vlastníka stavby bez č. p./č. e.,
postavené na pozemcích p. č. 113/1 a 113/3, zapsané v katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Rakovník na
LV č. 146 pro obec a k. ú. M. Ž., jehož rozsah je vyznačen jako vyšrafovaná
část na geometrickém plánu č. 497 – 98/2012 ze dne 20. 3. 2013 vyhotoveném Ing.
L. N., na Cikánce 2587, Rakovník, který je nedílnou součástí tohoto
rozsudku“ (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému úplatu
za zřízení služebnosti ve výši 160 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).
Usnesením ze dne 14. 7. 2015, č. j. 6 C 238/2006-831 rozhodl o náhradě nákladů
řízení státu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
19. 7. 2016, č. j. 17 Co 526, 527/2015-970, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II., III., IV. a V.).
Odvolací soud dospěl k výše uvedenému závěru s odkazem na ustanovení § 1032
odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
jelikož žalobce nabyl budovu bez č. p./č. e., stojící na pozemcích žalovaného v
dražbě, přičemž si byl vědom toho, že k budově není zajištěn přístup. Tato
skutečnost byla zohledněna i v ceně za budovu. Žalobce v době nabytí
vlastnického práva k budově vycházel z předpokladu, že pokud mezi účastníky
nedojde k dohodě o umožnění přístupu do budovy, bude mu nemovitá věc
zpřístupněna rozhodnutím soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že právní problematika upravená v
ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., nebyla doposud dovolacím soudem
řešena, nicméně lze v podstatné míře vycházet z dosavadní judikatury vztahující
se k problematice nezbytných cest. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1680/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo
442/2007. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu se zákonem, žalobce sám zavinil nedostatek přístupu ke svému pozemku a
nemůže se nyní domáhat jeho zřízení soudním rozhodnutím. Navrhl, aby dovolací
soud dovolání do výroku I. napadeného rozsudku zamítl a ve zbytku ho odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož bylo o povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval
dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu
srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp.
zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel namítá, že mu není známo, že by právní problematika upravená
ustanovením § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., byla již dovolacím soudem řešena. Dovolání není přípustné, neboť velmi podrobně tuto problematiku rozebral
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, při
řešení analogického případu a dovolací soud nemá důvod se od tohoto rozhodnutí
v souzené věci odchylovat. Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá
potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i
jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním
nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí
být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je řízením, které při vyhovění návrhu
končí vydáním konstitutivního rozhodnutí, neboť teprve jím je založen právní
vztah mezi oprávněným a povinným [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2016, č. 6, str. 187)]; vzhledem k tomu je nezbytné po 1. 1. 2014
posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Jsou-li všechny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty naplněny, má soud
nezbytnou cestu v zásadě povolit, přičemž s ohledem na povahu řízení může soud
ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrh účastníků a povolit nezbytnou
cestu i jinudy, než se v žalobě požaduje [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014 (uveřejněné pod č. C 14 266
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)]. Nepovolení nezbytné cesty při naplnění všech zákonných podmínek
proto připadá do úvahy v zásadě jen v situacích, v nichž by požadavek na
povolení nezbytné cesty představoval zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Jelikož jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. vymezeny ve své podstatě obdobně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), případně s judikaturou k tomuto ustanovení, dovodil Nejvyšší soud, že
lze přiměřeně tam, kde zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemá obsahově
odlišnou úpravu, použít judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle zákona
č. 40/1964 Sb. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4242/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186)]. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li
si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu
žádá. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, týkajícím se okolností
pro zřízení věcného břemene, resp. okolností pro nepovolení nezbytné cesty. Žalobce je přesvědčen, že samotné nabytí vlastnictví ke stavbě na pozemku
jiného vlastníka ať již její koupí, vydražením nebo jiným právně aprobovaným
způsobem, nemůže být pro účely rozhodování o zřízení služebnosti, resp. nezbytné cesty, kvalifikováno jako jednání hrubě nedbalostní nebo úmyslné,
které by bylo možné považovat za jednání mající objektivně za následek
způsobení si nedostatku přístupu ke stavbě, a pro něž lze zejména nepovolit
cestu ke stavbě s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Celou
problematiku upravenou ustanovením § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. považuje za
dosud dovolacím soudem neřešenou. Výklad hrubě nedbalostního jednání v souvislosti se zřizováním nezbytné cesty
provedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015:
„Na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání
či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu
(přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti. Z judikatury Nejvyššího soudu týkající se náhrady škody se podává, že zavinění
je psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke
škodě jako následku takového jednání. Je založeno na složce vědění
(intelektuální), která zahrnuje vnímání jednajícího, tj. odraz předmětů, jevů a
procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů,
které jednající vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě
znalostí a zkušeností, a na složce vůle, která zahrnuje především chtění nebo
srozumění, tj. rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající
věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo
tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji
způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění jednajícího se
způsobením škody u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke
škodnímu následku, který není přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným
prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším)
následkem jeho jednání, kdy je jednající srozuměn s tím, že dosažení jím
sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze
usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která
by mohla škodnímu následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo
jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému
následku zamezit.
Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno
tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených
důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže
jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke
svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Vědomá nedbalost se
shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti
nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé
nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani
s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely
rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody,
pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových
konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé
zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za
jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly [rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003 (uveřejněný pod č. C 2 361 v Souboru),
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013
(uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Občanský zákoník v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě
zvláštní kategorií, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu
týkající se závazkového práva, z níž lze opět přiměřeně vyjít i v oblasti práv
věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném
přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité
opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k
zájmům jiných osob [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23
Cdo 2702/2012 (uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)]. V rámci úpravy povolení nezbytné cesty lze z uvedeného vymezení vyjít přiměřeně
(především v základních rysech odlišení úmyslu a hrubé nedbalosti), neboť je
třeba zohlednit, že úprava § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. primárně nemíří na
protiprávní jednání, nýbrž na jednání, která sice za protiprávní považovat
nelze, zakládají však důvod k tomu, aby nebyla nezbytná cesta povolena. Jaká
konkrétní jednání lze pod uvedené ustanovení podřadit, však o. z. výslovně
neuvádí a návod neposkytuje ani důvodová zpráva k uvedenému ustanovení. Dosavadní právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb. negativní podmínku pro
zřízení nezbytné cesty v podobě způsobení si nedostatku přístupu z hrubé
nedbalosti či úmyslně tím, kdo o nezbytnou cestu žádá, neobsahovala. Přesto
však judikatura dovolacího soudu zcela zřejmě po vzoru úpravy obsažené v § 2
odst. 1 zákona č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, podle něhož
„žádost za propůjčení nezbytné cesty jest nepřípustna, … jestliže nedostatek
cestovního spojení byl způsoben patrnou nedbalostí vlastníka pozemku po době,
kdy tento zákon nabyl účinnosti,“ uvedenou negativní zákonnou podmínku
reflektovala.
Nutno ovšem podotknout, že se judikatura dovolacího soudu po
vzoru judikatury k obecnému zákoníku občanskému [k tomu srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1941, sp. zn. R I 745/40 (uveřejněné pod č. 17 974/1941 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve
věcech občanských – dále jen „Vážného sbírka“, svazek XXIII, ročník 1941, str. 137)] stavěla k zamítnutí žaloby pro zaviněné jednání vlastníka stavby spíše
zdrženlivě. Konkrétně v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněném
pod č. C 9 680 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „ani to, že žalobce sám
zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost
zřízení práva nezbytné cesty. Zákon totiž pro tento případ zřízení práva cesty
přímo nevylučuje; je třeba vzít v úvahu, že ve veřejném zájmu je i zajištění
řádného užívání staveb jejich vlastníky. Jde tu nejen o zájem na tom, aby
vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být vykonáváno, ale i o veřejný zájem
na řádné údržbě stavby a na minimalizaci účinků neužívané a neudržované stavby
na okolí. V takovém případě je však třeba vzít do úvahy, zda jde o zřízení
dosud neexistujícího přístupu ke stavbě nebo jen o zlepšení stávajícího
přístupu, a také přihlédnout k okolnostem, za kterých stavba zůstala bez
přístupu.“
Pokud dovolatel namítá, že je možné vycházet z dosavadní judikatury vztahující
se k problematice věcných břemen, pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 uvedl: „Jak je patrné, dosavadní judikatura k §
151o odst. 3 obč. zák. měla tendenci posuzovat zaviněné jednání žadatele spíše
benevolentně a nežádoucí jednání promítnout toliko do stanovení výše přiměřené
náhrady za zřízení nezbytné cesty, přičemž tak činila i proto, že pro zamítnutí
návrhu na zřízení nezbytné z důvodu zaviněného jednání žadatele nebyla v
občanském zákoníku zákonná opora. Současný právní stav je však odlišný, neboť
přímo v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. je výslovně zakotvena povinnost soudu
zamítnout žalobu na povolení nezbytné cesty pro úmyslné či hrubě nedbalé
jednání žadatele, jímž si žadatel způsobil nedostatek přístupu. Vzhledem k tomu
nelze při posuzování důsledků úmyslného či hrubě nedbalého jednání žadatele bez
dalšího vycházet z dosavadní judikatury k § 151o odst. 3 obč. zák. V této
souvislosti pak dovolací soud pro úplnost dodává, že pokud soud v jednotlivých
individuálních případech dospěje k závěru, že jednání žadatele o nezbytnou
cestu sice je nedbalé, ale nejde o nedbalost hrubou, a není tudíž takové
jednání na překážku povolení nezbytné cesty, lze okolnosti tohoto jednání
promítnout do úvahy, nakolik se mohou projevit ve stanovení výše úplaty za
povolení nezbytné cesty. V důvodové zprávě k § 1029 až 1036 o. z. je uvedeno, že obč. zák. obsahoval
úpravu nezbytné cesty zkratkovitě a velmi nedostatečně. Z toho důvodu se
stávající úprava nepřejímá a navrhuje se řešit problematiku nezbytné cesty po
vzoru standardních úprav (Rakousko, Německo, Québec aj.) důkladněji (k tomu
srovnej Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou
zprávou a rejstříkem. 1.
vydání. Ostrava: Sagit, 2012). Je tedy zřejmé, že
inspiračním zdrojem současné právní úpravy nezbytné cesty byl výše zmíněný
zákon o propůjčování cest nezbytných, který je v Rakousku účinný doposud. Právě
podrobnou analýzu zákona o propůjčování cest nezbytných provedl Nejvyšší soud v
již zmíněném usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015. Získávání informací o případném spojení s veřejnou cestou před nabytím nemovité
věci není samoúčelné. Vědomost o absenci přístupu k nemovitosti sama o sobě
sice nepostačuje k závěru o patrné nedbalosti, ovšem má vést k tomu, aby se
nabyvatel pozemku pokusil zajistit si přístup k pozemku ještě před jeho
samotným nabytím. Nabyvatel má zejména oslovit vlastníky pozemků, přes něž by
přístup k nabývané nemovitosti přicházel do úvahy (nejen vlastníky pozemků,
přes které cesta již dříve vedla), s nabídkou na povolení nezbytné cesty; nelze
mu však vytýkat, že jeho snaha nebyla úspěšná pro nepřiměřené hospodářské
požadavky vlastníků pozemků. Jinými slovy řečeno, pokud se nabyvatel snaží se
sousedy dohodnout, k uzavření dohody však s ohledem na objektivně nepřiměřené
požadavky sousedů nedojde, nelze v případě nabytí nemovitosti návrh na povolení
nezbytné cesty zamítnout s tím, že si nabyvatel počínal hrubě nedbale. Jestliže
ovšem nabyvatel zakoupí nemovitou věc za sníženou cenu s vědomím, že není
spojena s veřejnou sítí komunikací, přičemž pro její zajištění před koupí
ničeho neučiní, bylo by zneužitím práva, kdyby nabyvatel dosáhl zvýšení ceny
pozemku povolením nezbytné cesty (srovnej např. rozhodnutí OGH ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 3 Ob 183/03p, rozhodnutí OGH ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 3 Ob
154/09g, rozhodnutí OGH ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 8 Ob 11/14x, nebo
rozhodnutí OGH ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 Ob 36/16m). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015:
„Uvedené závěry dopadají i na případy nabytí pozemku v dražbě. Konkrétně v
rozhodnutí OGH ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 8 Ob 15/08a, se jednalo o případ, kdy
navrhovatelka koupila pozemek v dražbě daleko pod 50 % běžné tržní ceny s
vědomím, že cena, za kterou se pozemek dražil, byla snížena z důvodu
nedostatečného přístupu. V takovém případě bylo na navrhovatelce, aby už před
nabytím pozemku učinila šetření ohledně případného smluvního rozšíření
existující služebnosti, která byla v daných poměrech nedostatečná. Dané
opomenutí by přitom nebylo nedbalostí, pokud by se navrhovatelka nebo její
právní předchůdci pokusili s vlastnicí pozemku, přes nějž má cesta vést,
dohodnout, ale pokud by dohoda ztroskotala na nepřiměřených představách
vlastnice pozemku. Navrhovatelka měla v souvislosti s nabytím pozemku oslovit
vlastnici pozemku, která byla připravena k jednání, se „zajímavou nabídkou“,
přičemž cestu pak mohla financovat z prostředků, které ušetřila při koupi
pozemku. Jelikož navrhovatelka takovou nabídku do zahájení řízení neučinila, je
z jejího jednání zřejmá patrná nedbalost.“
Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité
věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně
hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník
nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na
veřejnou cestu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz), jakož i rozhodnutí OGH ze
dne 19. 1. 1989, sp. zn. 8 Ob 502/89], a 3) v situacích, kdy osoba nabývá
nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její
jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je
pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. Koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že
nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [rovněž Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze
proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností
případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném
případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil
zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Jinými slovy řečeno, soud
nebude moci v poměrech konkrétní věci učinit závěr, že nabyvatelovo jednání
nebylo úmyslné či nikoliv hrubě nedbalé (prostá nedbalost). Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve
které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký
prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]; dovolací
soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v
případě, že by byly zjevně nepřiměřené [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Nejvyšší soud tak v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015
učinil obecné závěry, ze kterých je nutné při zřizování nezbytné cesty
vycházet: „Při posouzení jednání nabyvatele nemovité věci lze vyjít ze základní
premisy obsažené v § 4 o. z., podle níž se má za to, že každá svéprávná osoba
má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a
že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Taková osoba se v
rámci běžné opatrnosti při nabytí nemovité věci zajímá o to, jak je k nabývané
nemovité věci zajištěn přístup, a v případě, že k nemovité věci přístup není
zajištěn, se již před koupí pokusí přístup k nemovité věci zařídit a bez
dalšího se nespoléhá jen na to, že mu soused umožní přes svůj pozemek přístup,
popř. že mu bude přístup povolen soudním rozhodnutím.
Při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně, bude
třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování
nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných
před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí)
a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané
nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o
existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu
či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o
absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před
nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolením cesty jednáním
nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v
existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v
terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával. Při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1
písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl
nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se
lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn
sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před
nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak
o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná
(například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po
nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost
přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie
nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena,
nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů. K uvedenému výkladu dovolací soud dodává, že zákon o propůjčování cest
nezbytných spojoval následky uvedené v § 2 až se situacemi, které nastaly po
nabytí účinnosti tohoto zákona. Občanský zákoník naproti tomu žádné obdobné
přechodné ustanovení neobsahuje, pročež s ohledem na obecné intertemporální
pravidlo obsažené v § 3028 odst. 1 o. z. se veškeré podmínky pro povolení
nezbytné cesty posuzují již podle § 1029 a násl. o. z. Naplnění podmínky hrubě
nedbalého či úmyslného jednání nemusí tudíž zakládat až jednání, která nastala
až po 1. 1. 2014 [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].“
Jestliže si žalobce byl vědom toho, že nabývá nemovitost za sníženou kupní
cenu, přičemž tato cena odpovídala skutečnosti, že k nemovitosti není zajištěn
přístup a žalobce byl přesvědčen o tom, že pokud nebude přístup zřízen dohodou
se žalovaným (aniž se o takovou dohodu pokusil), zřídí mu přístup soud svým
rozhodnutím, pak se jedná o hrubou nedbalost na straně žalobce a dovolací soud
nehledal důvod se odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe. Rozhodnutí
odvolacího soudu je správné a zcela v souladu s rozhodovací praxí soudu
dovolacího.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se
žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.