Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. prosince 2023 č. j. 4 To 356/2023-56 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. srpna 2023 č. j. 29 Nt 1301/2023-34, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navíc ústavní stížností napadená rozhodnutí podle stěžovatele vykazují znaky libovůle.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád"). Návrh směřoval proti rozhodnutím okresního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), která jsou v napadených rozhodnutích řádně specifikována. Okresní soud uzavřel, že stěžovatelem navrhované důkazy a tvrzení nemohou být důvodem pro povolení obnovy řízení. Takovými důvody nemohou být ani námitky procesního rázu nebo odkaz stěžovatele na finanční podklady vážící se k trestné činnosti jemu kladené za vinu, které pocházejí již z roku 2012. V řízení, v němž bylo rozhodováno o stěžovatelově vině a trestu, obecné soudy vycházely z podkladů předložených orgány finanční správy, z výpisů z obchodního a živnostenského rejstříku. Na základě těchto důkazů zjistily skutkový stav do té míry, který byl pro rozhodnutí o věci samé dostačující. Stejně tak nenechal okresní soud vypracovat stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek, který měl prokázat, že soudy v původním řízení vycházely z nesprávných skutkových zjištění - taková okolnost nemůže představovat důvod pro povolení obnovy řízení. Důvodem pro povolení obnovy řízení není ani pozdější odlišný právní názor, který se měl v judikatuře k určité otázce vyvinout [v této souvislosti soud odkázal na publikované usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 190/03 (U 21/33 SbNU 429].
3. Následná stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením krajského soudu jako nedůvodná zamítnuta. Okresní soud podle krajského soudu zcela správně uzavřel, že ve stěžovatelově věci nebyly naplněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Zároveň se stručně vyjádřil ke všem stěžovatelem uváděným skutečnostem a důkazům, které měly naplňovat podmínky pro povolení obnovy řízení (tato argumentace stěžovatele, na níž krajský soud ve svém usnesení reaguje, je přitom do značné míry převzata do nyní posuzované ústavní stížnosti - pozn. Ústavní soud).
4. Obecné soudy bez náležitého odůvodnění nenechaly vypracovat nový znalecký posudek, který by vedl ke zpochybnění původně zjištěných skutkových závěrů, ze kterých vycházely obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově vině a trestu. Obecné soudy se tak opírají o skutkový stav zjištěný v původním trestním řízení a porušily proto mimo jiné zásadu in dubio pro reo, neboť o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení nerozhodovaly nepředpojatě. Soudy nezohlednily účetní závěrku a další účetní dokumenty společnosti S K I P P E R, s. r. o., a proto nemohla být dostatečně objasněna otázka eventuální míry zkrácení daňové povinnosti k dani z příjmu právnických osob za rok 2012. Proto soudy při posuzování trestné činnosti stěžovatele vycházely z nesprávné právní kvalifikace skutku. Obecné soudy neměly vycházet toliko ze závěrů správce daně. Dále stěžovatel namítal, že v původním řízení neměl obhájce, ač jej mít měl. Nedal souhlas k tomu, aby byly čteny úřední záznamy o podání vysvětlení jeho a jeho manželky. Stěžovatel měl v rozhodném období pro svoji ekonomickou činnost všechna potřebná (živnostenská) oprávnění. V průběhu původního trestního řízení byla také rozšířena kvalifikace skutku kladeného mu za vinu, o čemž byl informován opožděně a nemohl řádně připravit svoji obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
7. Obnova řízení dle § 277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za předpokladu, že nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem obnovy řízení je odstranění případného justičního omylu. Představuje vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným a zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 ).
8. Obecné soudy nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí, jakož ani posuzovat otázku viny či trestu (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 , na nějž odkazuje rovněž stěžovatel). Tím méně může takový přezkum správnosti původního rozhodnutí provádět Ústavní soud.
9. Posouzení Ústavního soudu se proto může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem. Ústavní soud může posoudit, zda návrh na povolení obnovy obecné soudy řádně projednaly, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítnou-li soudy takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnily, proč předestřené nové skutečnosti či důkazy neshledaly dostatečnými k povolení obnovy řízení [srov. např. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 ).
10. Ve stanovisku ze dne 21. 4. 2020 Pl. ÚS-st. 50/20 Ústavní soud formuloval právní názor, že trestní soud v řízení o povolení obnovy neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny mj. tehdy, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu považovat skutečnosti nebo důkazy sporné, neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení.
11. Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením obecných soudů, že námitky uplatněné stěžovatelem v jeho návrhu na povolení obnovy řízení nesplňují podmínky nových skutečností nebo důkazů ve smyslu § 278 tr. řádu. Ústavní soud sám se ke dřívější ústavní stížnosti téhož stěžovatele (odmítnuté usnesením ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1514/21 ) zabýval jeho argumentací, že nebyl státním zástupcem upozorněn na zpřísňující změnu právní kvalifikace a že soudy v řízení protiprávně jako důkaz četly úřední záznamy o podání vysvětlení jeho a jeho manželky.
Nejde tak o skutečnosti, které vyšly najevo po právní moci původního rozhodnutí a tudíž skutečnosti relevantní pro řízení o povolení obnovy řízení. Totéž Ústavní soud konstatuje, pokud jde o námitku stěžovatele, že neměl dostatek času na přípravu obhajoby. Stěžovatel na změnu právní kvalifikace reagoval již v původním řízení završeném řízením před Ústavním soudem. Podobně není pro řízení o povolení obnovy řízení relevantní ani výtka stěžovatele, že během řízení, z něhož vzešla rozhodnutí o jeho vině a trestu, neměl obhájce (ač jej mít měl) a že nedal souhlas se čtením jím identifikovaných úředních záznamů.
Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z napadaných rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že v řízení obhájce měl, přičemž tato skutečnost byla rovněž řešena již v průběhu původního trestní řízení, které vedlo k odsouzení stěžovatele.
12. Pro účely povolení obnovy řízení musí navrhovatel uvádět takové skutečnosti či důkazy, které vyšly najevo po právní moci původního rozhodnutí o vině a trestu, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi či důkazy známými už dříve ovlivnit jiné rozhodnutí o vině či trestu (§ 278 odst. 1 tr. řádu). Obecné soudy v předchozím řízení při posuzování viny a ukládání trestu měly dostatek podkladů od orgánů veřejné správy a veškeré relevantní účetní podklady společnosti S K I P P E R, s.
r. o., včetně daňových přiznání této společnosti k dani z přidané hodnoty, pro to, aby mohly rozhodnout o stěžovatelem spáchané trestné činnosti spočívající mimo jiné právě ve zkrácení daně z přidané hodnoty. Stěžovateli se ani podle Ústavního soudu nepodařilo správnost závěrů obecných soudů zpochybnit, jím navrhované skutečnosti a důkazy nemohly vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, jak jej obecné soudy zjistily a posoudily v původním trestním řízení, z něhož vzešla rozhodnutí o stěžovatelově vině a trestu.
Obecné soudy zároveň své důvody přesvědčivě a dostatečně vysvětily (srov. např. odst. 12 napadaného rozsudku okresního soudu).
13. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu