Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AC24 s. r .o. se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupené JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou se sídlem Italská 1219/2, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022 č. j. 16 Co 159/2022-39, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a T-Mobile Czech Republic a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, stěžovatelka se u nich návrhem na vydání předběžného opatření neúspěšně domáhala toho, aby se vedlejší účastník zdržel technických a jiných srovnatelných opatření omezujících fungování domény stěžovatelky ac24.cz. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
4. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, v podstatné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem, založená na principu sebeomezení, nacházela již od počátku typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Judikatura Ústavního soudu postupně precizovala tyto tzv. kvalifikované vady, znamenající porušení ústavnosti, v rovině materiální i procesní. V první jde kupříkladu o nezohlednění dopadu některého základního práva či svobody na posuzovanou věc, o nepřijatelnou libovůli spočívající v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy, o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu odpovídajícího uznávanému (doktrinálnímu) pojetí právního institutu (pojmu), nebo též o interpretaci, která se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Ve druhé rovině se jedná, v rámci principů (komponentů) spravedlivého procesu, například o absenci řádného, srozumitelného a logického odůvodnění rozhodnutí, o odklon obecného soudu od konstantní judikatury bez dostatečného vyložení důvodů a mnohé vady další (ke všemu viz nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 , III. ÚS 166/95 , III. ÚS 269/99 , Pl. ÚS 85/06 , III. ÚS 3397/17 a další).
5. Porušení svého práva na přístup k soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka ve vadách obsažených v napadeném usnesení Městského soudu v Praze, které rozděluje do tří oblastí: (1) vztah předběžného opatření a budoucího soudního řízení; (2) dostatečnost tvrzení skutečností, které odůvodňují předběžné opatření; (3) zatímní povaha úpravy poměrů účastníků.
6. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že porušení práva na přístup k soudu nelze spatřovat v situaci, kdy jednotlivec má zákonem stanovenou možnost se svého práva u soudu domáhat, tuto možnost využije a příslušný návrh podá, nicméně v něm neosvědčí splnění zákonem stanovených podmínek pro to, aby soud takovému návrhu mohl vyhovět. S ohledem na skutečnost, že konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu mají v materiální rovině v kontextu informační společnosti potenciál pro možný významný zásah např. do svobody projevu a práva na informace, považuje Ústavní soud za podstatné, aby pro tento typ situace existoval efektivní nástroj soudní ochrany ústavně zaručených práv naplňující principy vyjádřené Evropským soudem pro lidská práva např. ve věci Bulgakov proti Rusku, rozsudek ze dne 23. 6. 2020, č. 20159/15, § 35 an., nebo Engels proti Rusku, rozsudek ze dne 23. 6. 2020, č. 61919/16, § 31 an.
7. Zároveň se jedná o situaci v mnoha ohledech novou, a to jak z pohledu stěžovatelky, tak z pohledu obecných soudů, takže bylo nutné se vypořádat s otázkami, které dosud nebyly v kontextu daných okolností (blokace webu) řešeny. Konečně stěžovatelka zvolila pro ochranu svých práv specifický procesní nástroj, konkrétně návrh na vydání předběžného opatření, který však má ze své povahy několik zásadních limitů a poměrně úzce vymezený specifický účel. Při posouzení námitek stěžovatelky vůči napadenému usnesení Městského soudu v Praze se proto Ústavní soud ve světle uvedených východisek zaměřil na zhodnocení, zda v daném případě nedošlo k ústavně relevantnímu porušení některého prvku práva na spravedlivý proces, a tím v důsledku k odmítnutí spravedlnosti.
8. U první otázky stěžovatelka namítá nesrozumitelnost odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze, konkrétně konstatování soudu, že stěžovatelka "netvrdí, že je tu obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaném byl ohrožen". Z hlediska ustanovení § 74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) jde tedy o uplatnění jednoho z limitů institutu předběžného opatření v podobě zákonem stanovených důvodů pro jeho vydání. Stěžovatelka s odůvodněním napadeného usnesení nesouhlasí, neboť podle jejího názoru výkon budoucího rozhodnutí bude ohrožen, protože v době skončení budoucího řízení tou dobou zajištěná funkčnost webu nebude mít pro ni žádnou hodnotu. Tato argumentace je však v rozporu s tvrzením stěžovatelky, které uvedla v návrhu na vydání předběžného opatření, a to že v budoucím řízení se míní domáhat náhrady škody a nemajetkové újmy. Z návrhu na vydání předběžného opatření není patrné, jak by vydání požadovaného předběžného opatření mohlo předejít ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí o náhradě škody či nemajetkové újmy. Pokud totiž bude blokace webu stěžovatelky dále pokračovat, je možné, že to povede ke zvýšení vzniklé škody, to ovšem nijak nesnižuje možnost domoci se náhrady této škody či tuto náhradu výkonem rozhodnutí vymoci.
9. Výše citovaná věta z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze poukazuje právě na skutečnost, že návrh na vydání předběžného opatření není založen na naplnění druhého důvodu uvedeného v ustanovení § 74 odst. 1 o. s. ř., kterým je ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí, nýbrž na prvním tam uvedeném důvodu, a to potřebě zatímně upravit poměry účastníků. V tomto směru tedy odůvodnění napadeného rozhodnutí zjevně žádnou ústavně relevantní vadou netrpí.
10. Druhý okruh námitek stěžovatelky napadá názor Městského soudu v Praze, že v návrhu na vydání předběžného opatření není dostatečně osvědčeno, že jednání vedlejšího účastníka bylo porušením smlouvy nebo bylo bezdůvodné, jinými slovy že vydání předběžného opatření je odůvodněné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poměrně podrobně osvětluje, z jakých důvodů považuje postup vedlejšího účastníka za protiprávní. Pomíjí však při tom další zásadní limit institutu předběžného opatření, a totiž že slouží k zatímní úpravě poměrů účastníků (§ 74 odst. 1 o. s. ř.). Mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem však podle skutečností uvedených v návrhu na vydání předběžného opatření žádný smluvní vztah neexistoval, stejně tak není patrné, do jakých konkrétních práv stěžovatelky a jakým způsobem v návrhu popsaný postup vedlejšího účastníka zasahuje, např. jakým způsobem a jaká konkrétní škoda, které se v budoucnu hodlá soudně domáhat, případně v jakém rozsahu, stěžovatelce vzniká. Přestože Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelku ve svém usnesení na tyto nedostatky upozornil, nedošlo k nápravě. Ani zde tedy nelze dojít k závěru, že by bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
11. Konečně třetí námitka stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s názorem Městského soudu v Praze, že stěžovatelkou navržené předběžné opatření by v dané situaci představovalo nikoli prozatímní, ale konečný zásah do poměrů účastníků. Nelze než souhlasit se stěžovatelkou citovaným závěrem z usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 14 Cmo 319/2020-63, že "[s]myslem předběžného opatření je zabránit nevratným či těžko odčinitelným krokům." Ze skutkových okolností posuzované věci však plyne, že omezení přístupu některých uživatelů k webu stěžovatelky takový krok nepředstavuje, neboť toto omezení lze (např. na základě rozhodnutí soudu) kdykoli ukončit, nejde tedy o krok nevratný. Sama stěžovatelka pak uvádí, že se v budoucnu se míní domáhat náhrady škody a nemajetkové újmy, je tedy patrné, že způsobenou škodu lze tímto postupem kompenzovat.
12. Lze tedy uzavřít, že pokud je primárním cílem stěžovatelky domáhat se náhrady škody a nemajetkové újmy, nepředstavuje navrhované předběžné opatření (ukončení omezení přístupu některých uživatelů k webu stěžovatelky) zásadní podmínku pro uplatnění či vymožení takového nároku a nejsou tedy dány důvody pro potřebu zatímně upravit poměry účastníků. Pokud by primárním důvodem podání návrhu na vydání předběžného opatření bylo ukončení technických a jiných srovnatelných opatření omezujících fungování domény stěžovatelky ac24.cz ze strany vedlejšího účastníka, pak by se zase nejednalo o prozatímní, nýbrž o konečnou úpravu poměrů účastníků, kde by však již nebylo možné tvrdit, že převládá požadavek rychlosti řízení nad úplným prokázáním uplatněného nároku. Odpovídajícím procesním nástrojem pro uplatnění tohoto nároku by proto nebyl návrh na vydání předběžného opatření, nýbrž zdržovací žaloba, v řízení o níž by bylo nutné všechny rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale také spolehlivě prokázat (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 14 Cmo 319/2020-63).
13. Z uvedeného je tedy patrné, že stěžovatelka má k dispozici odpovídající paletu procesních nástrojů k ochraně svých práv a jejich různých aspektů, volba mezi nimi, resp. výběr nástrojů odpovídajících povaze uplatňovaných práv ve světle zákonných předpokladů jejich úspěchu, je však věcí stěžovatelky. Pokud tedy stěžovatelka zvolila procesní postup vyžadující osvědčení určitých skutečností, a stěžovatelka nebyla schopna je osvědčit, přestože jde o požadavky zakotvené v zákoně a přestože na ně byla soudem upozorněna, není to porušením práva na přístup k soudu ze strany státu, ale jde to na vrub stěžovatelky.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu