Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Ing. Evou Fryšovou, advokátkou, sídlem 8. května 451/10, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, č. j. 4 Tdo 231/2024-685, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 22. 9. 2023, č. j. 55 To 49/2023-651, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 12. 2022, č. j. 2 T 187/2019-586, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajkého státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy vyplývá, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2022 č. j. 2 T 187/2019-586 uznal stěžovatele vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v pozici jednatele obchodní korporace A, uzavřel dne 15. 11. 2017 smlouvu o koupi ojetého vozidla, na základě které za obchodní korporaci A, jako kupující převzal od prodávající, kterou byla obchodní korporace B, nákladní vozidlo MAN FE 2000, s nástavbou Schwing-Stetter P.8023. Za uvedené vozidlo se zavázal uhradit kupní cenu 87 000 EUR bez DPH, nebo 2 233 290 Kč bez DPH, tedy 2 702 281 Kč včetně DPH, a k datu 15. 11. 2017 jako zálohu z kupní ceny částku 18 700 EUR, nebo 468 991 Kč. Byl přitom prokazatelně seznámen s tím, že podle článku IV. smlouvy, bodu 3., vlastnické právo k vozidlu přechází na kupujícího až v okamžiku zaplacení kupní ceny. Po podepsání smlouvy a obdržení jednoho výtisku smlouvy uhradil ke dni 16. 11. 2017 zálohu ve výši 468 991 Kč. V úmyslu neuhradit zbylou část kupní ceny dne 5. 12. 2017 zplnomocnil další osobu, aby provedla zápis vozidla do registru silničních vozidel na vlastníka A, a v přesně nezjištěný den, v období od 15. 11. 2017 do 28. 6. 2018, pozměnil originální znění kupní smlouvy, z níž úmyslně odstranil bod č. 3, článku IV. o výhradě vlastnictví Dne 28. 6. 2018 si takto pozměněnou smlouvu nechal ověřit na pobočce České pošty, s. p. Tuto kupní smlouvu vydával za ověřenou kopii všemi stranami podepsaného originálu. Ohledně zbytku kupní ceny ve výši 2 233 290 Kč se odvolával na započtení údajných pohledávek vůči obchodní korporaci B. Za to okresní soud stěžovatele odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvou let.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), odvolání usnesením ze dne 22. 9. 2023 č. j. 55 To 49/2023-651 podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze den 17. 4. 2024 č. j. 4 Tdo 231/2024-685 dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud ponechává stranou svých úvah některé významné okolnosti, a o správnosti jeho skutkových zjištění proto přetrvávají pochybnosti. Namítá, že z provedeného dokazování není zřejmé, kdy přesně v široce vymezeném období došlo (a zda vůbec) k pozměnění původního vyhotovení kupní smlouvy a zda se tak stalo ještě před přepsáním vozidla. Je tedy otázka, zda ona kopie kupní smlouvy měla nějaký význam pro přepis vozidla. Stěžovatel tvrdí, že k převodu vozidla kopii kupní smlouvy nepotřeboval. Nabízí se také otázka, kdy vlastně měl pojmout podvodný úmysl, kdy jej začal uskutečňovat a čím konkrétně.
6. Zplnomocněná třetí osoba byla orgánům činným v trestním řízení známa, neboť jí byl pan Ch. Byl to mimo jiné pracovník poškozené obchodní společnosti, která jej k převodu vozidla údajně již dříve zplnomocnila.
7. Stěžovatel nezpochybňuje fakt, že stranami předložené kopie kupní smlouvy se vzájemně liší. Není přitom zřejmé, kdo změny v textu provedl. On sám jakékoli zásahy do smlouvy popírá. Skutečnost, že si ze své kopie následně pořídil další kopii, kterou nechal úředně ověřit, nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nelze přitom vůbec vyloučit, že bez jakékoli iniciativy stěžovatele bylo vozidlo převedeno na něj, byla mu podstrčena pozměněná kopie smlouvy a originál smlouvy zmizel. Není ani zřejmé, zda vůbec trvá jeho povinnost zaplatit zbytek kupní ceny nebo zda např. pohledávka nezanikla započtením.
8. Stěžovatel požádal, aby ústavní stížnost byla projednána ve veřejném zasedání.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Stejně jako v řízení před Nejvyšším soudem i nyní stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry učiněnými soudy nižších stupňů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy nelze se takového přezkumu v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky).
Pouze obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat.
Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, což ovšem není případ nyní posuzované věci.
12. Těžiště ústavní stížnosti je založeno na vlastním hodnocení důkazů stěžovatelem, které přehlíží kontext provedených důkazů v jejich celku. Skutečnost, že stěžovatel úmyslně předložil falzifikát kupní smlouvy, čímž předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, aby nedošlo k úhradě zbytku kupní ceny, není kromě stěžovatelova tvrzení ničím zpochybněna. Naopak lze poukázat na souhrn usvědčujících nepřímých důkazů, jak jej hodnotily obecné soudy (srov. zejména bod 32 až 35 rozsudku okresního soudu, bod 10 usnesení krajského soudu a body 13 až 20 usnesení Nejvyššího soudu).
Z dokazování provedeného před obecnými soudy jednoznačně vyplynulo, že byly zajištěny dvě verze kupní smlouvy, přičemž na základě odborného vyjádření byla verze předložená stěžovatelem kopií původní smlouvy. Rozdíl mezi kopií a originálem spočíval v článku o výhradě vlastnictví. Skutečnost, že původní smlouva výhradu vlastnictví obsahovala, potvrdili svědci Ch. a J. Okolnosti registrace vozidla, k němuž zřejmě došlo za přispění osoby spojené s poškozenou obchodní korporací nebo přinejmenším její liknavostí, nejsou pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele podstatné, jak uvedl Nejvyšší soud (bod 20 usnesení).
13. Spekulativní tvrzení, že se stěžovatel stal obětí jednání dalších osob bez jakékoli vlastní iniciativy, vyvracejí skutková zjištění obecných soudů vyplývající z provedeného dokazování. Lze dodat, že stěžovatel sám v ústavní stížnosti znovu uvádí, že dne 5. 12. 2017 udělil plnou moc k úkonům na odboru dopravy, tedy aktivně jednal tak, aby došlo k převodu vozidla.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že navzdory nesouhlasu stěžovatele považuje v jeho věci zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. Právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy také odůvodněny řádným způsobem. Dospěly-li na základě hodnocení řádně provedených důkazů obecné soudy k závěru, že skutková podstata uvedeného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a usnesením mimo ústní jednání ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. K žádosti stěžovatele o nařízení ústního jednání poukazuje Ústavní soud na právní úpravu obsaženou v § 44 zákona o Ústavním soudu, podle níž "nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci". Hypotéza vymezená v § 44 zákona o Ústavním soudu nebyla v tomto řízení naplněna.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu