Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2025 sp. zn. 61 To 289/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. března 2025 č. j. 37 Nt 3008/2025-17, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
8. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.
10. Při rozhodování o vazbě musí být z předmětných rozhodnutí patrný vztah mezi dosavadními skutkovými zjištěními a úvahami obecného soudu při jejich hodnocení. Napadená usnesení uvedené požadavky splňují, přičemž reflektují i skutečnost, že rozhodování o vazbě je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti [například nález ze dne 19. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 413/01
(N 201/24 SbNU 513)]. Bohužel i v napadených usneseních nyní soud prvního stupně opomenul ve výroku uvést, jak rozhodl o písemném slibu stěžovatele, přestože je z odůvodnění napadeného usnesení patrné, že se tímto návrhem zabýval. Zabýval se i dalšími námitkami a dostatečně se s nimi vypořádal.
11. Jak již výše uvedeno, stěžovatel brojil ústavní stížností i proti rozhodnutím obecných soudů, jimž byla zamítnuta jeho předchozí žádost o propuštění z vazby. Z věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 690/25 je patrné, stěžovatel nyní proti podobnému usnesení užil zcela shodnou argumentaci. Vzhledem k tomu, že tato se nezměnila, považuje III. senát Ústavního soudu za dostatečné, odkáže-li na své předchozí usnesení ze dne 24. 4. 2025, aniž by svou nezměněnou argumentaci opakoval. Stěžovatel totiž neuvedl žádnou (novou) okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho základních práv. Námitku, že obecné soudy nevzaly v potaz plynutí času a nepřihlédly k tzv. doktríně zesílených důvodů trvání vazby, stěžovatel uplatňuje pouze obecně, přestože mu Ústavní soud již v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 690/25 pod bodem 11 vysvětlil, že takto formulovaná námitka nemůže být úspěšná.
12. Nad výše uvedené Ústavní soud doplňuje, že ze své úřední činnosti zjistil, že ve věci samé soud prvního stupně v mezidobí rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2025 č. j. 3 T 37/2025-462 jímž stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákona v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně 2 606 Kč. Rozhodnutí stěžovatel napadl odvoláním; městský soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2025 sp. zn. 44 To 314/2025, zrušil původní rozsudek a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 5 let.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. S ohledem na způsob rozhodnutí věci (odmítnutí ústavní stížnosti) není možné vyhovět požadavku stěžovatele na přiznání náhrady za zastoupení v řízení před Ústavním soudem (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu