Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2025, sp. zn. 61 To 25/2025, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2024, č. j. 37 Nt 3034/2024-30, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel navrhuje, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně. Zároveň požaduje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, neboť u něj nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu. Zároveň nevyhověl návrhům na aplikaci mírnějších zajišťovacích institutů (záruka jiné osoby za chování obviněného, dohled probačního úředníka, předběžná opatření zakazující stěžovateli stýkat se s poškozeným a zdržovat se na určité adrese). Stěžovatel je v dané trestní věci stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že opakovaně došel (v doprovodu osob ukrajinské národnosti) na pracoviště poškozeného, kde po něm chtěl peníze, které mu poškozený platil ze strachu. Dne 23. 8. 2024 mu již poškozený odmítl peníze vydat, načež jej stěžovatel před jeho pracovištěm napadl údery pěstí do obličeje. Podle obvodního soudu nedošlo od posledního rozhodování o vazbě k žádné podstatné změně okolností, která by oslabila existenci vazebního důvodu. Jde-li o právní kvalifikaci stíhaného jednání jako loupeže, v současné době se z provedených důkazů zdá být přiléhavá, jakkoliv nelze vyloučit, že v hlavním líčení nebude úmysl zmocnit se cizí věci prokázán. Trvání tzv. předstižné vazby je podle soudu odůvodněno tím, že trestnou činnost měl stěžovatel vůči poškozenému páchat opakovaným jednáním, přičemž bylo zjištěno, že podobných dlužníků či věřitelů má více. Stěžovatel nevěrohodně vypovídá o své finanční situaci. Uplatnění mírnějších zajišťovacích institutů považoval soud za nedostatečné. Družka stěžovatele, která se za něj chtěla zaručit, nikterak nezabránila páchání trestné činnosti a není zřejmé, jak by na něj mohla působit nyní. Písemný slib stěžovatel nepředložil. Zamezit tomuto druhu trestné činnosti nemůže ani dohled probačního úředníka nebo předběžná opatření.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom se závěry obvodního soudu, které doplnil v tom, že stěžovatel byl v minulosti sedmkrát trestán. Byť šlo o jiný druh trestné činnosti, nelze přehlédnout, že poslední trest vykonal zhruba dva měsíce před napadením poškozeného. To podle soudu vypovídá o jeho schopnosti dodržovat právní normy. Proto se nelze spoléhat na aplikaci mírnějších zajišťovacích institutů. Obvodní soud pochybil, neboť nerozhodl o předloženém písemném slibu, což by měl v příštím rozhodování o trvání vazby napravit.
4. Stěžovatel namítá, že soudy nutnost dalšího trvání vazby neodůvodnily dostatečně a pouze přejaly důvody z prvního vazebního rozhodnutí. Nepostupovaly tedy v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů. V dané věci lze podle stěžovatele aplikovat mírnější zajišťovací instituty. Vazební rozhodnutí jsou od prvotního rozhodování zatížena vadami, z nichž některé soudy do současné doby nenapravily. Skutek, pro který je stěžovatel stíhán, je zjevný exces z jeho způsobu života (nedopouštěl se násilných trestných činů), přičemž stěžovatel se k němu doznal a lituje jej. S orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Stěžovatel nicméně zpochybňuje právní kvalifikaci daného jednání, neboť může podle něj jít nanejvýš o trestný čin vydírání a nikoliv loupeže. Nejde přitom jen o formální rozdíl, neboť podle kvalifikace se určuje nejdelší přípustná doba vazby. Pokud by šlo o trestný čin vydírání, byla by nejdelší doba vazby 4 měsíce a ta již uplynula (na což upozornil sám soud). Při vazebním zasedání stěžovatel navrhl celou řadu alternativních zajišťovacích opatření, která by mu umožnila pečovat o jeho tři nezletilé děti (vyžadující zvýšenou péči).
5. Dále stěžovatel namítá, že výrok napadeného usnesení obvodního soudu je neúplný, neboť soud se nijak nevypořádal se stěžovatelovým návrhem na přijetí písemného slibu. Soud dokonce překvapivě tvrdí, že písemný slib nebyl předložen. Stěžovatel jej přitom v souladu se zákonem zaslal příslušnému státnímu zástupci, jehož povinností bylo jej (spolu s žádostí o propuštění z vazby) postoupit vazebnímu soudu. Toto pochybení vzal městský soud v potaz, avšak nijak na něj nereagoval. Tím zcela popřel přezkumnou funkci stížnostního řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94
(N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [srov. např. nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96
(N 24/7 SbNU 153)].
8. Těžištěm stěžovatelovy argumentace jsou námitky ohledně neústavnosti závěrů napadených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z vazebního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat [srov. např. nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99
(N 17/17 SbNU 121), nebo nález ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 413/01
(N 201/24 SbNU 513)]. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění ve světle výše uvedené judikatury obstojí.
9. Na rozdíl od stěžovatele je Ústavní soud toho názoru, že závěr o naplnění důvodů předstižné vazby je v napadených rozhodnutích podložen konkrétními skutečnostmi (osobními a majetkovými poměry stěžovatele, jak je zejména objasnili svědci, stěžovatelovou trestní minulostí a dlouhodobým "předpolím" samotného napadení, v podobě neoprávněného vybírání peněžních prostředků, což vše odporuje skutkové verzi o jednorázovém excesu). Těmto závěrům nemůže Ústavní soud nic vytknout. Jemu samotnému přitom nepřísluší znovu provádět rozhodné důkazy a vytvářet si o jejich obsahu vlastní názor. Totéž se týká i otázky správné právní kvalifikace stíhaného jednání. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že úvahy orgánů činných v trestním řízení nevedou k excesivním či neodůvodněným závěrům. Vzhledem ke zjevné peněžní motivaci napadení poškozeného nelze proto v současné fázi trestního řízení označit kvalifikaci stěžovatelova jednání jako loupeže za exces.
10. S výjimkou písemného slibu (viz níže) se soudy dostatečně vypořádaly i s (ne)možností nahradit vazbu mírnějšími zajišťovacími instituty. Ani těmto úvahám nelze (zejména s ohledem na pravděpodobný způsob páchání trestné činnosti) nic vytknout. Pokud jde o rozhodnutí o stěžovatelově písemném slibu, uznal toto pochybení v napadeném rozhodnutí již městský soud. Podle Ústavního soudu mu nic nebránilo vzít obsah písemného slibu v potaz a rozhodnout o jeho potenciálu být dostatečnou zárukou stěžovatelova chování na svobodě.
Městským soudem uvedený argument, že by tím stěžovatele připravil o možnost brojit proti jeho závěrům opravným prostředkem, je podle Ústavního soudu zavádějící, neboť namísto garance dvoustupňového rozhodování o písemném slibu byl stěžovatel tímto závěrem formálně připraven alespoň o rozhodování jednostupňové. Ani takové pochybení však nemůže být podle Ústavního soudu v dané věci důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Z jejich odůvodnění (jakož i kontextu výroků týkajících se ostatních zajišťovacích institutů) je zřejmé, že písemný slib, jakožto ten "nejslabší" zajišťovací institut, nemohl vést k odlišnému výroku vazebních rozhodnutí tam, kde ani kombinace předběžných opatření, záruky jiné osoby a dohledu probačního úředníka nebyly dostatečnou náhradou vazby.
V takové situaci by zrušení napadených rozhodnutí představovalo přepjatý formalismus.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelovým námitkám o porušení tzv. doktríny zesílených důvodů [podrobně zejména nález ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2665/13
(N 217/71 SbNU 545), nález ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 217/15
(N 85/77 SbNU 247), nebo nález ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2652/16 ]. Z ní v první řadě nevyplývá kogentní pravidlo, podle nějž by každé další rozhodování o vazbě muselo být opřeno o nové důvody. Představuje spíše principiální příkaz soudům zohledňovat plynutí času a své závěry přizpůsobovat aktuální důkazní situaci. Skutečnost, že plynutí času zásadně oslabuje původní vazební důvody, však bez dalšího neznamená, že by bez nových skutečností musel být obviněný vždy propuštěn. Jinak řečeno, přestože mohou být při opakovaném rozhodování o vazbě tytéž důvody slabší než při rozhodování předchozím, stále mohou být dost silné na to, aby trvání vazby odůvodnily.
To platí zvláště, trvá-li vazební stíhání "pouze" několik měsíců. Navíc u předstižné vazby je nutné zohlednit, že naplnění jejích důvodů bude zásadně posuzováno jednak podle přezkumu důvodnosti trestního stíhání, což se v dané věci stalo, a dále podle skutečností zjištěných o předchozím životě obviněných, které se z logiky věci pobytem ve vazbě zásadně nemění (viz např. usnesení ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. III. ÚS 1771/23 ). V dané věci nedošlo ani podle Ústavního soudu plynutím času k takovému oslabení vazebních důvodů, aby to mohlo zpochybnit nutnost trvání předstižné vazby.
12. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možné vyhovět ani stěžovatelovu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Jakožto vazební věc projednal Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost přednostně (§ 39 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu