Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Petra Ajšmana, zastoupeného Mgr. Olgou Dortovou, advokátkou, se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2024, č. j. 29 Cdo 957/2024-506, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2023, č. j. 5 Cmo 51/2023-470, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2020, č. j. 44 Cm 136/2018-161, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou proti žalované domáhal zaplacení částky 10 548 446 Kč s příslušenstvím. Před obecnými soudy však stěžovatel neuspěl.
2. Krajský soud jeho žalobu zamítl (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 213 846,93 Kč (výrok II).
3. Vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 118 192,80 Kč (výrok II).
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, protože obsahovalo vady, které stěžovatel včas neodstranil a kvůli nimž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat (výrok I). Stěžovateli zároveň uložil povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 59 096,40 Kč (výrok II).
5. Stěžovatel podal proti těmto třem rozhodnutím ústavní stížnost.
6. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jeho jména (čl. 10 Listiny základních práv a svobod), právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zásadu procesní rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny).
7. Proti výrokům napadených rozhodnutí o věci samé stěžovatel namítal následující (viz část III.1.1 a III.2.1 usnesení): (a) Soudy stěžovateli opakovaně vytýkaly nedostatečná skutková tvrzení. Důkazy, které na podporu svého nároku předkládal, však soudy nepřipustily, neprovedly a ani nerozhodly o jejich neprovedení. (b) Od podání žaloby v červenci roku 2016 do doručení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v květnu 2024 uplynulo téměř osm let. (c) Soudy v posuzovaném řízení stěžovatelovu žalobu na náhradu škody zamítly, ale v jiném řízení jeho žalobě na náhradu nemajetkové újmy proti žalovanému částečně vyhověly. Šlo přitom o stejnou věc opírající se o tytéž důkazy. Oddělení nároků porušilo stěžovatelovo právo na právní ochranu a nepřiměřeně prodloužilo a prodražilo dané řízení.
8. Proti výrokům napadených rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatel nic nenamítal (viz část III.1.2 a III.2.2 usnesení).
9. Napadená rozhodnutí se zakládají na odlišných rozhodovacích důvodech - zatímco Nejvyšší soud odmítl dovolání jako vadné, vrchní a krajský soud se stěžovatelovými podáními zabýval věcně.
10. Ústavní soud proto nejprve posoudil procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti a její opodstatněnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz část III.1 usnesení) a v návaznosti na to zhodnotil tyto předpoklady vůči rozhodnutím vrchního a krajského soudu (viz část III. 2 usnesení). III.1 Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu III.1.1 Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti ve vztahu k výroku o věci samé
11. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu o věci samé (tedy výroku I tohoto rozhodnutí), je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné, ačkoli dovolání žádné vady nemělo, poruší tím dovolatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3151/17 , bod 15; III. ÚS 4045/16, bod 20,
II. ÚS 3876/13 , bod 13). V tomto případě však Nejvyšší soud protiústavně nepostupoval.
13. Náležitostmi, které podle Nejvyššího soudu stěžovatelovo dovolání neobsahovalo a které podle občanského soudního řádu obsahovat musí, je jednak označení právní otázky, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále označení ustálené rozhodovací praxe (viz bod 15 napadeného rozhodnutí mající oporu v § 237 občanského soudního řádu - blíže viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 16: 4a a 4b).
14. Ústavní soud nepovažuje odmítnutí stěžovatelova dovolání za protiústavní. Stěžovatel v dovolání podrobuje závěry a procesní postup vrchního a krajského soudu kritice, z jeho obsahu však skutečně není zřejmé, při řešení jaké právní otázky se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a o jakou praxi podle stěžovatele jde (viz dovolání na stranách 478 až 479 spisu vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 136/2018).
15. To, že stěžovatelovo dovolání vadné nebylo, v ústavní stížnosti netvrdí ani on sám. Skutečností, že jeho dovolání podle Nejvyššího soudu nesplňovalo zákonné náležitosti, se totiž v ústavní stížnosti vůbec nezabývá a důvody, které Nejvyšší soud k tomuto závěru vedly, nijak nezpochybňuje.
16. Odmítnutí stěžovatelova dovolání z důvodu vad nelze důvodně zpochybnit námitkami ohledně dokazování, délky řízení či vyloučení jednoho ze žalovaných nároků k samostatnému projednání [viz námitky v bodě 7 tohoto usnesení]. Těmito otázkami by se mohl Nejvyšší soud zabývat až tehdy, pokud by dovolání splňovalo všechny formální zákonné náležitosti (blíže viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 15), což v projednávané věci splněno nebylo.
III.1.2 Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti ve vztahu k výroku o nákladech řízení
17. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech řízení, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatel ústavnost tohoto výroku v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje a důvody k jeho zrušení nespatřuje ani Ústavní soud. III.2 Ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím vrchního a krajského soudu III.2.1 Nepřípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům o věci samé
18. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výrokům rozhodnutí vrchního a krajského soudu o věci samé (tedy výrokům I těchto rozhodnutí), je ústavní stížnost kvůli podání vadného dovolání nepřípustná (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
19. Stěžovatel je povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a výjimky z tohoto pravidla uvedené v bodě 21 tohoto usnesení).
20. K vyčerpání opravných prostředků podle judikatury Ústavního soudu dojde pouze tehdy, pokud je stěžovatel uplatní řádně a včas. Podání vadného dovolání, kterým se Nejvyšší soud nemůže zabývat věcně, nelze považovat za náležité vyčerpání procesních prostředků. Bylo by ostatně nesmyslné, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti museli podat opravné prostředky, ale nemuseli tak učinit bezvadně a včas (podrobněji viz např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 60, či např. usnesení IV. ÚS 1729/21, bod 11; I. ÚS 3113/20, bod 14).
21. Pokud stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpá všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, může se Ústavní soud jeho ústavní stížností zabývat věcně pouze tehdy, pokud je splněna některá ze dvou podmínek v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Žádná z nich však v této věci splněna není. Ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy [písm. a) ustanovení] a proti napadenému rozhodnutí neběží žádné řízení o opravném prostředku, v němž by mohlo docházet ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [písm. b) ustanovení]. To, že by byla některá z těchto podmínek splněna, ostatně netvrdí ani stěžovatel.
22. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k výrokům rozhodnutí vrchního a krajského soudu o věci samé nepřípustná. III.2.2 Opožděnost ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům o nákladech řízení
23. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výrokům rozhodnutí vrchního a krajského soudu o nákladech řízení (tedy výrokům II těchto rozhodnutí), je ústavní stížnost opožděná, protože ji stěžovatel podal až po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
24. Pokud je dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé vadné, což stěžovatelovo dovolání je, počíná běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu ode dne jeho doručení. Ústavní soud totiž staví naroveň situace, kdy procesní prostředek k ochraně práva nebyl podán, a situace, kdy byl podán vadně (podrobněji viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2604/22 , bod 15; IV. ÚS 1729/21, bod 14; II. ÚS 846/20, body 6 až 7).
25. Stěžovatel nepodal ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutí vrchního soudu bylo stěžovatelově zástupci doručeno dne 11. 10. 2023 (viz strana 472 soudního spisu). Posledním dnem, kdy mohl stěžovatel podat včasnou ústavní stížnost proti nákladovým výrokům rozhodnutí vrchního a krajského soudu, bylo pondělí 11. 12. 2023. Stěžovatel však podal ústavní stížnost až dne 17. 7. 2024, tedy více než sedm měsíců po uplynutí zákonné lhůty. Jeho ústavní stížnost je proto ve vztahu k těmto výrokům opožděná.
26. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl - a to jako zjevně neopodstatněnou ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.1 usnesení], jako nepřípustnou ve vztahu k výrokům rozhodnutí vrchního a krajského soudu o věci samé [viz § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a část III.2.1 usnesení] a jako opožděnou ve vztahu k výrokům rozhodnutí vrchního a krajského soudu o nákladech řízení [viz § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a část III.2.2 usnesení].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu