Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. H. a 2) G. H., právně zastoupených Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem, se sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 4 Tdo 728/2023-851, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. prosince 2022 č. j. 31 To 360/2022-795, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16.
června 2022 č. j. 4 T 82/2018-719 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. března 2021 č. j. 31 To 28/2021-585, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 82/2018 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli obviněni ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.
3. Uvedeného zločinu se měli (stručně řečeno) dopustit tím, že společně a po vzájemné dohodě druhá stěžovatelka podepsala žádost o ohlášení rozestavěné budovy k zápisu do katastru nemovitostí na pozemku v katastrálním území H. č. X, kterou vlastnoručně vyplnil první stěžovatel a následně ji podal na podatelně Katastrálního úřadu v Liberci k provedení zápisu do katastru nemovitostí, přičemž v podané žádosti stěžovatelé uvedli, že druhá stěžovatelka je vlastníkem rozestavěné budovy na uvedeném pozemku, ačkoliv si byli oba plně vědomi toho, že druhá stěžovatelka vlastníkem rozestavěné budovy není. Zápis do katastru nemovitostí nebyl proveden, neboť společnost ASANO, spol. s r. o., podala vlastní ohlášení rozestavěné budovy k zápisu do katastru nemovitostí a předloženými listinami prokázala, že je vlastníkem stavby.
4. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 11. 2020 č. j. 4 T 82/2018-554 byli stěžovatelé podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby, neboť okresní soud dospěl k závěru, že skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Na základě provedeného dokazování okresní soud vyhodnotil, že stěžovatelé se skutečně mohli domnívat, že předmětná stavba náleží druhé stěžovatelce. Z pohledu okresního soudu přetrvaly pochybnosti o úmyslu stěžovatelů se uvedeným jednáním neoprávněně obohatit o předmětnou nemovitost ke škodě společnosti ASANO, spol. s r. o., a nebyla tedy naplněna subjektivní stránka stíhaného zločinu.
5. Proti zprošťujícímu rozsudku podala odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci. O něm rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 3. 2021 č. j. 31 To 28/2021-585 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud vytkl soudu prvního stupně zejména neúplnost dokazování ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu a konstatoval, že okresní soud nevyčerpal všechny dostupné možnosti, jak zjistit vnitřní postoj stěžovatelů k otázce vlastnictví předmětné nemovitosti. Okresnímu soudu proto uložil doplnit dokazování spisem vedeným u Okresního soudu v Liberci sp. zn. 18 C 56/2011, trestním spisem u téhož soudu sp. zn. 1 T 257/2013, řízením vedeným na základě žaloby druhé stěžovatelky proti společnosti ASANO, spol. s r. o., na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti a kupní smlouvou se zřízením služebnosti ze dne 22. 2. 2017.
6. Rozsudkem ze dne 16. 6. 2022 č. j. 4 T 82/2018-719 Okresní soud v Liberci uznal stěžovatele vinnými ze spáchání shora uvedeného zločinu a odsoudil je k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem a zkušební dobou v trvání třiceti měsíců. Okresní soud znovu vyslechl oba stěžovatele, jakož i svědky J. a P., a doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu. Po novém zhodnocení důkazů okresní soud dovodil, že druhá stěžovatelka neměla žádný důvod se domnívat, že je vlastníkem předmětné stavby, což oba stěžovatelé při podávání žádosti o ohlášení předmětné stavby k zápisu do katastru nemovitostí věděli, a subjektivní stránka stíhaného trestného činu tak byla naplněna.
7. O odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 16. 12. 2022 č. j. 31 To 360/2022-795 tak, že odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.
8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 9. 2023 č. j. 4 Tdo 728/2023-851 odmítl dovolání stěžovatelů proti usnesení krajského soudu ze dne 3. 3. 2021 č. j. 31 To 28/2021-585 podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustná. Dovolání stěžovatelů proti usnesení krajského soudu ze dne 16. 12. 2022 č. j. 31 To 360/2022-795 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelé se domnívají, že krajský soud v rozhodnutí, kterým zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, překročil své kompetence, neboť nerespektoval podmínky, za kterých je odvolací soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů prvostupňovým soudem. Stěžovatel zdůrazňuje, že krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání, nekonal žádné jednání ani neprovedl žádné důkazy, přesto přehodnotil svědecké výpovědi, obsahy listinných důkazů a stanovil závěry, k nimž měl soud prvního stupně dojít. V důsledku porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti pak krajský soud deformoval dokazování v neprospěch stěžovatelů a vynutil si na soudu prvního stupně odsuzující rozsudek. Nalézací soud se podle stěžovatele tomuto tlaku podvolil, nejednal podle svého vnitřního přesvědčení, ale pouze na základě pokynů odvolacího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ze strany odvolacího soudu došlo ke stejnému jednání, jako ve věci, o níž Ústavní soud rozhodoval nálezem sp. zn. I. ÚS 1365/21
.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají především nedodržení vázanosti odvolacího soudu skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a překročení mezí pro ukládání pokynů odvolacím soudem soudu prvého stupně. Úkolem Ústavního soudu proto bylo posoudit ústavnost napadených rozhodnutí právě optikou uvedených námitek.
13. Řízení před trestními soudy je vybudováno jako dvouinstanční. Soud prvního stupně je jako soud první instance odpovědný za zjištění skutkového stavu na základě důkazů před ním provedených v hlavním líčení. Odvolací soud je jako soud druhé instance povolán k přezkumu a případné nápravě vad ohledně skutkových zjištění, jakož i hmotněprávních a procesních vad rozhodnutí soudu první instance.
14. Nepravomocné zprošťující rozhodnutí soudu prvního stupně je v trestním řízení možno zvrátit i v neprospěch obviněného, a to rozhodnutím soudu druhého stupně na základě podaného odvolání ze strany orgánu veřejné žaloby. Ustanovení § 258 odst. 1 trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu zrušit zprošťující rozsudek pro skutkové vady, a to jednak tehdy, když jsou skutková zjištění nejasná nebo neúplná nebo se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§ 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu], a taktéž tehdy, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další, čímž by ale odvolací soud nahrazoval roli soudu prvního stupně [písm. c) téhož ustanovení].
Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně (podle § 259 odst. 1 trestního řádu) není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci, a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Důvodem zrušení rozsudku napadeného odvoláním nemůže být odlišné hodnocení dílčích důkazů odvolacím soudem, který je neprovedl [srov. např. nález ze dne 1.
4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14
(N 67/77 SbNU 31)]. Zrušení rozsudku soudu prvého stupně odvolacím soudem nemůže být způsobem prosazení vlastního hodnocení důkazů odvolacím soudem, které tento soud vůbec neprovedl [nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16
(N 118/81 SbNU 833)]. K takové situaci však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
15. Požadavky na ústavně konformní výklad § 264 odst. 1 trestního řízení z hlediska pokynů ve vztahu ke skutkovému stavu a procesu dokazování Ústavní soud zobecnil v nálezu ze dne 22. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 1365/21
. V něm uvedl, že odvolací soud smí soudu prvého stupně uložit zejména pokyn, aby doplnil dokazování ve vztahu k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně; provedl konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zajištěn, ale soud prvého stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán; zopakoval již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit; nepřihlížel k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně-materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný; hodnotil důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi; doplnil odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvého stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvého stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvého stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy (viz bod 69 citovaného nálezu).
16. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud nepřistoupil ke zrušení zprošťujícího rozsudku na základě odlišného hodnocení dílčích důkazů, či vyvození odlišných skutkových závěrů z důkazů provedených nalézacím soudem, jak namítají stěžovatelé, nýbrž z důvodu nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění nalézacího soudu a nutnosti doplnit dokazování tak, aby byla zcela objasněna otázka naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Svým rozhodnutím odvolací soud nezavázal soud prvního stupně ke konkrétnímu způsobu hodnocení dílčích důkazů, ani k tomu, jak má okresní soud ve výsledku rozhodnout o vině či nevině stěžovatelů.
Odvolací soud poukázal na to, proč jsou podle něj některá skutková zjištění soudu prvního stupně předčasná a jaké další důkazy je třeba provést pro jejich objasnění, přičemž zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování, jímž mělo být objasněno, jaký byl vnitřní postoj stěžovatelů k předmětné nemovitosti a zda se mohli domnívat, že tato nemovitost byla skutečně ve vlastnictví druhé stěžovatelky. Závazný pokyn odvolacího soudu obsahoval i konkrétní důkazy, které je třeba v hlavním líčení za tímto účelem provést (viz bod 9 prvního usnesení krajského soudu).
Odvolací soud tak jednal zcela v mantinelech své pravomoci. Námitkami stěžovatelů stran postupu krajského soudu se podrobně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení (body 41-43). Ústavní soud se s jeho závěry ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje.
17. Soud prvního stupně v novém řízení doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu, dále opětovně vyslechl oba stěžovatele, jakož i další důležité svědky, a provedl další listinné důkazy. Na základě takto doplněného dokazování dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu oběma stěžovateli. Své skutkové i právní závěry okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil. Soudu prvního stupně lze vytknout jeho nepřesná vyjádření stran vázanosti závaznými pokyny odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení důkazů (body 70 a 78 rozsudku).
Toto dílčí pochybení nalézacího soudu však podle názoru Ústavního soudu nemělo vliv na výsledek řízení, a nemohlo tak způsobit nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele. Jak k tomu uvedl již Nejvyšší soud, odvolací soud nedal soudu prvního stupně závazný pokyn, jak jednotlivé důkazy hodnotit, nýbrž toliko poukázal na konkrétní nejasnosti při hodnocení provedených důkazů, přičemž ho v tomto ohledu vyzval k doplnění dokazování. Odvolací soud nezavázal soud prvního stupně k tomu, k jakým závěrům má dospět stran e-mailové komunikace mezi stěžovateli a svědkem J., jak má posoudit věrohodnost svědka J., či jak má postupovat při hodnocení jiných provedených důkazů.
Nelze také konstatovat, že by odvolací soud svým postupem vyvíjel na soud prvního stupně nepřípustný nátlak, kterým by se snažil docílit změny skutkových zjištění podle svých vlastních představ. Soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozhodnutí naopak hodnotil provedeného důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, vyvodil z nich logicky na ně navazující závěry, které ve svém rozhodnutí náležitě zdůvodnil, a dostál tak požadavkům, které jsou na jeho rozhodnutí kladeny.
18. Nelze přisvědčit námitce stěžovatelů, že obecné soudy nerespektovaly závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1365/21
. V citovaném nálezu Ústavní soud posuzoval situaci, kdy odvolací soud ukládal opakovaně okresnímu soudu protiústavní pokyny, což vedlo k tomu, že okresní soud podlehl nepřípustnému tlaku odvolacího soudu a vyhověl jeho protiústavnímu pokynu. Takové pochybení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu