Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem v Praze 1, Bolzanova 1/1615, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2012 č. j. 5 A 41/2012-20-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Označeným usnesením městský soud nepřiznal odkladný účinek žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 2. 1. 2012 č. j. S-MHMP 21378/2011/Ost/Go/Vr, o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti k standardním procesním institutům obecného práva, která jako přípustná nastupuje teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Nejde přitom o přepjatý formalismus při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti, ale o výraz subsidiárního postavení ústavní stížnosti v systému prostředků sloužících k ochraně základních práv a svobod (viz i čl. 4 Ústavy ČR) a o nenarušování plynulého průběhu řízení tím, že bude napadáno každé dílčí procesní rozhodnutí vydané v jeho průběhu.
Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřil v celé řadě usnesení (např.
sp. zn. I. ÚS 2636/07
,
II. ÚS 1269/07
,
III. ÚS 665/06
,
III. ÚS 1972/07
,
III. ÚS 2263/08
,
I. ÚS 536/09
, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak, že se jedná o rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení
sp. zn. III. ÚS 665/06
tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. § 73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí." Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí (...) proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení
sp. zn. III. ÚS 119/98
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489)". Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit v posuzované věci. I v tomto případě ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí správního soudu o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě, které je rozhodnutím dočasné (zatímní) povahy, a nikoli rozhodnutím ve věci samé, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Pro úplnost je vhodné dodat, že nepřiznáním odkladného účinku správní žalobě se též nikterak nepředjímá výsledek řízení, resp. rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud nezjistil ani naplnění některé z podmínek uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež stěžovatel ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu účastník řízení může nejpozději na začátku prvního ústního jednání prohlásit, že některého ze soudců odmítá, protože ho považuje za podjatého. Odmítnutí musí být odůvodněno.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Případný závěr o jejich podjatosti by se musel opírat o existenci jejich vlastního, konkrétně definovatelného, zájmu na výsledku řízení.
Nestrannost soudce dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je pak třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti v tomto ohledu. Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [srov. nález ze dne 31. srpna 2004 vydaný pod
sp. zn. I. ÚS 371/04
(N 121/34 SbNU 255) in http://nalus.usoud.cz].
Pokud jde o objektivní kritérium, má pro posouzení námitky podjatosti klíčový význam ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu a jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodujícím prvkem je to, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2001 D. N. proti Švýcarsku č. 27154/95, in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR]. Za objektivní při tom nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2004
sp. zn. I. ÚS 370/04
(N159/35 SbNU 181) in http://nalus.usoud.cz].
Podle ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti samy o sobě nemohou být důvodem pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí v dané konkrétní věci. Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který však v předmětné věci předložen nebyl.
Ústavní soud v posuzované věci neshledal zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudců Vladimíra Kůrky, Jiřího Muchy a Jana Musila. Lze konstatovat, že výtky stěžovatele, které zůstávají zcela v obecné rovině, ani z objektivního hlediska nejsou samy o sobě dostačující vyvolat pochybnosti o jejich nestrannosti, a proto není možné říci, že by případné obavy stěžovatele z podjatosti uvedených soudců mohly být považovány za objektivně odůvodněné.
Čtvrtý senát Ústavního soudu vzal v úvahu výše uvedené závěry a konstatuje, že v nyní posuzované věci nebyly zjištěny žádné kvalifikované důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené Ústavním soudem pod
sp. zn. III. ÚS 2036/12
byli jmenovaní soudci třetího senátu vyloučeni.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu