Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Böhma, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec III - Jeřáb, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 4. 2024, č. j. 30 Co 18/2024-49, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2023, č. j. 18 C 141/2023-33, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Marie Böhmové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Okresního soudu v Liberci ("okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ("krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě vedlejší účastnice o zaplacení částky 45 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a uložil stěžovateli uhradit náklady řízení. Krajský soud rozsudek ohledně povinnosti zaplatit jistinu v částce 44 245 Kč s úrokem potvrdil (výrok I) v částce 1 355 Kč s úrokem výrok změnil tak, že jej zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Ve věci okresní soud rozhodl bez nařízeného jednání v postupu podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."). U krajského soudu ve věci jednání proběhlo.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudky jsou pro něj nepředvídatelné. Okresní soud vydal rozsudek bez nařízení jednání na základě fikce jeho souhlasu, že z důkazů předložených vedlejší účastnicí vyplývá její nárok na vyhovění žalobě. Stěžovatel tvrdí, že jeho souhlas neměl okresní soud dovodit, protože mu nebyla doručena žaloba, výzva k vyjádření se k ní ani výzva soudu k vyjádření, zda souhlasí, aby soud rozhodl bez jednání. Stěžovatel se v místě doručování zdržuje, má zde označenou domovní schránku, ale tvrdí, že do ní nebyla uložena soudní písemnost ani výzva k jejímu vyzvednutí na poště v úložní době. Soudu vytýká, že výzvy i žalobu doručoval jednou poštovní zásilkou. Odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 137/24
, podle kterého se nedoporučuje užívat ustanovení § 115a o. s. ř. v případě "nekontaktních" účastníků. Stěžovatel se domnívá, že byl nekontaktní účastník, když žádnou písemnost neobdržel. Tvrdí, že fikce doručení v jeho případě nenastala, neboť pro ni nebyly splněny všechny zákonné náležitosti. Upozorňuje na obecně známý fakt, že úroveň služeb České pošty se zhoršuje. Upozorňuje, že tentýž senát stěžovateli doručoval v jiném soudním řízení písemnosti na stejnou adresu bez jakýchkoli problémů. V nyní posuzované věci měl tedy být obezřetnější při posuzování otázky, zda fikce doručení v posuzované věci nastala.
4. Stěžovateli je známo, že by mohl využít ustanovení § 50d o. s. ř., podle něhož může navrhnout, aby soud vyslovil neúčinnost doručení soudní obsílky. Takový návrh však nepodal proto, že nemůže označit důkazy, jimiž by své tvrzení o nedoručení písemnosti prokázal.
5. Z ústavní stížnosti a z připojeného soudního spisu se podává, že okresní soud si dne 29. 5. 2023 vyžádal výpis z evidence obyvatel, ze kterého zjistil, že stěžovatel je hlášen k trvalému pobytu na adrese X (na kterou mu doručoval i v jiném řízení a stěžovatel ji uvádí i nyní v řízení před Ústavním soudem). Stěžovateli proto na uvedenou adresu zaslal výzvu k vyjádření podle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s vydáním rozhodnutí bez nařízení jednání, přičemž jej současně poučil, že nevyjádření se znamená souhlas s tímto postupem. S výzvou podle § 115a o. s. ř. okresní soud spojil rovněž výzvu k vyjádření se k žalobě. Ze spisu dále vyplývá, že písemnost se nepodařilo stěžovateli doručit, neboť nebyla nalezena poštovní schránka. Písemnost proto byla uložena na poště a následně jako vrácena okresnímu soudu. Okresní soud konstatoval, že fikce doručení nastala uplynutím desetidenní úložní lhůty s odkazem na § 49 odst. 4 o. s. ř. Sdělení o možnosti vyzvednout si zásilku u soudu vyvěsil na úřední desce (č. l. 25 a násl. spisu).
6. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace stížnostní argumentace, stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že v řízení směřujícím k vydání nyní napadeného rozhodnutí poté postupoval podle § 115a o. s. ř.
7. Ústavní soud v odkazu na vlastní judikaturu uvádí, že postup podle § 115a o. s. ř. je postupem výjimečným, a tedy nikoliv pravidelným. K projednání věci samé není třeba ve smyslu § 115a o. s. ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2440/19
ze dne 11. 2. 2020). Předpokladem aplikace § 115a o. s. ř. je rovněž stanovení lhůty k vyjádření, což znamená, že opomene-li soud v konkrétním případě lhůtu určit, tento postup nepřichází v úvahu. Komentářová literatura (v odkazu na judikaturu zdejšího soudu) navíc použití § 115a o. s. ř. nedoporučuje u tzv. nekontaktních účastníků, neboť vyvolává ústavněprávně nepřípustnou kumulaci fikcí. Výzva podle § 115a o. s. ř. totiž může být doručována náhradním způsobem, a to se souběžným uplatněním - tak jako v nyní posuzovaném případě - doložky proti nečinnosti podle § 101 odst. 4 o. s. ř., z níž vyplývá, že nevyjádří-li účastník nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání, má se za to, že vyslovil souhlas. Ústavní soud dále vyžaduje, aby obecné soudy správně posoudily doručení vyjádření nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 1001/18
ze dne 26. 7. 2018). Konečně, z relevantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že požádá-li účastník řízení výslovně o nařízení soudního jednání k projednání věci samé, je obecný soud povinen v souladu s § 115a o. s. ř. toto jednání nařídit (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 3679/12
ze dne 16. 4. 2013).
8. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu věc optikou shora vymezených kritérií a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
9. Stěžovatele nelze s ohledem na shora reprodukované judikatorní závěry označit za nekontaktního účastníka. Rozporuje-li nyní stěžovatel postup při doručování písemnosti a správnost údajů zapsaných poštou na doručence, lze přiměřeně vycházet ze závěrů usnesení
sp. zn. I. ÚS 3478/15
ze dne 30. 3. 2016, v němž Ústavní soud uvedl následující: "Soudy vyšly z konstantní judikatury týkající se povahy doručenky jako veřejné listiny, jakož i potřeby prokázání opaku ze strany toho, kdo obsah veřejné listiny zpochybňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 178/2000 ze dne 4. 7. 2000 či 22 Cdo 1199/99 ze dne 3. 8. 2000). Tento přístup je Ústavním soudem akceptován (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2616/07
ze dne 10. 9. 2008, usnesení
sp. zn. III. ÚS 3377/14
ze dne 20. 11. 2014 či usnesení
sp. zn. III. ÚS 1671/15
ze dne 16. 7. 2015)."
10. Z citovaného textu vyplývá, že doručenka je veřejná listina, což ovlivňuje (v neprospěch stěžovatele) její důkazní sílu. Nacházel-li se tedy na doručence údaj o tom, že při doručování nebyla nalezena poštovní schránka, písemnost byla uložena a adresát si ji nevyzvedl, okresní soud neměl důvod o správnosti údajů pochybovat. Stěžovatel své tvrzení o chybném doručení nijak nedoložil a na způsob doručování zásilky si u České pošty nestěžoval. Ani nyní nepředkládá jakýkoliv důkaz, který by jeho obecná tvrzení o kolísající úrovni kvality služeb České pošty a jejím možném dopadu na jeho případ jakkoli dokládal.
11. Z rozsudku krajského soudu je navíc zřejmé, že po podání odvolání stěžovatelem odvolací krajský soud nařídil jednání. Stěžovatel tedy dostal v soudním řízení, na které Ústavní soud nahlíží jako na jeden celek, prostor své námitky a stanoviska soudu přednést a reagovat tak na argumenty protistrany. Výsledek soudního řízení pro něj ani z tohoto pohledu nemohl být překvapivý. Z napadených rozsudků je zřejmé, že vedlejší účastnice prostřednictvím jí předložených tvrzení podložených důkazy unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Ve sporu proto byla z velké části úspěšná.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu