Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 204/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele J.S., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., CSc., t a k t o
Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel podal ústavní stížnost dne 8. 6. 1997 a domáhal - se v ní zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1997, čj. 5 Co 812/97-62, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. 12. 1996, čj. 6 C 203/96-51, neboť jimi měla být porušena stěžovatelova základní práva.
Okresní soud ve Strakonicích rozhodl dne 2. 12. 1996 usnesením, čj. 6 C 203/96-51, že stěžovatel jako odpůrce je povinen zaplatit žalobci P. na jeho účet částku 23 734,10 Kč s 15% úrokem z prodlení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Tuto částku stěžovatel žalobci dlužil za odebrané zboží. Proti určení lhůty k plnění podal stěžovatel odvolání. Odůvodnil je tím, že sám vymáhá pohledávky od nesolventního dlužníka, a proto nemůže nároky žalobce ve třídenní lhůtě uspokojit.
Krajský soud v Ćeských Budějovičích dne 9. dubna 1997 rozsudek soudu prvého stupně usnesením, čj. 5 Co 812/97-62, potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání směřovalo jen proti výroku o lhůtě k plnění, nebylo proto třeba nařizovat jednání. Protože nešlo o rozhodování ve věci samé soud rozhodl podle § 152 odst. 1 a § 211 o.s.ř. formou usnesení. Rovněž usnesením, čj. 5 Co 823/97-66, ze dne 9. dubna 1997, zrušil krajský soud rozhodnutí soudu prvého stupně ohledně soudního poplatku z odvolání. 1
III. ÚS 204/97
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 5 Co 812/97-62 napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž uvádí, že ačkoliv odvolání směřovalo do rozsudku, odvolací soud rozhodl usnesením, čímž porušil ust. § 223 o.s.ř. Soud rozhodl bez nařízeného jednání [§ 214 odst. 2 písmeno f) o.s.ř.], tím však nebyl zbaven povinnosti rozhodnutí veřejně vyhlásit (§ 156 odst. 1, § 211 o.s.ř.). Stěžovatel dále namítá, že o věci rozhodoval místně nepříslušný soud, protože místně příslušným soudem pro rozhodování ve věci byl Okresní soud v Písku.
Krajský soud v Českých Budějovicích však vydal dne 7. 2. 1996 usnesení čj. 5 Nc 455/95-44, kterým z důvodu vhodnosti věc přikázal k projednání Okresnímu soudu ve Strakonicích, aniž své stanovisko blíže zdůvodnil. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ČR, ve kterých tento soud výslovně judikoval, že pro rozhodnutí o odnětí a přikázání věci musí být splněny důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Postupem soudu tak bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo dané mu čl.
95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se při posuzování návrhu nejprve zaměřil na splnění jeho formálních náležitostí, které požaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatel ve stížnosti mimo jiné namítá, že o věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Ze spisu Okresního soudu Strakonice, sp.zn. 6 C 203/96, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích dne 7. 2. 1996 vydal usnesení, čj. 5 Nc 455/95-44, jímž přikázal věc "z důvodů vhodnosti" Okresnímu soudu ve Strakonicích. Rozhodl tak na základě návrhu žalobce P.
ze dne 10. 1. 1996 a žalovaného J.S. ze dne 12. 1. 1996. Krajský soud své usnesení nijak blíže nezdůvodnil. Podle ust. § 72 odst. 2 tohoto zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích nabylo právní moci dne 6.
3. 1996, ústavní stížnost, v němž je napadáno byla podána 10. 6. 1997, tedy po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než stížnost v této části odmítnout podle § 43 odst. 1 písmeno b) citovaného zákona.
Ostatní části stížnosti směřují proti rozhodnutím, která byla napadena ve lhůtě stanovené zákonem. Stěžovatel v těchto částech namítá, že Krajský soud v Českých Budějovicích porušil jeho ústavní práva tím, že o odvolání, které směřovalo proti rozsudku, rozhodl v rozporu s ust. § 223 o.s.ř. usnesením. Je sice pravdou, že § 223 o.s.ř. stanoví, že odvolací soud rozhoduje rozsudkem, jestliže potvrzuje nebo mění rozsudek; jinak rozhoduje usnesením. Forma rozhodnutí však závisí nejen na tom, jaké rozhodnutí soudu prvého stupně se přezkoumává formou usnesení, nýbrž i na obsahu rozhodnutí odvolacího soudu. Formou usnesení odvolací soud rozhoduje i v případě, že odvolání je podáno proti rozsudku, ovšem jen proti výroku, který má povahu usnesení (např. o výroku o nákladech řízení, o lhůtě k plnění apod., jak uvádí i ustálená soudní praxe). Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že v tomto bodě je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, právě 2
III. ÚS 204/97 proto, že v daném případě se jednalo zjevně o rozhodnutí o výroku, který má bezpochyby povahu usnesení.
Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud rozhodl bez nařízeného jednání v souladu s ust. § 214 odst. 2 písmeno f) o.s.ř., avšak své rozhodnutí měl vyhlásit veřejně (§ 156 odst. 1 a § 211 o.s.ř.). Jestliže tak neučinil, porušil svým postupem jeho ústavní práva. K tomu je třeba konstatovat, že ust. § 156 se týká vyhlašování rozsudků. Protože krajský soud (jak bylo výše dovozeno) důvodně ve věci rozhodl usnesením, nelze citované ustanovení o.s.ř. na věc aplikovat. Ustanovení § 211 o.s.ř. pak stanoví, že pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvého stupně.
V daném případě by tedy přicházela v úvahu přiměřená aplikace již zmíněného ust. § 156 odst. 1 o.s.ř., který aplikovatelný v tomto případě není. Krajský soud tedy při svém rozhodování postupoval v souladu se zákonem, jak vyplývá z ust. čl. 90 i 91 odst. 1 Ústavy, a tudíž neporušil ústavní práva stěžovatele, jak tento návrh namítá. Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písmena b) a c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 1997
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR