Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Smitalove, zastoupené Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2018 č. j. 56 Co 54/2018-119, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a společnosti NAVE spol. s r. o., sídlem Kadláčkova 60/16, Kopřivnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 11. 2017 č. j. 12 C 126/2016-73, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2018 č. j. 12 C 126/2016-93, uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni - obchodní společnosti NAVE spol. s r. o. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci) - částku 17 827 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka přitom představovala dluh stěžovatelky za zubolékařské a protetické práce provedené MUDr. Janou Veselou, zubní lékařkou a jednatelkou a společnicí žalobkyně.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud stěžovatelce neuvěřil, že dlužnou (a žalovanou) část ceny za protetické dílo nezaplatila pro jeho vady. Krajský soud ve svém rozhodnutí poukázal naopak na to, že si stěžovatelka ve svých tvrzeních o vadách díla protiřečí. Namítla-li stěžovatelka během odvolacího řízení nedostatek aktivní legitimace vedlejší účastnice, pak tuto námitku krajský soud posoudil jako nepřípustnou novotu vznesenou v rozporu s § 205a o. s. ř.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně namítá nedostatek aktivní legitimace vedlejší účastnice. Dále dovozuje, že námitka promlčení práv z odpovědnosti za vady protetického díla vznesená vedlejší účastnicí je nemravná.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Nezabýval-li se odvolací soud námitkou nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky s odkazem na zákonné omezení odvolacích důvodů, pak postupoval podle Ústavního soudu zcela správně. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že tuto námitku její původní právní zástupce opomenul před nalézacím soudem vznést. Pro úplnost - a z materiálního pohledu, který je právě pro ústavněprávní posouzení věci podstatný - nutno ovšem tuto námitku vznesenou stěžovatelkou hodnotit vzhledem k okolnostem případu jako poněkud účelovou. Stěžovatelka nepopírá, že cenu za protetické dílo neuhradila - dohodnutý splátkový kalendář přestala dodržovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nevysvětluje, proč z jejího pohledu není lhostejno, zda na potvrzení o jednotlivých splátkách je razítko její lékařky anebo razítko jí vedené obchodní společnosti.
10. Dovodil-li soud, že stěžovatelka neuplatnila v zákonem stanovené lhůtě nárok z vadného plnění, jí před soudem tvrzeného, pak nejde - vzhledem k relevantní právní úpravě pro posuzovanou věc - o promlčení, jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, ale o prekluzi - srov. k tomu dikci: "Práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna u zhotovitele v záruční době; jinak práva zaniknou." Už z toho důvodu v dané věci tedy nelze uvažovat o eventuální nemravnosti námitky promlčení.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu