Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Martina Schlixbiera, zastoupeného Mgr. Pavlem Matějkou, advokátem, sídlem Jeremenkova 763/88, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 23 Cdo 1064/2022-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 18 Co 302/2021-154 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. ledna 2021 č. j. 9 C 243/2019-96, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Petra Kratochvíle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 1. 2021 č. j. 9 C 243/2019-96 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 185 018,50 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2021 č. j. 18 Co 302/2021-154 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 30 492 Kč (výrok II.). Městský soud ve shodě s obvodním soudem vyšel z toho, že stěžovatel písemně uznal žalovanou částku co do důvodu i výše ve smyslu § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), jako dluh ze smlouvy o zápůjčce (§ 2390 obč. zák.) uzavřené mezi vedlejším účastníkem řízení, jako zapůjčitelem, a stěžovatelem, jako vydlužitelem. Uznání dluhu považoval krajský soud z hlediska formálního i obsahového za platný právní úkon. Namítal-li stěžovatel, že vůlí vedlejšího účastníka řízení nebylo přenechat tuto částku stěžovateli jako zápůjčku za účelem vkladu na založení společnosti stěžovatelem, ale šlo o vklad vedlejšího účastníka řízení, jako tichého společníka, do obchodní společnosti HFL Training Centrum, s. r. o., kterou měl spolu se stěžovatelem řídit, dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelem namítaný řetězec nepřímých důkazů nenasvědčoval této skutkové verzi tvrzené vůle vedlejšího účastníka řízení o tzv. simulovaném právním úkonu. Tuto obranu stěžovatele hodnotil soud jako účelovou, když stěžovatel v průběhu řízení několikrát měnil skutková tvrzení ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce. Naopak byl prokázán jednoznačný projev vůle vedlejšího účastníka řízení dosáhnout vrácení předmětné částky z důvodu zápůjčky, kterého se mu dostalo v podobě písemného uznání dluhu ze zápůjčky stěžovatelem.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 5. 2022 č. j. 23 Cdo 1064/2022-201 odmítl jako nepřípustné, neboť námitky stěžovatele ohledně hodnocení důkazů soudem neodpovídaly kritériím stanoveným v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a nebyly způsobilé přípustnost dovolání založit. Dovolání stěžovatele bylo totiž založeno na zpochybnění skutkového závěru městského soudu, že z provedených důkazů po jejich zhodnocení byl prokázán jednoznačný projev vůle vedlejšího účastníka řízení v podobě písemného uznání dluhu ze zápůjčky podle smlouvy uzavřené se stěžovatelem, a že stěžovatelem namítaný řetězec nepřímých důkazů nenasvědčuje skutkové verzi vůle vedlejšího účastníka řízení o tzv. simulovaném právním úkonu.
Byl-li Nejvyšší soud vázán skutkovými závěry městského soudu, pak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohla založit právní otázka, která byla vystavena na vlastním hodnocení provedených důkazů a na vlastních skutkových závěrech stěžovatele.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Z popisu obsahu stěžovatelem zmiňovaných a citovaných důkazů (zejména e-mailové komunikace mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení a výpovědí svědků) stěžovatel dovozuje, že v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník řízení částku 1 000 000 Kč investoval do obchodní společnosti HFL Training Centrum, s. r. o., jako tichý společník. Obecné soudy se však s těmito důkazy nevypořádaly a tyto se tak nestaly předmětem jejich hodnocení, čímž mělo být porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka řízení, avšak v ústavní stížnosti v podstatě žádnou ústavněprávní argumentaci neuplatňuje, když pouze zpochybňuje skutkové a z nich vyvozené právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nepolemizuje se správností závěrů, které obecné soudy vyvodily z provedených důkazů, nýbrž pouze s tím, že se jimi v odůvodnění dostatečně nezabývaly, jeho argumentace je postavena právě na polemice s hodnocením důkazů [např. stěžovatelem vysvětlované rozpory mezi tím, co vypověděla svědkyně Schlixbierová (bývalá manželka stěžovatele) a co z této výpovědi dovodil obvodní soud a jak tuto výpověď hodnotil v odůvodnění rozsudku, nebo poukazování na hodnocení e-mailové komunikace mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení].
Takové námitky ovšem nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Jak již však Ústavní soud mnohokrát konstatoval, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
Není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, jestliže jimi byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)].
10. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné rovněž připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
11. Obvodní soud na základě provedených důkazů (zejména smlouva o půjčce, uznání dluhu stěžovatelem, výpovědi svědků, výpis z účtu obchodní společnosti HFL Training Centrum, s. r. o.) dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že částka ve výši 1 000 000 Kč byla stěžovateli zapůjčena vedlejším účastníkem řízení za účelem vkladu na založení obchodní společnosti HFL Training Centrum, s. r. o. Při posuzování věci se obvodní soud vypořádal i s obranou stěžovatele, že ze strany vedlejšího účastníka řízení mělo jít o simulované právní jednání (podle stěžovatele mělo jít o vklad tichého společníka a nikoliv o zápůjčku), přičemž vysvětlil, proč ji považoval za účelovou (zejména v průběhu řízení několikrát měněná skutková tvrzení stěžovatele ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce).
Rovněž nelze přehlédnout, že v řízení nebyla smlouva o tichém společenství nikterak prokázána. Závěr obecných soudů o zápůjčce tak nelze ve světle provedených důkazů považovat za extrémně nesouladný. Naopak šlo o logické vyústění hodnocení skutkových zjištění.
12. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnily a rovněž se zabývaly všemi podstatnými námitkami stěžovatele. V jejich postupu nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu a není dán důvod pro jejich zrušení.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu