USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Antala Staška 510/38, 140 00 Praha 4, proti žalovanému M. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Matějkou, advokátem se sídlem Bubenské nábřeží 306/13, 170 00 Praha 7, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 243/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 18 Co 302/2021-184, t a k t o:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 30. 11. 2021, č. j. 18 Co 302/2021-184, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 1. 2021, č. j. 9 C 243/2019-96, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 000 000 Kč od
23. 3. 2015 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci žalovanou částku, kterou dne 30. 4. 2015 žalovaný písemně uznal co do důvodu i výše ve smyslu § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako dluh ze smlouvy o zápůjčce (§ 2390 o. z.) uzavřené mezi žalobcem, jako zapůjčitelem, a žalovaným, jako vydlužitelem, dne 7. 2. 2015, neboť uvedené uznání dluhu je z hlediska formálního i obsahového platným právním úkonem. Pokud žalovaný namítal, že vůlí žalobce nebylo přenechat tuto částku žalovanému jako zápůjčku za účelem vkladu na založení společnosti žalovaným, ale jednalo se o vklad žalobce, jako tichého společníka, do společnosti H.
T. C., kterou měl spolu s žalovaným řídit, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným namítaný řetězec nepřímých důkazů nenasvědčuje této skutkové verzi tvrzené vůle žalobce o tzv. simulovaném právním úkonu. Naopak byl prokázán jednoznačný projev vůle žalobce v podobě písemného uznání dluhu ze zápůjčky; ostatně žalovaný v odvolání ani platnost právního úkonu uznání dluhu nijak nezpochybňoval. Odvolací soud uzavřel, že odvolací námitky žalovaného nebyly způsobilé zvrátit skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Poukazuje na to, že k prokázání svého tvrzení, že žalobcem tvrzená půjčka byl simulovaný právní úkon vkladu žalobce, jako tichého společníka společnosti H. T. C., předložil rozsáhlou e-mailovou dokumentaci a tato skutková verze byla potvrzena podle dovolatele i výpovědí svědka P. J.. Dovolatel projevil nesouhlas s vyhodnocením těchto důkazů oběma soudy. Odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, řešící způsob hodnocení důkazů soudem tak, že hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Dovolatel namítá, že zhodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudu prvního stupně právě uvedená myšlenková činnost nepředcházela a odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nijak nenapravil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 137/2014). Dovolatel má tedy za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, týkající se povinnosti soudu provést komplexní hodnocení všech provedených důkazů, a to jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zároveň navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť výkonem tohoto rozhodnutí mu hrozí závažná újma. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen k námitkám dovolatele ohledně hodnocení důkazů soudem konstatovat, že již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz).
Dovolání žalovaného nemůže být tedy s ohledem na výše uvedené podle § 237 o. s. ř. přípustné, je-li založeno na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, že z provedených důkazů po jejich zhodnocení byl prokázán jednoznačný projev vůle žalobce v podobě písemného uznání dluhu ze zápůjčky podle smlouvy uzavřené s žalovaným, a že žalovaným namítaný řetězec nepřímých důkazů nenasvědčuje skutkové verzi vůle žalobce o tzv. simulovaném právním úkonu.
Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, pak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastním hodnocení provedených důkazů a na vlastních skutkových závěrech dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz). Není-li tedy, s ohledem na výše uvedené, dovolání žalovaného podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítl. Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.