01, IČO 26933268, zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem
se sídlem Lešetín VI/671, 760 01 Zlín, proti žalované KTP s.r.o. se sídlem
Sazovice 217, PSČ 76301, IČO 25529650, zastoupené JUDr. Pavlem Fišerem,
advokátem se sídlem Benešovo nábřeží 3954, 760 01 Zlín, o zaplacení částky 724
149,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm
129/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
16. 1. 2020, č. j. 7 Cmo 142/2019-290, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 13 939 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce.
příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku a výrokem II. rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo
na vrácení ceny díla ve výši 337 380 Kč, zaplacené žalované, jestliže dílo
provedené žalovanou na základě objednávky žalobkyně ze dne 19. 7. 2011
vykazovalo vady (odlupování laku na paletách, přepravních klecích), které
žalobkyně řádně reklamovala, ale žalovaná vady ani ve stanovené náhradní lhůtě
neodstranila, a proto žalobkyně dopisem ze dne 17. 9. 2013 odstoupila od
smlouvy. Odvolací soud uvedený právní závěr učinil na základě hodnocení důkazů,
kdy z jeho výsledků dospěl k závěru, že neexistují důvody pro zpochybnění
závěru soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi byla uzavřena konkludentně
smlouva o dílo podle právní úpravy platné v rozhodné době (obchodního zákoníku
– dále jen „obch. zák.“), jestliže žalovaná na základě objednávky fakticky
vykonávala dílo, tedy lakovala palety, které jí žalobkyně dodávala. Ke stěžejní
sporné otázce, zda žalobkyně unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran
skutečnosti, že palety vykazující vady byly právě těmi paletami, které lakovala
žalovaná, odvolací soud uvedl, že na základě výsledků hodnocení důkazů, byť
nepřímých, lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty, že vadné komponenty
lakovala žalovaná a že to byla žalovaná, která porušila svou povinnost provést
dílo v obvyklé kvalitě, posuzované znalcem ve znaleckém posudku. Žalovaná si
přitom musela být vad vědoma, jestliže e-mailovou zprávou ze dne 25. 1. 2012,
adresovanou žalobkyni, jednatel žalované žalobkyni sděloval, že jeho manželka
spolu s paletami předávala i opravné spreje a tázal se, na kolika paletách se
lak odlupuje. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že
žalobkyně má vůči žalované právo i na náhradu škody ve výši 386 770 Kč, bylo-li
v řízení prokázáno, že tuto částku účtovala třetí osoba žalobkyni za opravu
opadávajícího laku na žalobkyní jí dodaných přepravních klecích, kdy příčinou
této vady bylo podle znaleckého posudku nedostatečné vypálení povlaku při
procesu povrchové úpravy v lakovně u silnějších profilů konstrukce palet. Odvolací soud uzavřel, že mezi vznikem škody žalobkyně a porušením povinnosti
žalované spočívající v řádném provedením díla je dána příčinná souvislost. Námitky žalované procesního charakteru, směřující jednak k nedostatečnému
poučení účastníka, a jednak k procesnímu postupu soudu prvního stupně, který
podle žalované nerespektoval právní názor odvolacího soudu vyjádřený v
předešlém zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, odvolací soud považoval za
nedůvodné. Konstatoval, že soud prvního stupně, řídíc se názorem odvolacího
soudu, poučil žalobkyni u jednání konaném dne 18. 10. 2018 ve smyslu § 118a
odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti tvrzení
a důkazní, a po rozsáhlém doplnění skutkových tvrzení a důkazů o tom, že vadné
nalakované palety jsou dílem žalované, poskytl žalované lhůtu, aby se ke všem
žalobkyní doplněným skutečnostem vyjádřila.
Zároveň odvolací soud neshledal
žádné pochybení soudu prvního stupně při hodnocení důkazů provedeném ve smyslu
§ 132 o. s. ř. K námitce nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud
uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze kvalifikovat jako rozhodnutí
nepředvídatelné a překvapivé, neboť z postupu soudu v průběhu řízení bylo zcela
zřejmé, jakým směrem se úvaha soudu ubírá. Zdůraznil, že nepředvídatelnost a
překvapivost rozhodnutí nelze spatřovat v tom, že žalovaná byla sama o sobě
přesvědčena o tom, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní. Odvolací soud proto
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), konkrétně od rozsudku ze dne 4. 9. 2013,
sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, týkající se poučovací povinnosti soudu, s námitkou,
že odvolacím soudem prezentovaný závěr, že žalované byl dán prostor vyjádřit se
ke všem důkazům, není poučením podle § 118a o. s. ř. Má za to, že žalobkyně
nenaplnila poučení dané jí soudem dne 18. 10. 2018 stran přesného a konkrétního
označení palet, které byly žalovanou nalakovány a vykazovaly vady. Pokud však
nalézací soud dospěl k závěru, že žalobkyně unesla důkazní břemeno o těchto
svých tvrzeních, měla být žalovaná neprodleně o této skutečnosti poučena a
zároveň poučena k doložení případných nových důkazů za účelem prokázání svých
tvrzení, což nalézací soud nikdy a nijak neučinil. Přitom podle uvedeného
rozhodnutí je třeba dát účastníkům s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy
mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z
tohoto hlediska mohli na jednání připravit.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že odvolací soud se odchýlil
od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009,
řešící otázku překvapivosti rozhodnutí, a to s námitkou, že konečné rozhodnutí
odvolacího soudu, který nesprávný postup soudu prvního stupně akceptoval, je
pro ni zcela překvapivé a nepředvídatelné, a žalovaná tak byla výrazně omezena
a znevýhodněna i soudem odvolacím. V této souvislosti poukázala dovolatelka i
na nález Ústavního soudu ze dne 3.10. 2016, sp. zn. I. ÚS 212/06.
Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud se odchýlil i od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, s námitkou, že
odvolací soud akceptoval porušení povinnosti soudu prvního stupně vázat se
názorem odvolacího soudu, který v předešlém zrušovacím rozhodnutí v dané věci
uvedl, že skutková tvrzení žalobkyně jsou k uplatněnému nároku naprosto
nedostatečná, a zcela pominul obsah svého zrušujícího usnesení. Podle názoru
dovolatelky je z provedeného dokazování po vrácení věci odvolacím soudem
zřejmé, že námitky odvolacího soudu nebyly před nalézacím soudem žalobkyní
vyvráceny.
Dovolatelka je přesvědčena, že právní posouzení věci je v extrémním rozporu se
skutkovými zjištěními, a poukazuje na zcela zásadní rozpor skutkových a
právních posouzení věci odvolacím soudem v jeho dvou rozhodnutích zejména s
ohledem na zjištění, které palety lakovala žalovaná; rozpor spatřuje i v
označení lakovaných výrobků, označených jednou paletami a podruhé přepravními
klecemi. Podle dovolatelky došlo obecnými soudy k porušení práva žalované,
jestliže odvolací soud na skutkový stav nesprávně aplikoval právní normu nebo
posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá (odkaz na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000). Dovolatelka dále namítá, že pokud žalobkyně dodržela předpoklady pro odstoupení
od smlouvy z důvodů vad, nemohla pak následně uplatňovat jako škodu z vadného
plnění náhradu za práce směřující k odstranění těchto vad třetí osobou. Má
rovněž za to, že otázka příčinné souvislosti mezi uplatněnou škodou a vadným
plněním není posouzena správně, kdy nebylo ani najisto postaveno, že náklady,
které účtoval odběratel žalobkyně, jsou v příčinné souvislosti s vadným
plněním. Navíc je zřejmé, že uplatněné náklady na odstranění vad převyšují cenu
díla, což je prokazatelně v rozporu s požadavkem předvídatelnosti škody, kterou
v době vzniku závazkového vztahu bylo možno předvídat. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak,
že návrh žalobkyně se v celém rozsahu zamítá nebo aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň dovolatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku,
neboť výkonem rozhodnutí napadeného rozhodnutí hrozí dovolatelce závažná újma. K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí
dovolání, neboť se domnívá, že dovolatelkou uplatněné námitky ohledně
překvapivého a nepředvídatelného rozhodnutí, porušení povinnosti soudu vázat se
právním názorem odvolacího soudu a námitky k rozporu právního hodnocení věci se
skutkovými zjištěními, nepředstavují relevantní argumentaci pro přípustnost
dovolání. Pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že dovolání žalované
je přípustné, navrhla jeho zamítnutí. K námitce dovolatelky ohledně údajného
souběžného přiznání navzájem si konkurujících nároků z titulu odpovědnosti za
vady a z titulu odpovědnosti za škodu, žalobkyně uvedla, že tuto námitku
nepovažuje za důvodnou, neboť nároky z uvedených titulů se nepřekrývají,
jelikož škodní nárok není uplatněn v souvislosti s odstraňováním vad. Z
opatrnosti žalobkyně přijala stanovisko k námitce žalované o překvapivosti a
nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu, kterou považuje za ryze účelovou a zcela
nesmyslnou, neboť strany byly seznámeny již z předchozího rozhodnutí odvolacího
soudu se závěrem o prokazatelné existenci smluvního vztahu, existenci vad
lakování, a žalovaná se účastnila podrobného doplnění dokazování ohledně
upřesnění skutečnosti o individualizaci výrobků, jež měly být předány žalované
k lakování, a u nichž měla být zjištěna vada.
Soud doplnění dokazování prováděl
v souladu s uloženým pokynem nadřízeným soudem, proto námitky k nesprávnému
procesnímu postupu soudu jsou podle žalobkyně rovněž nedůvodné a zároveň
účelové. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je podle
žalobkyně bezpředmětný, neboť uložená povinnost již byla žalovanou splněna. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je
přípustné podle § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s
dovolatelkou uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu, řešící otázky poučovací
povinnosti soudu a překvapivosti rozhodnutí. Z obsahu rozhodnutí odvolacího
soudu vyplývá, že se jednak odvolací soud zabýval posouzením námitek žalované
směřujících k nedostatkům postupu soudu při poučovací povinnosti a jednak
otázkou, zda rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo pro žalovanou překvapivé. Z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně, řídíc
se právním názorem odvolacího soudu v předešlém zrušujícím rozhodnutí, poučil
žalobkyni u jednání konaném dne 18. 10. 2018 ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrzení a důkazní, a po rozsáhlém doplnění skutkových tvrzení a
důkazů o tom, že vadné nalakované palety jsou dílem žalované, poskytl žalované
lhůtu, aby se ke všem žalobkyní doplněným skutečnostem vyjádřila. Tuto
skutečnost ani dovolatelka nepopírá. Nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího
soudu bylo pro žalovanou překvapivé. O překvapivost rozhodnutí jde tehdy,
jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak by tomu bylo tehdy,
rozhodl-li by soud sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem
umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. Cdo 26 Cdo 876/2008 –
dostupný na www.nsoud.cz). Je třeba poukázat rovněž na závěr Nejvyššího soudu v
usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp.zn. 21 Cdo 121/2003 (dostupné na www.nsoud.cz),
v němž Nejvyšší soud uvedl, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost
tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní) a že postup
podle ustanovení § 118a o.s.ř.
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení
uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. [srov. též již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. Cdo
26 Cdo 876/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26
Cdo 1522/2010 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1891/2014, v němž bylo zdůrazněno (a to i s ohledem na již dřívější
judikaturu), že účastník nemůže být zaskočen (překvapen) samotnou skutečností,
že se soud v procesu zjišťování skutkového stavu věci přikloní na základě
hodnocení provedených důkazů ke skutkové variantě odpovídající tvrzením
protistrany]. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe tím, že nenapravil chybu soudu prvního stupně, který nerespektoval
závazný právní názor odvolacího soudu, je třeba připomenout, že sama
dovolatelka v dovolání poukazuje na to, že odvolací soud zrušil původní
rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že nárok žalobkyně nebyl jednoznačně
důkazy prokázán. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, soud
prvního stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem přistoupil k
rozsáhlému doplnění dokazování. Vázanost soudu prvního stupně právním názorem
odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí, platí však jen za
předpokladu, že se po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil skutkový
základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru odvolacího soudu
na nový skutkový základ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 26 Cdo 896/2003 – dostupný na www.nsoud.cz). Vázanost soudu
prvního stupně právním názorem odvolacího soudu má tedy místo jen tehdy, je-li
v době nového rozhodování skutkový stav stejný jako v době, kdy rozhodoval
odvolací soud. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená rovněž v závěru, že
odvolací soud není vázán svým dřívějším právním názorem v dané věci, neboť ze
žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud
nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení
změnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22
Cdo 880/2003 (dostupný na www.nsoud.cz) a ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo
3342/2007 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením
80/2008). Námitky dovolatelky, jimiž namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními a
právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že kritika hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nemůže založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s.
ř., a že samotné hodnocení důkazů nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost
dovolání nemohou založit ani samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu
soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 –
dostupné na www.nsoud.cz). Namítá-li dovolatelka, že pokud žalobkyně dodržela předpoklady pro odstoupení
od smlouvy z důvodů vad, nemohla pak následně uplatňovat jako škodu z vadného
plnění náhradu za práce směřující k odstranění těchto vad třetí osobou, tvrdí
tak pouze dovolací důvod nesprávného posouzení, nevymezila konkrétní otázku,
resp. konkrétní dovolací důvod ve smyslu § 237 o. s. ř. Uvedenou námitkou se
proto dovolací soud nemůže zabývat, neboť takto vymezená námitka dovolatelky
nesplňuje požadavky na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
o.s.ř. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalované
není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). K návrhu žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku
odvolacího soudu je Nejvyšší soud nucen uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze
dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že „jsou-
li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§
243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh
akcesorický.“ Nejvyšší soud se proto návrhem žalované na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval. Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.