26 Cdo 876/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně m. č. P. 2, zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Č.,
zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 5/2001, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č.j. 39 Co
384/2006-252, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 2. 2006,
č.j. 14 C 5/2001-224, vyhověl žalobě (v podobě změněného návrhu) a přivolil k
výpovědi z nájmu „bytu evidovaného jako byt o třech pokojích a kuchyni s
příslušenstvím, situovaného v 5. nadzemním podlaží domu čp. 1365 v P. 2, Na R.
10, katastrální území N. M., obec hl. město P.“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) určil, že výpovědní lhůta je
tříměsíční, a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší;
současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně jako
pronajímatelka uzavřela dne 1. 9. 1998 se žalovaným smlouvu o nájmu bytu
označeného jako byt č. 5, o podlahové ploše celkem 62,91 m2, sestávajícího z
kuchyně, tří pokojů, dvou WC a koupelny (dále též „smlouva z 1. 9. 1998“), že
žalovaný v bytě provedl v letech 1998 až 2000 stavební úpravy (blíže
specifikované v odůvodnění rozsudku), v důsledku nichž došlo k jeho dispozičním
změnám (zejména k odstranění či posunutí příček, k vybudování nové kuchyně s
jídelnou v místě, kde se původně nacházel pokoj a ke zřízení obývacího pokoje
namísto původní kuchyně), a že tyto úpravy byly provedeny bez souhlasu
pronajímatele (žalobkyně) a bez stavebního povolení. Soud prvního stupně
neshledal důvodnou námitku žalovaného, že jím provedené stavební úpravy nelze
považovat za úpravy odporující kolaudačnímu stavu bytu, neboť tento stav nebyl
vůbec znám, a konstatoval, že z provedených důkazů vyplynulo, v jakém stavu byt
převzal, a v jakém je nyní. Zaujal názor, že otázka skutečného tzv.
kolaudačního stavu bytu je věcí stavebních předpisů a „příslušných orgánů“, a
že pro naplnění výpovědního důvodu, spočívajícího v provedení nepovolených
stavebních úprav je podstatný závěr, zda je fakticky nájemce provedl, a zda k
tomu měl souhlas pronajímatele, nikoliv to, zda byl znám či zda existoval
skutečný kolaudační stav bytu a projektová dokumentace. Uzavřel, že uplatněný
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) je dán, neboť
žalovaný hrubým způsobem porušil povinnosti nájemce tím, že bez souhlasu
pronajímatele provedl stavební úpravy bytu, které znamenaly změnu jeho
faktického uspořádání oproti stavu, v němž mu byl předán do užívání. Neshledal
však existenci dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm.
h) obč.zák. Dovodil, že (z důvodů rozvedených blíže v odůvodnění rozsudku)
není přivolení k výpovědi v dané věci v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč.zák.), a na základě toho žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6.
6. 2007, č.j. 39 Co 384/2006-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Poukázal na
vyjádření zástupce žalobkyně, který při odvolacím jednání uvedl, že není
schopen doložit, zda se v době uzavření smlouvy z 1. 9. 1998 jednalo o
způsobilý předmět smlouvy o nájmu bytu, tedy že existoval byt v ní označený
jako byt o velikosti 3+1. Zaujal názor, že předmětem smlouvy o nájmu bytu je
„byt“, jímž se rozumí soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu
určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným
rozhodnutím o povolení užívání stavby (popřípadě o změně účelu jejího užívání).
V dané věci však nebylo prokázáno, že by prostory označené ve smlouvě z 1. 9.
1998 jako byt, byly jako byt kolaudovány. Nájemní smlouva byla tedy uzavřena
ohledně nezpůsobilého předmětu a v takovém případě je absolutně neplatná podle
§ 39 obč.zák., k čemuž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Není-li
platně uzavřena smlouva o nájmu bytu, není možné vyhovět žalobě na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že v řízení
byla prokázána přinejmenším faktická existence předmětného bytu, jakož i to, že
předmětný dům je stavbou určenou k bydlení, a že „konkrétní bytový prostor,
pronajatý žalovanému jako byt, je prostorem určeným k bydlení“. Ohledně
uvedených skutečností nebylo mezi účastníky sporu, k čemuž měl odvolací soud
přihlédnout. Namítá, že „tzv. kolaudace“ byla v době dokončení výstavby domu
právu neznámým pojmem, přičemž „povolení užívání bytového domu“ bylo řádně
vydáno rozhodnutím stavebního úřadu podle tehdy platných předpisů a došlo-li
později ke stavebním úpravám, nemohly tyto samy o sobě vést k závěru, že by
předmětný byt neexistoval. Vyjadřuje názor, že „pokud by dovolací soud zaujal
shodné právní stanovisko s odvolacím soudem, neměl by přehlédnout“, že odvolací
soud svým postupem odňal žalobkyni možnost upravit žalobu o přivolení k
výpovědi na žalobu o vyklizení, čímž by se zabránilo novému řízení, jež bude
nucena zahájit. Považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné, neboť
účastníkům nebyla dána možnost reagovat na změnu ,,právního stavu“ a nedostalo
se jim poučení o ,,dotvrzení potřebných skutečností“, čímž byly porušeny zásady
spravedlivého řízení (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze
dne 28. 1. 1999, sp.zn. IV. ÚS 114/97). Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že v
odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že: ,,žalobce u jednání odvolacího soudu
uvedl, že není schopen prokázat právní stav bytu“ – myšleno tedy ještě jiným
způsobem, než jak bylo provedenými důkazy prokázáno, což neodpovídá skutečnému
vyjádření jejího právního zástupce. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalším řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. června 2007, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
(jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedené vady dovolatelka uplatňuje jednak námitkou, že odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku nesprávně a v rozporu s obsahem spisu citoval výrok
jejího právního zástupce, dále námitkou, že jeho rozhodnutí je překvapivé, a
rovněž tak námitkou, že nedal účastníkům možnost reagovat na změnu ,,právního
stavu“ a nepoučil je o ,,dotvrzení potřebných skutečností“.
Pokud jde o první z uváděných námitek, je třeba uvést, že formulace vyjádření
právního zástupce žalobkyně, použitá v dovolání, se v odůvodnění napadeného
rozsudku nenachází, a již z tohoto důvodu je tato námitka neopodstatněná. Pro
úplnost lze dodat, že v protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 6. 6
2007 (který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, a je tedy veřejnou listinou
ve smyslu § 134 o.s.ř. /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1998,
sp.zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněný pod č. 9 v časopise Soudní judikatura 1/1999/)
je uvedeno, že ,,zástupce žalobkyně k dotazu senátu uvádí, že není s to
doložit, zda se jednalo v době uzavření nájemní smlouvy o způsobilý předmět,
tedy zda byt 3+1 existoval“, což doslovně odpovídá té části textu odůvodnění
napadeného rozsudku, ve kterém odvolací soud slova zástupce žalobkyně uvádí.
Protože (jak vyplývá z obsahu spisu) v tomto protokolu nebyly opravovány chyby
v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti, ani nebyl podán návrh na jeho doplnění
protokolu, resp. námitky proti jeho znění (§ 40 odst. 3 o.s.ř.), nemá dovolací
soud důvodu pochybovat o jeho správnosti. Je tedy třeba konstatovat, že touto
namítanou vadou řízení postiženo není.
Pokud jde o dovolací námitku týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí,
dovolací soud poukazuje především na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České
republiky, podle níž o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup
obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací
soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí
jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li
se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně
na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních
závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli
dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově
nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České
republiky sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve
sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). V projednávané věci z
obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění
jako soud prvního stupně, avšak přijal odlišný právní závěr pokud jde o
posouzení otázky naplnění předpokladů pro přivolení k výpovědi pronajímatele z
nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., mezi něž patří
především existence právního vztahu nájmu bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 240/2001). Jestliže se oba soudy
zabývaly – na stejném skutkovém základě – posouzením věci z hlediska citovaných
ustanovení, nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho,
že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil, že žalobě na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu nelze vyhovět. Přitom nelze ani přehlédnout,
že žalobkyně mohla v rámci řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat všechna
svá procesní práva (což také ostatně činila), a tudíž tak měla i možnost
skutkově a právně argumentovat, a to i ve vztahu k pochybnostem, vzniklým již
na počátku řízení ohledně stavebnětechnického i právního stavu předmětného bytu
(srov. např. č.l. 50, 51, 58). Lze tedy uzavřít, že ani v tomto směru nebyl
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud „nedal účastníkům možnost reagovat na
změnu právního stavu a nepoučil je o dotvrzení potřebných skutečností“, čímž
obsahově (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) namítá pochybení v postupu soudu dle § 118a
o.s.ř. Podle § 118a odst. 1 o.s.ř. jestliže se v průběhu jednání ukáže, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, v čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Dle odstavce 2
téhož ustanovení, má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce
posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v
potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom
obdobně podle odstavce 1.
Nejvyšší soud již v usnesení z 27. 6. 2003, sp.zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že
„poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci
tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením
označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (neboť
obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní
břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro
postup soudu podle ustanovení § 118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle
ustanovení § 118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná
tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové
stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení
podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.“
Jestliže v projednávané věci odvolací soud na základě skutkového stavu
zjištěného provedenými důkazy a při nezměněném právním názoru o aplikaci
ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. rozsudek soudu prvního stupně změnil
a žalobu zamítl, učinil tak na základě (odlišného) výkladu uvedeného
ustanovení, kdy dovodil, že základní podmínkou pro rozhodnutí soudu o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu je existence platného nájemního vztahu k
„bytu“ (jakožto způsobilému předmětu daného právního vztahu - viz níže), na
rozdíl od soudu prvního stupně, který (vycházeje z /nesprávného/ názoru, že
tzv. kolaudační stav bytu není pro posouzení věci právně relevantní) se
posouzením uplatněného nároku z tohoto hlediska nezabýval. Jeho zamítavé
rozhodnutí nebylo tedy založeno na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní
břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Z
objektivního hlediska tedy nebyl dán důvod pro poskytnutí poučení žalobkyni
podle § 118a o.s.ř.
Pro úplnost lze k námitkám dodvolatelky dodat, že nárok na vyklizení bytu,
opřený o tvrzení, že žalovaný ho užívá bez právního důvodu, a návrh na
přivolení k výpovědi jsou nároky rozdílné; není ovšem vyloučeno, aby druhý z
nich byl uplatněn pro případ, že původní návrh se ukáže nedůvodným (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1956, od něhož soudní praxe dosud odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí
rovněž rozsudky Nejvyššího soudu z 18. 4. 2000, sp.zn. 26 Cdo 177/99, a z 21.
6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 762/99, a jeho usnesení z 12. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo
1491/2005, a z 28. 11. 2007, sp.zn. 26 Cdo 3327/2007). V dané věci však
dovolatelka takto nepostupovala a změně žaloby v odvolacím řízení by bránilo
ustanovení § 216 odst. 2 o.s.ř.
Protože jiné vady řízení nebyly v dovolání namítány a jejich existence se
nepodává z obsahu spisu, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm.
b) a odst. 3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu
soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolatelka však takto chápaný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
neuplatňuje. Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), její dovolací
námitky v tomto směru (o tom, že v řízení byla prokázána existence předmětného
bytu) míří ve svých důsledcích proti právnímu posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 711 odst. 1 obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s
přivolením soudu z důvodů uvedených ad a) až i) citovaného ustanovení.
Jak již bylo uvedeno výše, jedním z hmotněprávních předpokladů rozhodnutí soudu
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je existence nájemního vztahu žalovaného
(nájemce) k bytu, jehož nájem je vypovídán (srov. již citovaný rozsudek sp.zn.
26 Cdo 240/2000, dále např. rozsudek ze dne 28. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo
526/2005). Ve smyslu ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 1. 2002, sp.zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, dále např. rozsudky z 14. 2.
2002, sp.zn. 26 Cdo 882/2000, a z 8. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1158/2003) se
bytem pro účely právního vztahu nájmu bytu (§ 685 a násl. obč.zák.) rozumí
místnosti (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím
stavebního úřadu určeny k bydlení. Rozhodný je tedy právní stav, nikoliv vůle
účastníků nájemního vztahu, resp. faktický stav užívání, jak se mylně domnívá
dovolatelka.
V projednávané věci se odvolací soud od uvedené ustálené judikatury neodchýlil,
a jeho rozhodnutí je tak výrazem ustálené soudní praxe.
Lze tedy uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
nebyl uplatněn důvodně.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu