26 Cdo 1491/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované V. P.,
zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, eventuálně o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, a o zaplacení dlužného nájemného, eventuálně o vydání bezdůvodného
obohacení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 62/2003,
o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.
března 2005, č. j. 19 Co 653/2004-112, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2005, č. j. 19 Co
653/2004-112, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. listopadu
2004, č. j. 6 C 62/2003-104, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí
nad Orlicí k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) usnesením ze dne
11. listopadu 2004, č. j. 6 C 62/2003-104, odmítl žalobu na přivolení k
výpovědi z nájmu „bytu sestávajícího z kuchyně a 3 pokojů s příslušenstvím a
zařízením, ve třetím nadzemním podlaží vlevo v domě čp. 33 v obci a k. ú. C.,
zapsáno na LV č. 469 u Katastrálního úřadu v Ú. n. O.“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“), eventuálně na vyklizení předmětného bytu; současně odmítl
rovněž žalobu na zaplacení dlužného nájemného v částce 14.301,- Kč s
příslušenstvím v podobě tam uvedeného poplatku z prodlení, eventuálně na vydání
bezdůvodného obohacení v částce 25.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení.
Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením
ze dne 31. března 2005, č. j. 19 Co 653/2004-112, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že „obě takto formulované
žaloby jsou neurčité a tudíž nezpůsobilé k věcnému projednání“. Na podporu
zmíněného závěru uvedl, že „ze žaloby (přes výzvu soudu prvního stupně a
doplňující podání žalobce) není patrno, čeho se vlastně žalobce domáhá – to
proto, že si tím není jist ani sám žalobce, a proto rozhodnutí o tom, kterému z
obou uplatněných nároků má být vyhověno, přesouvá na soud a činí ho závislým na
jeho právním posouzení. To se však odvíjí od posouzení rozhodných skutečností,
jejichž okruh je pro každý z uplatněných nároků jiný, … není jisto, jaké jsou
rozhodující skutečnosti, o něž se žaloba opírá.“
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Současně uvedl,
že dovolání je přípustné rovněž podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné
dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ o.s.ř. Namítl, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, eventuálně na
vyklizení bytu, a dále žaloba na zaplacení dlužného nájemného, eventuálně na
vydání bezdůvodného obohacení, jsou v souladu s ustálenou judikaturou
projednatelné. Podle jeho názoru obě žaloby splňují požadavky předepsané pro
žalobu v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací
návrh, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. března 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je jím napadeno usnesení,
proti němuž je dovolání podle § 239 odst. 3 o.s.ř. přípustné. Za této situace
se již dovolací soud nezabýval otázkou tvrzené přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatel existenci posléze uvedené vady formálně – odkazem na ustanovení §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – sice namítl, avšak podle názoru dovolacího soudu
uplatněné dovolací námitky existenci tzv. jiné vady řízení nezakládají a
obsahově je lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., který dovolatel ve skutečnosti uplatnil.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde
tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový
stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení
správnosti právního závěru, že obě žaloby jsou neurčité a tudíž nezpůsobilé k
věcnému projednání, neboť z nich není – přes výzvu soudu prvního stupně a
doplňující podání žalobce – patrno, čeho se domáhá.
Podle § 79 odst. 1 věty první o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště
účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a
příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě
též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž
se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá (§
79 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou (§ 79 odst. 1 věta
čtvrtá o.s.ř.).
Podle § 43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li
přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze
pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje
řízení, odmítne (§ 43 odst. 2 věta první o.s.ř.). O těchto následcích musí být
účastník poučen (§ 43 odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Vymezení práv a jim odpovídajících povinností obsažené v žalobním petitu musí
být provedeno přesně a jednoznačně. To proto, že soud nemůže účastníkům přiznat
jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno, a dále také proto,
že žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou
případů podle § 153 odst. 2 o.s.ř.) překročit (srov. Bureš, J. - Drápal, L. -
Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001
/dále též jen „Komentář“/, str. 241-242). Přitom údaj o tom, čeho se žalobce
domáhá (žalobní petit), je neurčitý, jestliže vymezení práv a jim
odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit,
o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do
výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost.
Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není
pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je
zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního
petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby
tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené (srov. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 1. září 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, uveřejněný pod č. 93
ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).Vadou
podání naproti tomu není to, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v
souladu s hmotným právem (srov. Komentář, str. 155-156).
V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s názorem dovolatele, že obě
žaloby jsou – v souladu s ustálenou judikaturou – projednatelné.
Především je zapotřebí zdůraznit, že nárok na vyklizení bytu opřený o tvrzení,
že žalovaný ho užívá bez právního důvodu, a návrh na přivolení k výpovědi jsou
nároky rozdílné; není ovšem vyloučeno, aby druhý z nich byl uplatněn pro
případ, že původní návrh se ukáže nedůvodným (srov. rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 23 z roku 1956, od
něhož soudní praxe dosud odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rovněž rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 26 Cdo 177/99, a dále ze dne
21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 762/99). Pro úplnost je zapotřebí uvést, že
řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené
(§83 odst. 1 o.s.ř) pro spor o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro
překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o.s.ř., nyní § 159a odst. 5 ve spojení
s ustanovením § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č.
60 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V usnesení ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněném pod č.
210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České
republiky dovodil, že ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. vymezuje náležitosti
žaloby po obsahové stránce. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým
způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo
možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom,
v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Nejvyšší soud rovněž
dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1
věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné,
o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě
všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby,
která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní
vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět
řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října
2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v sešitě č. 11 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura). Navíc se soudní praxe již dříve, tj. za účinnosti
občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který
vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i
podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky
provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní
ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný
nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z
roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Uvedený právní názor je využitelný i
poté, co byl občanský soudní řád novelizován zákonem č. 30/2000 Sb. Rovněž v
rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č.
154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud
dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze
skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové
prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle
názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není
změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na
zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
S přihlédnutím k uvedené judikatuře lze uzavřít, že důvod k odmítnutí žaloby,
resp. obou žalob, dán nebyl; obě žaloby jsou tedy projednatelné. Dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší
soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), napadené
usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího
soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, § 243b odst. 3 a § 243b odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v (novém)
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu