23 Cdo 4300/2017-330
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně COMPAGNIE FRANCAISE D´ ASSURANCE POUR LE COMMERCE
EXTERIEUR, reg. č. 552069791, se sídlem Place Costes Et Bellonte 1, 92270 Bois
Colombes, Francouzská republika, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bursíkem,
advokátem se sídlem Praha 2 – Vinohrady, Belgická 196/38, proti žalované
Glasspol, spol. s r. o., se sídlem Kroměříž, Malý val 1541/45, PSČ 767 01,
identifikační číslo osoby 18559778, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem,
advokátem se sídlem Brno, Kobližná 47/19, o zaplacení 262 500 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 13/2016, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze
dne 29. 3. 2017, č. j. 58 Co 452/2016-296, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Bursíka, advokáta se sídlem Praha 2 –
Vinohrady, Belgická 196/38.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací,
dospěl k závěru, že dovolání žalované podané proti rozsudku Krajského soudu v
Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“), ze dne 29. 3. 2017, č. j. 58
Co 452/2016-296, jímž byl výrokem I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 8. 2016, č. j. 7 C
13/2016-238, v napadené části výroku I. o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni 262 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným v tomto
výroku I. společně s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200
Kč, a jímž bylo výroky II a III rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle
§ 237 o. s. ř. přípustné. Důvodem tohoto závěru je skutečnost, že dovolatelka v dovolání pouze uvedla, že
právní posouzení věci považuje za nesprávné a v rámci dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení namítá vady v procesním postupu odvolacího soudu
při dokazování a v poučovací povinnosti soudu. K vymezení přípustnosti dovolání
uvedla je tolik, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nevymezila však žádnou konkrétní procesní otázku,
kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Požadavek, aby dovolatel v dovolání
uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatelka ovšem
nevymezila žádnou z přípustností dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř. a pouze
rekapituluje průběh řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem,
procesní průběh těchto řízení podrobuje kritice a brojí proti skutkovým závěrům
odvolacího soudu učiněným na základě skutkových zjištění z provedeného
dokazování, k němuž rovněž uvádí své výhrady. Námitky dovolatelky týkající se
vadného poučení a nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu tak
směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva, kterou
by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §
237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým
dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud
vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 a též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn.
23 Cdo 4296/2014, případně i ze dne
27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 275/2014 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne
tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen
samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k
nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a
nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nejvyšší soud mimo jiné již
mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu
přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Není-li tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání
žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud rozhodl o nákladech řízení, jak ve výroku II. tohoto usnesení
uvedeno, s ohledem na skutečnost, že žalobkyně podala k dovolání žalované
vyjádření. Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§ 243f odst. 3
o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.