23 Cdo 275/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve
věci žalobkyně Metrostav a.s., se sídlem v Praze 8, Libeň, Koželužská 2450/4,
PSČ 180 00, IČO 00014915, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalované GSCeP, a.s., se
sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské nábřeží 678/29, PSČ 186 00, IČO 28187555,
zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova
2022/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 12 712 328,76 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 122/2011, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2013, č. j. 4
Cmo 167/2013-336, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 60 161 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Milana Poláka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00.
zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem III). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 25. září 2013, č. j. 4 Cmo 167/2013-336, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi
účastníky došlo dne 13. ledna 2009 k uzavření smlouvy o spolupráci při výstavbě
podzemního zásobníku plynu, jejímž předmětem byla úprava některých (vzájemných)
práv a povinností účastníků týkajících se spolupráce a postupu při přípravě
projektu vedoucích k uzavření smlouvy o dílo (dále jen „smlouva o spolupráci“). Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní jistotu ve výši 40 000 000 Kč
+ 19 % DPH nejpozději do 10 dnů od uzavření smlouvy. Jistota byla složena 22. ledna 2009. Z článku 4.2.1 smlouvy o spolupráci zjistil, že strany se dohodly,
že v případě, že nejpozději do 15. dubna 2009 dojde mezi žalovanou jako
objednatelem a žalobkyní jako zhotovitelem k uzavření smlouvy o dílo, smluvní
strany v uzavřené smlouvě o dílo upraví způsob, jakým bude naloženo se složenou
jistotou, a zároveň, že pokud nebude toto ve smlouvě upraveno, pak žalovaná
jistotu vrátí do 30 dnů žalobkyni. Ve čtyřech dodatcích ke smlouvě o spolupráci
strany postupně posouvaly původní termín plnění – 15. duben 2009 až na 31. srpen 2010, přičemž ujednaly, že do 30 dnů od marného uplynutí této lhůty vrátí
žalovaná jistotu zpět spolu s úroky ve výši 8 % p.a. z částky 40 000 000 Kč. Z
nového znění bodu 2.3 smlouvy o spolupráci odvolací soud zjistil, že strany se
oproti původnímu ujednání dohodly, že provedením předmětného zásobníku plynu se
rozumí i provedení průzkumných prací potřebných k zajištění výstavby
předmětného zásobníku a smlouvou o dílo, kterou se žalovanou jako objednatelem
uzavře hledaný „vhodný“ subjekt, tedy žalobkyně, se rozumí i smlouva o dílo na
provedení průzkumných prací potřebných k zajištění výstavby zásobníku. Smlouvu o spolupráci posoudil odvolací soud podle § 269 odst. 2 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu nepojmenovanou, v níž byl oproti
závazku žalobkyně poskytnout finanční prostředky, sjednán závazek žalované
uzavřít s žalobkyní smlouvu o dílo, v níž by žalobkyně získala postavení
zhotovitele. Žalobkyně svůj závazek ze smlouvy splnila poskytnutím sjednaných
finančních prostředků, k uzavření smlouvy o dílo, v níž by se žalobkyně stala
zhotovitelem díla, však mezi účastníky nedošlo. Žalobkyně jednoznačně prokázala
vznik svého práva na vrácení poskytnutých finančních prostředků a tudíž i
sjednaných úroků z poskytnuté částky. Odvolací soud se dále zabýval kompenzační námitkou žalované spočívající v
započtení jí tvrzených pohledávek, za něž považuje zhodnocení ochranné známky
žalobkyně, reklamy a know-how, jež žalobkyně měla získat v souvislosti s
přípravou předmětného projektu. Odvolací soud nejprve zkoumal, zda vůbec jde o
pohledávky žalované vůči žalobkyni, přičemž v úvahu by přicházely dva právní
důvody, a to bezdůvodné obohacení a náhrada škody.
Dospěl k závěru, že
žalobkyně se v žádném případě neobohatila na úkor žalované, neboť jí nevznikla
žádná majetková újma, a to nepochybně ani za situace, že by na straně žalobkyně
k nějaké výhodě – i majetkové – v souvislosti s přípravou předmětného projektu
došlo. Uzavřel, že případný majetkový prospěch nelze podřadit pod žádnou
skutkovou podstatu obsaženou v § 451 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále
jen „obč. zák.“). Existenci pohledávky žalované hodnotil odvolací soud také z hlediska náhrady
škody, kdy by musely být splněny předpoklady podle § 373 a násl. obch. zák. V
daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neporušila žádnou
svoji povinnost vyplývající ze závazkového vztahu založeného mezi ní a
žalovanou smlouvou o spolupráci a nelze tak dovodit ani naplnění dalších
předpokladů pro vznik její odpovědnosti za žalovanou tvrzenou majetkovou újmou. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že kompenzační námitku vznesenou ze strany
žalované nelze považovat za oprávněnou, resp. že jí tvrzené pohledávky nelze
započítat proti nároku žalobkyně uplatněnému v žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z toho, že dovoláním vymezená otázka hmotného práva nebyla v
rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
vyřešena. Tato právní otázka, jak vyplývá z obsahu dovolání, spočívá v
posouzení zhodnocení know-how, ochranné známky a „jména firmy“ společnosti
získané účastí této společnosti na přípravě projektu stavby, a to jako
bezdůvodného obohacení nebo jako náhrady škody. Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním
posouzení věci, a to jak v části aplikace ustanovení § 451 a násl. obč. zák. upravující institut bezdůvodného obohacení, tak ustanovení § 373 a násl. obch. zák. o náhradě škody. Pochybení odvolacího soudu u bezdůvodného obohacení spatřuje dovolatelka
především v tom, že odvolací soud nerozlišil obecnou skutkovou podstatu
bezdůvodného obohacení vymezenou v § 451 odst. 1 obč. zák. a speciální skutkové
podstaty vyjmenované v § 451 odst. 2 obč. zák., které nepředstavují taxativní
výčet čtyř typů bezdůvodného obohacení, jedná se podle jejího názoru pouze o
výčet demonstrativní. Odvolací soud se však podle dovolatelky soustředil pouze
na vyloučení čtyř typů bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák.,
aniž by zvažoval eventuální jinou podstatu bezdůvodného obohacení podle
obecného ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. To současně představuje podle
jejího názoru vadu napadeného rozsudku. Co se týče existence pohledávky žalované vůči žalobkyni z titulu její
odpovědnosti za škodu, která měla žalované vzniknout v důsledku porušení
povinnosti ze závazkového vztahu, pak podle názoru žalované vznikly mezi
účastníky specifické smlouvy konkludentním postupem, když žalobkyně zjevně
souhlasila se svojí účastí na realizaci projektu, v jeho rámci na průzkumu a
vzniku know-how zcela specifické stavby. V rámci těchto smluv „žalovaná platila
a žalobkyně přijímala, aniž by za toto dostala odpovídající protiplnění“. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu nesprávnost dalších právních posouzení
(bod 44 dovolání) a vady řízení (neúplnost, nepřesvědčivost a
nepřezkoumatelnost rozsudku, jeho překvapivost, neprovedení revizních
znaleckých posudků). Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolání nesplňuje náležitosti
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání
ani vymezení důvodu dovolání, zejména chybí výklad toho, v čem spočívá
nesprávnost právního posouzení věci. Námitky vznesené vůči podmínkám vzniku
bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody byly v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu řešeny již mnohokrát. Námitka dovolatelky ohledně nedostatečného posouzení kompenzační námitky jako
bezdůvodné obohacení je podle žalobkyně lichá, neboť odvolací soud se ve
skutečnosti vypořádal jak s demonstrativně vypočtenými 4 typy bezdůvodného
obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák., tak s obecným ustanovením podle
odstavce 1 téhož ustanovení.
Co se týče odpovědnosti za škodu jako důvod vzniku
domnělé pohledávky vůči žalobkyni, pak je podle žalobkyně rozhodující závěr
odvolacího soudu, že žalobkyně neporušila žádnou svou povinnost ze závazkového
vztahu založeného mezi ní a žalovanou. Vady řízení namítané dovolatelkou žalobkyně neshledala, především nemělo smysl
provádět jakékoliv další znalecké posudky, pokud soud dospěl k závěru, že
nebyly dány předpoklady bezdůvodného obohacení a tento svůj závěr odůvodnil, k
určení výše bezdůvodného obohacení. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále
opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou
oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až
238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (či jeho části). Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním vymezená otázka
hmotného práva nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. Tato právní
otázka, jak vyplývá z obsahu dovolání, spočívá v posouzení dovolatelkou
vznesené kompenzační námitky, podle níž měla žalobkyně získat bezdůvodné
obohacení spočívající v jejím zhodnocení know-how, ochranné známky a „jména
její firmy“ v důsledku její účasti na přípravě projektu stavby, anebo odpovídat
za škodu vzniklou žalované porušením povinností z konkludentně vzniklých smluv. Vytýká-li zde dovolatelka odvolacímu soudu, že „absentuje posouzení k základní
skutkové podstatě podle § 451 odst. 1 obč. zák.“, pak tato výtka nezakládá
přípustnost dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč.
zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo
3545/2009). Odvolací soud přitom tato kritéria neopomněl, neboť uzavřel, že žalobkyně se v
žádném případě neobohatila na úkor žalované, které nevznikla žádná majetková
újma, a to nepochybně ani za situace, že by na straně žalobkyně k nějaké výhodě
– i majetkové – v souvislosti s přípravou předmětného projektu došlo. Ostatně
ani ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, kterými je dovolací soud vázán,
nevyplývá, že by se jednalo o obohacení na úkor žalované. Ve vztahu k tvrzené pohledávce žalované z titulu náhrady škody postavil
odvolací soud svůj rozsudek na závěru, že žalobkyně žádnou svoji povinnost,
která jí vyplývala ze závazkového vztahu založeného mezi ní a dovolatelkou
smlouvou o spolupráci, neporušila a nelze tak dovodit naplnění dalších
předpokladů pro vznik její odpovědnosti za tvrzenou majetkovou újmu, především
existenci škody na straně žalované. S tímto závěrem dovolatelka nijak
nepolemizuje, naopak uvádí svá tvrzení o uzavření specifických, konkludentních
smluv. Byť formálně uvozuje své námitky tím, že se jedná o právní závěr, jde ve
skutečnosti v prvé řadě o nesouhlas se závěrem o skutkovém stavu. Tento
dovolací důvod však nemá dovolatelka ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. k
dispozici (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014,
sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Uvádí-li dovolatelka pod bodem 44 svého dovolání další „nesprávná právní
posouzení“, je všem zde formulovaným dílčím otázkám společné, že u každé z nich
chybí uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Námitky vad řízení (nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil
odvolací soud) neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k §
241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem),
přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných
procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014,
sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze
dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. září 2014, sp.
zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že jednak nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., a jednak má dovolání vady, pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu