23 Cdo 4171/2017-472
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně A-Kepča s.r.o., se sídlem Starý Smolivec 116, okres
Plzeň-jih, PSČ 33501, identifikační číslo osoby 26365472, zastoupené Mgr. Ing.
Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Plzeň, Veleslavínova 33, proti žalované Obci
Mladý Smolivec, Mladý Smolivec 95, PSČ 335 01, zastoupené JUDr. Andreou
Rečkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Anglické nábřeží 1, o zaplacení 76 300 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 C 285/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017,
č. j. 25 Co 457/2016-432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby v celkové částce 76 000 Kč s
příslušenstvím, skládající se z částky 57 467 Kč s příslušenstvím a 18 833 Kč s
příslušenstvím, neboť se ztotožnil se soudem prvního stupně, že účastnice ke
dni 24. 9. 2010 neměly žádné vzájemné pohledávky, tj. ani pohledávky uplatněné
v tomto řízení žalobkyní, jak potvrdily obě účastnice v zápise ze dne 24. 9.
2010. K odvolací námitce žalobkyně vztahující se k nedostatečným skutkovým
zjištěním, opírající se o výtku, že soud prvního stupně založil své závěry jen
na výpovědi několika svědků o existenci dohody o nevymáhání vzájemných
pohledávek obou účastníků, odvolací soud konstatoval, že svědci vypovídali
věrohodně, jejich výpovědi byly konzistentní a žalobkyně, která se mohla ke
všem svědeckým výpovědím vyjádřit, neuvedla žádné relevantní důvody, které by
svědecké výpovědi znevěrohodnily.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej
považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda mezi
účastníky došlo k vzájemnému započtení pohledávek, tj. u žalobkyně k titulu
zaplacení prací provedených nad rámec smlouvy o dílo a u žalované z titulu
odpovědnosti za vady a nedodělky provedeného díla, resp. otázky, zda žalovanou
tvrzené započtení bylo učiněno řádně, a zda žalovanou předložený dokument
„Zápis o předání a převzetí dokončené stavby“ ze dne 24. 9. 2010 splňuje
náležitosti započtení. Podle dovolatelky nebylo v řízení prokázáno, že došlo ke
vzájemnému započtení pohledávek mezi žalobkyní a žalovanou. Podle žalobkyně se
odvolací soud při posouzení právního úkonu započtení odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 1. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo
4108/2009 a rozsudku ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby změnil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu tak, že žalované uloží zaplatit žalobkyni 76 300 Kč s
příslušenstvím a náhradu nákladů řízení před oběma soudy a dovolacím soudem.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je
řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost
podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, jestliže na dovolatelkou předestřené otázce není rozhodnutí
odvolacího soudu založeno. Odvolací soud neřešil žádnou právní otázku započtení
vzájemných pohledávek účastníků. Odvolací soud své právní posouzení založil na
zjištění, že mezi účastníky žádné pohledávky neexistují, jak dovodil ze
skutkových zjištění a závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil.
Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové
náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v
usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy Nejvyšší soud
judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro
rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek,
aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání
(srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Namítá-li dovolatelka nesprávné hodnocení výpovědí svědků a podrobuje-li
kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, který dovodil věrohodnost svědků, je
třeba uvést, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů
odvolacího soudu a na kritice hodnocení provedených důkazů.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jejími
odvolacími námitkami týkajícími se nevěrohodnosti svědků, je nutno konstatovat,
že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky týkající
se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení
dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp.
zn. 32 Cdo 842/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23
Cdo 4296/2014- veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání
přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit námitky proti vadnému
procesnímu postupu soudu.
Není-li tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2017
JUDr.
Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu