Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Brože, MJur, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2025 sp. zn. 14 Cmo 48/2025, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1.
obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity, s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, 2. obchodní společnosti MR COMMUNICATIONS, s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, 3. Hany Písaříkové, 4. Ing. Jiřího Písaříka, 5. obchodní společnosti Bohemia Energy Holding B. V., sídlem Prins Bernardplein 200, 1097JB Amsterdam, Nizozemské království, 6. obchodní společnosti Amper Market, a. s. v likvidaci, sídlem Školská 689/20, Praha 1 - Nové Město, a 7. obchodní společnosti Bohemia Management Services, s.
r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou podanou 23. 7. 2014 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal určení, že je společníkem 1. vedlejší účastnice ve výši podílu 10 % na jejím základním kapitálu. V této věci již bylo vydáno několik předběžných opatření. Návrhem z 6. 1. 2025 se stěžovatel domáhal vydání předběžných opatření, kterými by byla uložena 6. vedlejší účastnici povinnost zdržet se dispozice se svým obchodním závodem a nad rámec obvyklý běžnému hospodaření dispozic se svým majetkem a dále se zdržet jakýchkoliv kroků směřujících k zániku a dále aby tytéž povinnosti byly uloženy 7. vedlejší účastnici jako likvidátorce 6. vedlejší účastnice.
3. Městský soud usnesením ze dne 13. 1. 2025 sp. zn. 73 Cm 218/2014 tomuto návrhu vyhověl, neboť dospěl k závěru, že předběžná opatření jsou způsobilá dosáhnout sledovaného účelu, tj. dočasně zabránit zásadnímu zásahu do majetku a obchodního závodu 1. vedlejší účastnice a zamýšleným dispozicím s jejím hmotným i nehmotným majetkem nad rámec běžného hospodaření.
4. K odvolání vedlejších účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil usnesení městského soudu tak, že návrh na nařízení předběžných opatření zamítl. Dospěl k závěru, že navržené předběžné opatření odporuje § 76 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.").
5. S ohledem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 Cpjn 202/2016 vrchní soud posoudil důvodnost odvolání podle stavu ke dni vydání napadeného usnesení (13. 1. 2025), tedy se zřetelem na skutečnost, že předběžné opatření nařízené usnesením vrchního soudu ze dne 26. 3. 2018 č. j. 14 Cmo 426/2017-363, kterým byla 1. vedlejší účastnici uložena povinnost zdržet se dispozice s obchodním závodem či jeho částmi a zdržet se nad rámec obvyklý běžnému hospodaření dispozic s veškerým hmotným i nehmotným majetkem, bylo zrušeno usnesením vrchního soudu dne 18. 9. 2024 č. j. 1 Cmo 45/2023-277 na základě žaloby pro zmatečnost podané 1. vedlejší účastnicí. Dále vyšel z toho, že městský soud usnesením ze dne 26. 9. 2024 sp. zn. 73 Cm 218/2014 nařídil předběžné opatření, kterým uložil 3. vedlejší účastnici, 4. vedlejšímu účastníkovi a 7. vedlejší účastnici jednak povinnost zdržet se jednání za 1. vedlejší účastnici z titulu jednatelského oprávnění, která by vedla k dispozici s jejím obchodním závodem či majetkem na rámec obvyklý běžnému hospodaření, jednak povinnost učinit kroky k zamezení těchto dispozic prostřednictvím zmocněnců a zaměstnanců 1. vedlejší účastnice.
6. Vrchní soud dále vyšel z toho, že podle § 76 odst. 2 o. s. ř. lze předběžným opatřením uložit povinnost třetí osobě, je-li to pro splnění povinnosti uložené účastníku nutné a lze-li to po ní spravedlivě žádat. S poukazem na komentář k § 75 o. s. ř., obsažený in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 6., konstatoval, že nyní řešené předběžné opatření neváže s žádným z dosud nařízených předběžných opatření bezprostřední vazba ve smyslu daného výkladu, jež by nařízení předběžného nařízení ospravedlňovala.
V této souvislosti argumentoval, že 1. vedlejší účastnice není akcionářem 6. vedlejší účastnice, tím je obchodní společnost Trupin Holding s. r. o., a že o likvidaci 6. vedlejší účastnice rovněž rozhodla Trupin Holding s. r. o., a nikoliv 1. vedlejší účastnice. Citovaným usnesením městského soudu ze dne 26. 9. 2024 sp. zn. 73 Cm 218/2014 byla sice uložena povinnost i 7. vedlejší účastnici jako jednatelce 1. vedlejší účastnice, zde však jde o výkon funkce likvidátorky 6. vedlejší účastnice.
7. Stěžovatel uvádí, že předběžná opatření pouze navazovala na předchozí dispoziční předběžná opatření a chránila zájmy jimi upravené, a vytýká vrchnímu soudu, že vyložil § 76 odst. 2 o. s. ř. přepjatě formalisticky, v rozporu s elementárními principy spravedlnosti, považoval-li 6. a 7. vedlejší účastnici za tzv. třetí osoby. Učinil tak z předběžných opatření de facto bezzubý nástroj, resp. vyprázdnil jejich smysl, účel a především důvod, proč byla nařízena, tedy proto, že 3. vedlejší účastnice a 4. vedlejší účastník dosavadní předběžná opatření - ať už přímo, anebo prostřednictvím ovládaných osob - dlouhodobě porušují.
8. V návaznosti na to stěžovatel argumentuje, že ve skutečnosti o tzv. třetí osoby nejde, neboť 6. a 7. vedlejší účastnice jsou členy holdingu 1. vedlejší účastnice, která je v konečném důsledku ovládána výlučně 3. vedlejší účastnicí a 4. vedlejším účastníkem. Jsou tedy podrobeny jednotnému řízení jako 1. vedlejší účastnice. Z tohoto důvodu byl jeho návrh na nařízení předběžných opatření důvodný, a bylo na místě je vydat. Podle stěžovatele zrušení a likvidace 6. vedlejší účastnice sice představuje neplatné jednání podle § 76 odst. 2 o. s. ř., avšak jedinou možností nápravy je vydání předběžného opatření.
9. Dopisem ze dne 19. 9. 2025 stěžovatel sdělil, že vrchní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2022 č. j. 7 Cmo 229/2020-1784 potvrdil, že se Tomáš Bárta stal ke dni 12. 3. 2014 společníkem 1. vedlejší účastnice, a že už rozsudkem ze dne 12. 8. 2025 č. j. 27 Cdo 3435/2024-2189 Nejvyšší soud o podaném dovolání 4. vedlejšího účastníka rozhodl tak, že ho zamítl, a dovolání podané 1. a 3. vedlejší účastnicí odmítl. To má podle stěžovatele dokládat, že veškerá předběžná opatření byla nařízena důvodně.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek neměl k dispozici.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, současně však konstatoval, že zpravidla předběžné opatření nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s "konečnou platností", nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude poskytnuta rozhodnutím ve věci samé.
13. Ústavní soud proto dále vychází z toho, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 ]. Ústavnímu soudu tak z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně (ne)důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o takovém návrhu mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14; a další judikaturu tam citovanou; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23; či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19
(N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13
(N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který (ne)nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
14. Ústavní soud konstatuje, že napadenému rozhodnutí zákonný podklad nechybí a že jej vydal příslušný orgán, což stěžovatel ostatně ani nerozporuje. Zbývá tak posoudit, zda je lze považovat za svévolné. Stěžovatel namítá, že vrchní soud v posuzované věci nesprávně interpretoval a aplikoval § 76 odst. 2 o. s. ř., když považoval 6. a 7. vedlejší účastnici za tzv. třetí osoby, přestože jsou členy koncernu ovládaného 3. vedlejší účastnicí a 4. vedlejším účastníkem. Z hlediska třetího kroku daného testu je podstatné, zda vrchní soud svůj závěr, že navržená předběžná opatření nenaplňují podmínku stanovenou v uvedeném ustanovení, dostatečně zdůvodnil.
15. V nyní posuzované věci je z napadeného rozhodnutí zřejmé, na základě jakých okolností vrchní soud rozhodoval, jakou právní úpravu aplikoval a k jakým právním závěrům dospěl, tedy že není dána bezprostřední vazba mezi řízením ve věci samé, resp. jeho účastníky, a osobami, vůči nimž má být předběžné opatření nařízeno, tak jak je to prezentováno v citované komentářové literatuře a v dané věci dříve nařízených předběžných opatřeních. Vytýká-li stěžovatel vrchnímu soudu, že považoval 6. a 7. vedlejší účastnici za tzv. třetí osoby, jde o osoby, které mají vlastní právní subjektivitu a nejsou účastníky řízení ve věci samé.
Z hlediska ústavnosti je podstatné, že i těmto osobám lze za určitých podmínek, resp. v odůvodněných případech předběžným opatřením ukládat povinnosti jako účastníkovi řízení. Vrchní soud však neshledal, že by zmíněné podmínky v posuzované věci byly naplněny. Byť za daných okolností může být správnost jeho právního názoru předmětem polemiky, jak již bylo výše naznačeno, podstatné je, že vrchní soud dostatečně zdůvodnil, proč návrhu na nařízení předběžného opatření nevyhověl. Ústavní soud tak nemohl označit jeho rozhodnutí za svévolné (a tedy za neslučitelné s principy řádného procesu).
Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 3193/24 , nečiní tak přiléhavě, neboť šlo o skutkově a právně odlišnou věc, kde obchodní korporace jako účastnice soudního řízení jednala v rozporu s nařízeným předběžným opatřením, když dokončila přeměnu (projekt přeměny rozdělení odštěpení sloučením). Na neústavnost napadeného usnesení nelze usuzovat ani na základě toho, jak bylo rozhodnuto v (jiném) řízení vedeném o věci samé či o v něm podaném dovolání.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu