Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Bohdalové, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022 č. j. 58 Co 146/2022-244 v části výroku I., kterým se mění výše náhrady nákladů řízení tak, že jejich výše činí 24 684 Kč a proti výroku II., a dále proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2022 č. j. 46 C 164/2020-175 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížností a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 46 C 164/2020-175 ze dne 13. 1. 2022 zamítl žalobu hlavního města Prahy proti stěžovatelce na určení vlastnického práva k nemovitosti a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 20 570 Kč. Městský soud v Praze k odvolání hlavního města Prahy rozsudek prvostupňového soudu potvrdil s tím, že změnil výši náhrady nákladů řízení na 24 684 Kč, a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 466,50 Kč.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatelka napadeným rozsudkům vytýká, že při jejich vydání příslušné soudy postupovaly v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně tarifní hodnoty sporu, když neaplikovaly postup podle § 8 odst. 1 vyhlášky cˇ. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v rozhodném znění (dále jen "advokátní tarif"), a tím porušily její práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
7. Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím o nákladech řízení a vytýká jim, že ve vztahu k žalobkyni nebyl aplikován postup podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. K tomu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že byť je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, obecně se k ní staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody.
8. Na druhou stranu ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupné též z http://nalus.usoud.cz].
9. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že tarifní hodnotou dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu je "cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká". Jak správně uvádí Městský soud v Praze v odst. 28 napadeného rozsudku, tato cena nebyla v rámci řízení zjištěna, když jediným možným vodítkem byla dnes již zcela irelevantní kupní cena z roku 2003, a její určení by tak vyžadovalo vyhotovení znaleckého posudku či odborného vyjádření znalce ke stanovení ceny nemovitosti v místě a čase obvyklé.
Takový postup by však znamenal prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, je proto naplněna premisa předvídaná ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1848/2019, rozhodnutí ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015, nebo rozhodnutí ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015) pro použití tarifní hodnoty 50 000 Kč ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu. Ústavní soud podotýká, že hodnocení hospodárnosti vedení řízení a účelnosti s tím souvisejících nákladů je primárně úkolem obecných soudů, a v posuzovaném případě není dán důvod pro zásah Ústavního soudu, neboť postup Městského soudu v Praze nebyl svévolný a předvídatelně navázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu.
10. Ústavní soud má tedy za to, že odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ohledně nákladů řízení je jasné, srozumitelné a přesvědčivé, není svévolné a nemůže tedy zakládat porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu