Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti obchodní společnosti ARETIA, s. r. o., se sídlem Jahnova 8, Pardubice - Zelené Předměstí, zastoupené Mgr. Pavlem Halounem, advokátem, se sídlem Dudova 2585/4, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2024 č. j. 21 Cdo 1387/2023-87 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. prosince 2022 č. j. 22 Co 290/2022-61, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČSOB Hypoteční banka, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. V řízení o žalobě na určení neexistence zástavního práva Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 12. 2022 č. j. 22 Co 290/2022-61 změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 7. 2022 č. j. 6 C 85/2022-41, kterým bylo formou rozsudku pro fikci uznání žalobě stěžovatelky vyhověno, tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Krajský soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Vydání kvalifikované výzvy k vyjádření neodůvodňovala ani povaha věci, ani okolnosti případu. Vedlejší účastnici řízení (žalovanou) nebylo třeba k náležité přípravě jednání vyzývat kvalifikovanou výzvou k vyjádření k žalobě. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229) krajský soud konstatoval, že fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný (v nyní posuzované věci vedlejší účastnice řízení) zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas se žalobou, jednak svůj zájem účastnit se projednávání věci a vyřešení sporu bez jeho záměrného ztěžování, zdržování či oddalování. Naopak tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejného přístupu či vědomé obstrukční pasivity žalovaného a k fikci uznání je třeba přistupovat jako k nástroji výjimečnému.
3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2024 č. j. 21 Cdo 1387/2023-87 odmítl jako nepřípustné, neboť rozsudek krajského soudu byl při řešení nastolené otázky, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro fikci uznání, v souladu s ustálenou judikaturou a nebyl důvod, aby byla řešena jinak. I když z rozsudku krajského soudu výslovně nevyplynulo, že žaloba představuje zjevně bezdůvodné uplatňování práva, což by znamenalo nemožnost rozhodnout rozsudkem pro uznání, krajský soud současně dospěl k závěru o zatímní nemožnosti stěžovatelkou uplatněný nárok přiznat. Nejvyšší soud rovněž nepřehlédl, že vedlejší účastnice řízení skutečně zmeškala lhůtu k vyjádření k žalobě o jeden pracovní den, nicméně vysvětlila, proč se tak stalo (z důvodu administrativního přehlédnutí) a všemi prostředky se bránila proti nepříznivým následkům zmeškání této lhůty, podrobně se k žalobě vyjádřila, předložila řadu listinných důkazů, poukázala na neúplnost žalobních tvrzení a podala proti nepříznivému rozhodnutí okresního soudu řádně odůvodněné (a nakonec i úspěšné) odvolání. Za dané situace nebylo možno dospět k závěru o pasivitě vedlejší účastnice řízení či její lhostejnosti k výsledku a průběhu řízení a tedy k závěru o jejím "pasivně obstrukčním jednání".
4. Vycházeje z judikatury Ústavního soudu [srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513) a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2503/13 (N 49/73 SbNU 29), ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16 (N 134/82 SbNU 179), ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229) a ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 1261/15 (N 191/83 SbNU 117)] Nejvyšší soud uvedl, že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli znění citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší zmíněná zdrženlivost při využívání zkoumaného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejde. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu.
5. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice řízení se ve třicetidenní lhůtě od doručení kvalifikované výzvy nevyjádřila, ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil. Podle stěžovatelky sice lze připustit v určitých výjimečných případech prominutí zmeškání lhůty, ale mezi takové případy nespadá chybný výpočet lhůty, k němuž došlo na straně vedlejší účastnice řízení. Jsou-li splněny zákonné podmínky, není vydání rozsudku pro uznání možností soudu, nýbrž jeho povinností. Je na účastníkovi řízení, který lhůtu k vyjádření zmešká, aby řádně prokázal nemožnost podání vyjádření. Bylo-li již zmeškání lhůty k vyjádření prominuto, stalo se tak ze zdravotních důvodů. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutím krajského soudu i Nejvyššího soudu došlo k zásadnímu odklonu od dosavadní judikatury, čímž bylo porušeno její legitimní očekávání. Extenzivní výklad provedený obecnými soudy by podle stěžovatelky fakticky znemožnil vydávat rozsudky pro uznání. Stěžovatelka dále namítá nedostatečnost a nepřiléhavost odůvodnění. Obecnými soudy odkazovaná judikatura (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15 ), stejně jako jimi vyslovené závěry, na nyní posuzovanou věc nedopadají.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozsudkem krajského soudu a na něj navazujícím usnesením Nejvyššího soudu, kterými bylo rozhodnuto, že se rozsudek pro uznání nevydává. Stěžovatelka považuje závěry, na nichž byla napadená rozhodnutí postavena, jakož i odkazovaná rozhodnutí, za nepřiléhavé. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a v ní obsaženou argumentaci a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo naznačeno shora, Ústavní soud se v minulosti zabýval ústavností zákonné úpravy rozsudku pro uznání, přičemž v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 potvrdil ústavní konformitu § 114b odst. 5 o. s. ř., tedy nástupu fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání rozsudku pro uznání, v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Zdůraznil, že tímto způsobem, tedy fakticky prohrou žalovaného, je sankcionována procesní pasivita a nedochází tudíž k omezení autonomie vůle (svobodné vůle) žalovaného. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, a to projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a posiluje rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž nemá žalovaný možnost pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení.
10. Z citovaného plenárního nálezu je však na druhé straně zároveň patrné zdůraznění významných následků institutu rozsudku pro uznání, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a o. s. ř. [srov. nález ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 454/04
(N 75/40 SbNU 755)].
11. Ve výše zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2503/13
Ústavní soud dále uvedl, že znění § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu musí být i v takovém případě aplikována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu.
12. Nejen z výše uvedené, ale i z další Nejvyšším soudem i krajským soudem odkazované judikatury (např. nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ) se tedy jednoznačně podává, že k fikci uznání nároku je nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně.
13. Co se týče nyní posuzované věci, nelze předně přehlédnout, že krajský soud po zhodnocení věci uzavřel, že v daném případě nebyly dány důvody k vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř., na niž navazovalo vydání rozsudku pro uznání. V tomto kontextu pak Nejvyšší soud vysvětlil, proč není možné považovat žalobní tvrzení stěžovatelky ohledně jí uplatněného nároku za dostatečná, resp. proč by nebylo možno na základě její žalobní argumentace prozatím žalobě vyhovět. Již tato skutečnost, kdy by ani vyjádření na základě kvalifikované výzvy nevedlo k náležité přípravě jednání, neboť samotná žalobní tvrzení by nepostačovala k rozhodnutí ve věci samé, podtrhuje správnost závěrů obecných soudů o tom, že fikce uznání nároku není v tomto případě procesně přiléhavá a je nezbytné vedlejší účastnici řízení zachovat přístup k soudu.
14. Ústavní soud nemá žádné výhrady ani proti závěru, podle něhož je třeba přistupovat k vydání rozsudku pro uznání restriktivně. Je-li účelem úpravy rozsudku pro uznání zefektivnění soudního procesu a zamezení zdržovacího, či dokonce přímo obstrukčního jednání žalovaného, nelze s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu ve skutečnosti, že se vedlejší účastnice řízení opozdila o jeden pracovní den s reakcí na kvalifikovanou výzvu, spatřovat natolik závažný důvod, pro který by Ústavní soud musel zasahovat, obzvláště pokud vedlejší účastnice řízení ve vyjádření předložila relevantní argumenty, jimiž se snažila žalobní tvrzení zpochybnit, a nešlo z její strany o obstrukční jednání. Stěžovatelce navíc musela být judikatura Ústavního soudu ohledně zdrženlivého přístupu k vydávání rozsudku pro uznání známa, neboť s ní operoval již krajský soud, pročež v napadených rozhodnutích nelze spatřovat prvky překvapivosti nebo porušení stěžovatelčina práva na legitimní očekávání.
15. Závěrem považuje Ústavní soud za důležité zmínit, že soudní řízení o žalobě na určení neexistence zástavní smlouvy stále probíhá, a stěžovatelka má tudíž (i nadále) možnost domáhat se svých práv u soudu, jak jí zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny, a reagovat na argumentaci předestřenou vedlejší účastnicí řízení.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu