USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně ARETIA s. r. o. se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Jahnova č. 8, IČO 02618672, zastoupené Mgr. Pavlem Halounem, advokátem se sídlem v Praze 2, Dudova č. 2585/4, proti žalované ČSOB Hypoteční bance, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlice, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 85/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. prosince 2022, č. j. 22 Co 290/2022-61, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. 22 Co 290/2022-61, změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 7. 2022, č. j. 6 C 85/2022-41, kterým bylo formou rozsudku pro fikci uznání žalobě vyhověno, tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Dospěl k závěru, že v daném případě neodůvodňovaly vydání kvalifikované výzvy k vyjádření ani povaha věci, ani okolnosti případu. Uvedl, že žalobkyně odvozuje svůj závěr o neexistenci zástavního práva z okolností, že a) smlouva o úvěru je neplatná, protože dlužník byl v době uzavření smlouvy o úvěru ženatý a jeho manželka o uzavření smlouvy nevěděla, b) v době uzavření zástavní smlouvy se v nemovitostech nacházela rodinná domácnost manželů B.
a manželka dlužníka nevěděla ani o uzavření zástavní smlouvy, c) zástavní smlouva neobsahuje správné vymezení zastavované pohledávky, d) označení zástavy je nedostatečné a e) právo na uspokojení pohledávky ze zástavy je promlčeno. Dovodil, že skutečnosti pod písm. a) a b) nezpůsobují neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru ani nemohou způsobit neplatnost zástavní smlouvy, skutečnosti pod písm. c) a d) mohl soud prvního stupně posoudit podle obsahu zástavní smlouvy, příp. smlouvy o úvěru, a tvrzení o promlčení zástavního práva pod písm. e) je nedostatečné, sama žalobkyně navíc odkazuje na spis okresního soudu o nařízení prodeje předmětné zástavy.
Uzavřel, že z uvedeného je zřejmé, že k náležité přípravě jednání nebylo třeba vyzývat žalovanou kvalifikovanou výzvou k vyjádření k žalobě. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I.ÚS 1024/15, fikce uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednávání věci a vyřešení sporu bez záměrného ztěžování, zdržování či oddalování.
Naopak tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného. K fikci uznání je třeba přistupovat jako k nástroji výjimečnému. V daném případě nebyly splněny podmínky ve smyslu § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, že k náležité přípravě jednání nebylo třeba vyzývat žalovanou kvalifikovanou výzvou k vyjádření k žalobě. Podle judikatury je kvalifikovaná příprava jednání pravidlem a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení § 114b odst. 1 občanského soudního řádu, jsou spíše výjimečné. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2017/2021, kdy se jednalo o spor o určení, zda tu právo je anebo není, dotýkající se bezprostředně vlastnického práva k nemovité věci, který nepatří mezi jednoduché spory a svojí povahou odůvodňuje kvalifikovanou přípravu jednání. Odvolací soud se svým hodnocením tvrzení a důkazů obsažených v žalobě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení „NS ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4349/2016, ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011 a ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2622/2007“), když rozhodujícím hlediskem splnění náležitostí žaloby nezbytných pro vydání rozsudku pro uznání (vydání kvalifikované výzvy) je toliko skutečnost, že žaloba obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností. Rovněž odkaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15 a sp. zn. II. ÚS 1298/17 je nepřípadný, neboť se jedná o zcela odlišné skutkové případy. V projednávané věci na straně žalované stojí finanční instituce, která je kvalifikovaně zastoupena svým právním oddělením. Nejedná se o osobu neznalou práva či jinak indisponovanou k tomu, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila k nároku uplatněnému žalobou. Je třeba také přihlédnout k důvodu, kterým odůvodňuje, proč se včas ke kvalifikované výzvě nevyjádřila, tj. administrativní chybou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
6. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení zásadní (a dovolatelkou vytknuté) otázky, a to otázky, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro tzv. fikci uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby byla řešena jinak.
7. Přípustnost dovolání předně nemohou založit námitky dovolatelky uvedené v bodech 11. a 12. obsahu dovolání (a odkazy na judikaturu zde uvedenou), neboť na závěru, že by se jednalo o věc tzv. „jednoduchou“, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
8. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že odvolací soud výslovně (expresis verbis) nevyjádřil závěr, s nímž judikatura pojí nemožnost rozhodnutí rozsudkem pro fikci uznání, a to závěr, že již podle obsahu žaloby je nutno dovodit, že žaloba představuje zjevně bezdůvodné uplatňování práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004).
9. Odvolací soud však tento závěr vyjádřil implicite tím, že z důvodů (srov. body 12. – 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), které dovolacímu přezkumu nepodléhají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání – srov. ustanovení § 242 odst. 3 větu první o. s. ř., dospěl k závěru o (zatímní) nemožnosti uplatněný nárok přiznat.
10. V této věci dále nelze přehlédnout, že žalovaná sice skutečně zmeškala lhůtu k vyjádření k žalobě (ta marně uplynula dne 10. 6. 2022) o jeden (pracovní) den, avšak vysvětlila, proč se tak stalo (administrativní přehlédnutí při výpočtu konce lhůty k vyjádření), všemi možnými prostředky se bránila proti nepříznivým následkům zmeškání této lhůty, podrobně se vyjádřila k žalobě, předložila řadu listinných důkazů, poukázala na neúplnost žalobních tvrzení, podala proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně včasné, řádně odůvodněné (a nakonec i důvodné) odvolání. Za této situace skutečně není možno dospět k závěru o pasivitě žalované či její lhostejnosti k výsledku a průběhu řízení, není tak možno dospět k závěru o „pasivně obstrukčním jednání“ žalované (ve stejné, či obdobné situaci, srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2691/2019, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1296/20).
11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15). Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil také Nejvyšší soud, a to např. ve svých rozsudcích ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, a v rozsudku ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, nebo usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2813/2020.
12. Pakliže dovolatelka zpochybňuje přiléhavost nálezů Ústavního soudu, na které odvolací soud odkázal, poukazujíc na odlišný skutkový terén, na kterém jsou závěry nálezů Ústavního soudu vystavěny, přehlíží, že ratio decidendi těchto nálezů tkví právě obecně v myšlence zdůrazněné v předchozím odstavci tohoto odůvodnění, a že v obecném rámci jsou s ní závěry odvolacího soudu v souladu.
13. Při respektu k principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 o. s. ř.) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) pak závěr o naplnění zmíněných podmínek nelze bez dalšího činit závislým ani na charakteru žalovaného subjektu, jak je v dovolání (v bodě 16., 17.) rovněž dovozováno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 99/2021, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1657/21).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu