26 Cdo 2632/2018-74
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v
právní věci žalobkyně GASQUET s.r.o., se sídlem v Praze 8, Pakoměřická 1775/5,
IČO 24762415, zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem v
Karlových Varech, T. G. Masaryka 883/53, proti žalované C I T Y L I G H T
s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, IČO 48584240, zastoupené Mgr.
Oldřichem Nejdlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, o
zaplacení částky 574.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 110/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. ledna 2018, č. j. 68 Co 474/2017-45, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2018, č. j. 68 Co
474/2017-45, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17.
července 2017, č. j. 15 C 110/2017-20, se mění tak, že rozsudek pro uznání se
nevydává.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 dne 28. 4. 2017 se žalobkyně domáhala s odkazem na nájemní smlouvu ze
dne 1. 7. 2013, jejímž předmětem byly tam označené nebytové prostory, zaplacení
částky 350.000 Kč z titulu dlužného nájemného za období od dubna 2016 do 20. 3.
2017, částky 24.000 Kč jako zálohy na vodné a stočné za stejné období a částky
celkem 200.000 Kč jako smluvní pokuty.
Obvodní soud pro Prahu 2 elektronickým platebním rozkazem ze dne 3. 5. 2017, č.
j. EPR 92963/2017-4, uložil žalované, aby do 15 dnů ode dne doručení
elektronického platebního rozkazu zaplatila žalobkyni částku ve výši a) 350.000
Kč, b) 24.000 Kč,
c) 50.000 Kč, d) 50.000 Kč, e) 100.000 Kč, s tam specifikovanými úroky z
prodlení, nebo aby podala proti tomuto elektronickému platebního rozkazu do 15
dnů od jeho doručení odpor. Součástí elektronického platebního rozkazu byla i
kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode
dne uplynutí lhůty k podání odporu. Žalované byl elektronický platební rozkaz
doručen dne 4. 5. 2017 a ta na něj reagovala podáním odporu, v němž mimo jiné
uvedla, že vzhledem k uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2013 provedla s
vědomím pronajímatele zhodnocení domu, ve kterém se nacházely pronajaté
nebytové prostory, že v důsledku technického stavu pronajaté nemovitosti došlo
ke škodě na jejím majetku a že žalobkyně tyto skutečnosti v návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu nezohlednila, ačkoli pohledávka žalované
značně převyšuje žalobkyní uplatněné nároky. Odpor zaslala soudu prvního stupně
dne 17. 5. 2017.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem (pro uznání) ze dne
17. 7. 2017, č. j. 15 C 110/2017-20, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni celkem částku ve výši 574.000 Kč s tam specifikovanými úroky z
prodlení a o nákladech řízení. Měl za to, že se žalovaná ve stanovené lhůtě
řádně nevyjádřila k žalobě poté, co ji k tomu vyzval ve smyslu § 114b o. s. ř.,
ač byla poučena o následcích takové své nečinnosti. Proto vycházel z toho, že
žalovaná žalobou uplatněný nárok uznala, a postupoval podle § 153a odst. 3 o.
s. ř. Dovodil, že odpor žalované proti platebnímu rozkazu zaslaný soudu prvního
stupně dne
17. 5. 2017 nesplnil to, co bylo žalované výzvou soudu prvního stupně uloženo,
tedy aby se detailně vyjádřila k žalobě a k tomu, proč uplatněné nároky
neuznává, neboť žalovaná v odporu jen obecně zmínila, že bylo provedeno
zhodnocení nemovitosti žalobkyně, neuvedla nic o předmětu řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
22. 1. 2018, č. j. 68 Co 474/2017-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „sdělení žalované obsažené v
odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu soudu prvního stupně nenaplnilo
ani dílem požadavky na ně výzvou soudu prvního stupně k podání vyjádření
kladené“ a že tím došlo k uznání v řízení uplatněných nároků. Žalovaná se v
podaném odporu vůbec nevyjádřila k nárokům uplatněným žalobou, ale toliko
tvrdila, že má proti žalobkyni dva vlastní stručně popsané, ale blíže
nespecifikované nároky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém zpochybnila
závěr odvolacího soudu o jejím nedostatečném vyjádření v odporu proti
elektronickému platebnímu rozkazu vydaném soudem prvního stupně, jenž považuje
za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaná na základě
v dovolání rozsáhle uvedené judikatury Nejvyššího soudu uzavřela, že k zamezení
fikce uznání nároku není třeba se výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým
tvrzením, avšak dostačující je vylíčení rozhodujících skutečností v základních
obrysech. Podstata obrany žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními
údaji vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti,
které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch
žalovaného. Postačí tedy uvést přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li
prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu částečný úspěch.
Žalovaná dále dovozuje, že dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba považovat
její vyjádření za dostatečné dle § 114b odst. 5 o. s. ř. s tím, že jestliže jej
za dostatečné soud prvního stupně nepovažoval, bylo jeho povinností ji vyzvat
ve smyslu § 118a o. s. ř. k doplnění jejího tvrzení a poučit ji, o čem má
tvrzení doplnit a o následcích nesplnění této výzvy. Zdůrazňuje, že z podaného
odporu vyplývá jednoznačný nesouhlas žalované s podanou žalobou a její úmysl
bránit se kompenzační námitkou bez jakékoli snahy o maření řádného průběhu
řízení. Dle žalované postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jejího práva
být slyšena a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, jakož i k porušení jejího práva na spravedlivý proces a k porušení
práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Navrhla, aby rozhodnutí obou soudů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“,
a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť odvolací soud se při posuzování podmínek vydání rozsudku pro
uznání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad
tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vydání rozsudku pro uznání na základě
fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut,
s nímž je vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv
žalovaného nutné zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v
zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich
aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z
čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě
respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též
přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu §
114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v
případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní,
obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především
důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o
zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného
nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří
řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí
bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se
zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého
procesu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS
13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, či ze dne 13.
10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že žalovaný se ve smyslu §
114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku
a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření
vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a
jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým
tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření
ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle §
114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze
považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §
114b odst. 5 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8.
2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008). Dle
komentářové literatury zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především
nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu
řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil
(Drápal, L. & kol., Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství
C. H. Beck, 2009, s. 788 a násl.).
Je možno poukázat i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 32
Cdo 3735/2008, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, podle nichž
lze nedostatečné vyjádření žalovaného na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s.
ř. řešit poučením o nutnosti dosavadní tvrzení doplnit.
V projednávané věci byl žalované doručen platební rozkaz spojený s
kvalifikovanou výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a ta na něj ve stanovené
lhůtě reagovala odporem se shora uvedeným odůvodněním (namítala zhodnocení
předmětného domu a vznik škody na jejím majetku v důsledku technického stavu
pronajaté nemovitosti s tím, že tyto pohledávky značně převyšují nároky
uplatněné žalobkyní). Žalovaná tak vznesený nárok odmítla s ohledem na
vznesenou kompenzační námitku, kterou odvozovala jednak z jí provedeného
zhodnocení pronajaté nemovitosti, a jednak ze vzniku škody způsobené žalobkyní.
Dovolací soud uzavírá, že taková argumentace není pouhým vyjádřením nesouhlasu
se žalobou, nýbrž byla naplněna podmínka alespoň v základních obrysech vylíčit
rozhodující skutečnosti, na nichž žalovaná staví svoji obranu, a vyjádření je
třeba dle zásad, na nichž stojí občanský soudní řád a principy spravedlivého
procesu, hodnotit jako kvalifikované ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., a to i
s přihlédnutím k tomu, že podle obsahu spisu je přístup žalované k věci aktivní
a postup soudu nezdržuje.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jej změnil (§ 243d
písm. b/ o. s. ř.) tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že
rozsudek pro uznání se nevydává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9.
2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, uveřejněný pod číslem 70/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
K důvodům absence výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod
číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu