USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce S. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem
Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti
žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 11/2019, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2020, č. j. 25 Co
177, 178/2020-121, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně částečným rozsudkem pro
uznání ze dne 30. 1. 2020, č. j. 17 C 11/2019-78, ve znění opravného usnesení
téhož soudu ze dne 3. 3. 2020, č. j. 17 C 11/2019-90, uložil žalované zaplatit
žalobci částku 150 000 Kč s příslušenstvím a zaslat mu písemnou omluvu. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil tento
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Přípustnost dovolání žalobce odvozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud při
řešení otázky, zda má soud povinnost vydat rozsudek pro uznání, nesplní-li
žalovaný podmínky tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. při
současné absenci vážného důvodu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., měl odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu reprezentované
zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a
dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5027/2017,
a usneseními téhož soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6001/2017, a ze dne
16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1092/2018. Napadené rozhodnutí pak dle názoru
dovolatele vychází z nesprávného právního posouzení věci týkajícího se splnění
podmínek, za nichž má žalobce podle § 114b odst. 5 a § 153 odst. 3 o. s. ř. právo na vydání rozsudku pro uznání. V posuzovaném případě totiž žalovaná v
reakci na výzvu soudu prvního stupně vycházející z § 114b odst. 1 o. s. ř. uvedla ve vztahu k nároku, o němž soud prvního stupně posléze rozsudkem pro
uznání rozhodl, pouze to, že nemá k dispozici spisový materiál potřebný pro
posouzení důvodnosti žalobcova nároku, a proto, aniž by uvedla jakékoliv
skutečnosti na svoji obranu či důkazy prokazující její tvrzení, jej navrhla
zamítnout. Bez toho, aby zde byl dán vážný důvod, pro který žalovaná nemohla
zmíněné kvalifikované výzvě soudu prvního stupně včas vyhovět, tedy její
vyjádření požadavky, jež jsou na toto vyjádření kladeny, nesplnilo, a to tím
spíše, když žalobce, který je důchodového věku a trpí dlouhodobými zdravotními
problémy, veškeré relevantní podklady vztahující se k předmětnému nároku (a
zahrnující i materiály z příslušného spisu) žalované v rámci jeho předběžného
uplatnění sám poskytl, zatímco žalovaná, jež je státem povolaným k ochraně
základních práv a svobod, potřebnou aktivitu směřující k jeho získání
nevyvinula. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vydání rozsudku pro uznání na základě
fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut,
s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních
práv žalovaného, zacházet velmi citlivě (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016,
sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále
např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15). Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě
neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci,
obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36
Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby
byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se
žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší zmíněná
zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení
otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování
postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z
chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání
věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se
mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž
stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto
závěrům se přihlásil také Nejvyšší soud, a to např. ve svých rozsudcích ze dne
28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo
1065/2019, a v usneseních ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, nebo
ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2813/2020. V dané věci bylo žalované dne 21. 5. 2019 doručeno usnesení soudu prvního
stupně ze dne 20. 5. 2019, č. j. 17 C 11/2019-20, jehož prostřednictvím byla
žalovaná podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.
vyzvána, aby se do 40 dnů od
jeho doručení písemně vyjádřila k žalobě, kterou žalobce vůči ní uplatnil dva
samostatné nároky představované jednak finančním zadostiučiněním ve výši 250
000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným
rozhodnutím o zajištění peněžních prostředků na jeho bankovních účtech a jednak
finančním zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím a omluvou za
nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým trváním tohoto
zajištění. Žalovaná poté na podanou žalobu zareagovala předložením dohody
uzavřené dne 23. 5. 2019 mezi Ministerstvem spravedlnosti a Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, podle níž bude v řízení za stát
vystupovat zmíněný úřad (doručeno soudu prvního stupně dne 27. 5. 2019), a dále
svým podáním ze dne 14. 6. 2019, v němž (neúspěšně) navrhla, aby řízení o
vzneseném nároku bylo z důvodu hospodárnosti spojeno s řízeními, která o
obdobných nárocích dalších osob vztahujících se k témuž zajištění peněžních
prostředků u soudu prvního stupně rovněž probíhají. Na obdrženou výzvu
vycházející z § 114b odst. 1 o. s. ř. pak žalovaná zareagovala podáním ze dne
27. 6. 2019, v jehož úvodu vyjádřila svůj odmítavý postoj k celé žalobě. Zároveň uvedla, že již v rámci mimosoudního projednání věci žalobci sdělila, že
jeho požadavek považuje za nedůvodný, neboť ve věci není dán „již první
předpoklad odpovědnosti státu, a to odpovědnostní titul“. Na toto sdělení
žalovaná odkázala i v rámci své reakce na výzvu soudu. Své stanovisko žalovaná
následně dále rozvedla tak, že ve vztahu k té části žaloby, jež se týká
zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím vážící se k tvrzenému nezákonnému
rozhodnutí, není splněna podmínka spočívající ve zrušení tohoto rozhodnutí pro
jeho nezákonnost. Ohledně zbývajícího nároku dovozovaného z nesprávného
úředního postupu žalovaná uvedla, že příslušný procesní spis, jenž je nezbytný
pro posouzení důvodnosti nároku, dosud „nemohla mít a stále nemá k dispozici“,
neboť se nacházel u Nejvyššího soudu a nyní je u Vrchního soudu v Praze, kde
probíhá další řízení ve věci (což současně doložila sdělením Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2019). Žalované proto nezbývá, než „tvrzený
odpovědnostní titul i vznik nemajetkové újmy sporovat“. Dospěl-li odvolací soud na základě uvedených skutečností k závěru, že postup
žalované v předmětném řízení znaky lhostejné či úmyslně obstrukční pasivity, na
kterou fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. dopadá, nenaplňuje, je jeho
závěr s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu. Stejně je tomu i
ve vztahu k žalobcem zdůrazněné okolnosti, podle které žalovaná měla možnost
seznámit se s žalobním požadavkem ještě před vydáním tzv. kvalifikované výzvy
(§ 114b odst. 1 o. s. ř.). Ta totiž není při úvaze soudu o podmínkách pro
vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) sama o sobě důvodem k
závěru o obstrukčním jednání žalované, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019. Při respektu k principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst.
3 Listiny
základních práv a svobod a § 18 odst. 1 o. s. ř.) a práva na spravedlivý proces
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) pak závěr o naplnění
zmíněných podmínek nelze bez dalšího činit závislým ani na charakteru
žalovaného subjektu či na věku a zdravotním stavu žalobce, jak je v dovolání
rovněž dovozováno. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že z judikatury Ústavního
soudu plyne, že na stát jako účastníka v soudním řízení je nutné klást vyšší
požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a
obrany, zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody (újmy), již
měl při výkonu své činnosti způsobit. Stát jako subjekt sui generis, při
hodnotách, na nichž je založen a v jeho vrchnostenském postavení, přitom musí
vystupovat jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor
jeho eventuálního úspěchu v soudní při (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, nález ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS
2062/14, nález ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, nález ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1782/19 nebo nález ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS
450/20). Tento závěr nicméně našel svého uplatnění vždy v situaci, kdy stát
svým procesním úkonem (spočívajícím ve vznesení námitky promlčení) docílil
zamítnutí žaloby poškozené osoby, tedy následku, který se vzhledem k okolnostem
případu jevil jako přespříliš tvrdý a nespravedlivý. V posuzovaném případě však
takovýto negativní následek žalobce nepostihuje, vede-li nevydání rozsudku pro
uznání pouze k tomu, že soud nyní v dalším řízení a po zjištění všech
rozhodných skutečností, jež vyplynou z provedeného dokazování, zhodnotí, zda je
vznesený nárok skutečně dán či nikoliv. Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobce v
dovolání výslovně poukázal, vycházejí z odlišných skutkových okolností, za
nichž byl rozsudek pro uznání vydán. Zatímco rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 10.2018, sp. zn. 30 Cdo 5027/2017, řešil situaci, kdy mezi skutkovým
vylíčením uplatněného nároku (žalobkyní tvrzenou újmou) a žalobním petitem
(požadavkem na zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu) byl zjištěn tak zjevný
nepoměr, že bylo třeba uzavřít, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, což
znemožňovalo využít v rámci přípravy jednání postup podle § 114b o. s. ř. a
nebyly tak tedy splněny ani podmínky pro následné vydání rozsudku pro uznání
podle § 153a odst. 3 o. s. ř., usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo
6001/2017, mířilo na případ, kdy se žalovaný ve věci písemně vyjádřil až po
marném uplynutí soudem stanovené lhůty, a usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1092/2018, na situaci, kdy se žalovaný stát k žalobě nevyjádřil ani
poté, co mu byla k jeho žádosti odůvodněné obtížemi provázejícími provedené
personální změny u příslušné organizační složky lhůta k podání tohoto vyjádření
soudem prodloužena. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se svým řešením výše uvedené otázky
procesního práva od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí,
kterým bude řízení u něho skončeno (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu