Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti J. B., t. č. ve Věznici Karviná, P. O. BOX 42, Karviná, zastoupeného Mgr. Janem Plintou, advokátem, sídlem Petřkovická 974/5a, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. května 2025 č. j. 1 To 103/2024-157 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2024 č. j. 2 Nt 31/2024-111, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 5. 2014 č. j. 10 T 3/2014-1175 byl stěžovatel uznán vinným z pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy [§ 21 odst. 1 a § 140 odst. 2, 3 písm. a), h) a j) trestního zákoníku] a přečinu poškození cizí věci [§ 228 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku], a odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 11. 2014 č. j. 6 To 86/2014-1273 odvolání stěžovatele proti rozsudku zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2015 č. j. 8 Tdo 511/2015-47 odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud usnesením ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3307/15 odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.
2. Stěžovatel podal svůj první - neodůvodněný - návrh na obnovu řízení dne 5. 4. 2018, k výzvě krajského soudu jej vzal dne 25. 4. 2018 zpět.
3. Podáním ze dne 7. 9. 2018 učinil opakovaný návrh na obnovu řízení, který krajský soud usnesením ze dne 14. 3. 2019 č. j. 10 T 3/2014-1457 zamítl; stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl vrchní soud usnesením ze dne 21. 8. 2019 č. j. 6 To 65/2019-1471. Tato usnesení napadl stěžovatel v ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3215/19 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
4. Napadeným usnesením krajský soud ve veřejném zasedání zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení, neboť nebyly shledány důvody podle § 278 trestního řádu. Vrchní soud v neveřejném zasedání svým napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že samotný nález jeho krve na místě činu, která byla popsána jako čerstvá a tekutá, odporuje faktu, že krev se sráží a po více jak dvou hodinách na zemi při teplotě pod nulou by musela být zmrzlá, tuhá či podobně změněná. Takový poznatek považuje za zcela novou skutečnost, v době rozhodování neznámou, která měla být důvodem pro obnovu řízení.
6. Proto řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v uvedeném postupu obecných soudů spatřuje zásah do svých základních práv, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení presumpce neviny a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Z uvedených důvodů navrhuje napadená usnesení zrušit.
7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Toto omezení je prolomeno pouze tehdy vybočí-li obecné soudy na úkor stěžovatele z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
9. Z napadených usnesení i z obsahu předchozích řízení vedených, jak výše uvedeno, i u Ústavního soudu, je patrné, že stěžovatel se opakovaně snaží zvrátit závěr o své přítomnosti na místě trestného činu. Stejně jako v předchozím návrhu na obnovu řízení stěžovatel zpochybňuje možnost, že by se jeho krev dostala na místo činu jinak než jednáním jiných osob ve snaze nechat jej obvinit, a naznačuje manipulaci se svou krví i s řízením ve věci samé.
10. Užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků: řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení, které však nenastane, neposoudí-li obecný soud navržené důkazy za způsobilé zvrátit předchozí pravomocné závěry. Posouzení je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda jde o skutečnosti nové, významné či zcela bezpředmětné. V rámci této kompetence krajský i vrchní soud zcela srozumitelně a jednoznačně vysvětlily, proč nepovažovaly navržené důkazy za požadované novum a návrhu na obnovu řízení nevyhověly.
Srozumitelně přitom uvedly, že nebyly předloženy důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (§ 278 trestního řádu). Posouzení tvrzené způsobilosti nových důkazů mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecných soudů, které musí, v rámci své zákonné povinnosti, zohlednit vypovídací schopnost předestřených tvrzení ve vztahu k původním důkazům. Obecné soudy se touto otázkou důkladně zabývaly, postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
Nespokojenost stěžovatele s jejich závěry nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku s právními závěry obecných soudů.
11. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Avšak toto právo nezaručuje (ani zaručit nemůže), že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka, a že jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává. Neposouzení stěžovatelem tvrzených informací za nový důkaz, způsobilý změny pohledu na věc, není porušením presumpce neviny ani práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Jak však konstatoval vrchní soud s odkazy na judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 457/05
) či Evropského soudu pro lidská práva (John Murray proti Spojenému království, ze dne 8. 2. 1996 č. 18731/91), obnova řízení neslouží k tomu, aby zpochybňoval dříve provedené důkazy, při jejichž hodnocení v řízení ve věci samé využil práva nevypovídat. Účinné prostředky k nápravě vadných rozhodnutí upravuje trestní řád (především v §§ 245-289); jejich užití stěžovateli nebylo upřeno, avšak sama existence opravných prostředků však neznamená, že jejich aplikace musí vést k závěru, který účastník řízení očekává.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu