Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1654/08
, a trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 4. 2008, č.j. 2 T 95/2008-253, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 314e, § 314f a § 314g zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení jeho "práv ..., zejména však práva na spravedlivý proces", Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Ústavního soudu a trestní příkaz Okresního soudu ve Vyškově, jakož i označená ustanovení trestního řádu. Usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1654/08
, byla - jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") - odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti témuž trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 4. 2008, č.j. 2 T 95/2008-253. Novou - předmětnou - ústavní stížností tomuto rozhodnutí oponuje; obšírně dovozuje, proč "s argumentací Ústavního soudu nelze souhlasit".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podaný návrh odmítne, je-li nepřípustný.
Řízení před Ústavním soudem vychází z koncepce koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví, jež se - logicky, jakož i z jeho institucionální struktury - odbývá v režimu jednoinstančním; proti rozhodnutí Ústavního soudu tak již zásadně (srov. § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu) není přípustný opravný prostředek. Proto - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. IV. ÚS 697/05
,
III. ÚS 505/05
,
,
,
III. ÚS 246/07
a dalších) - je i v posuzované věci namístě závěr, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Ústavního soudu (zde ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1654/08
) je nepřípustná.
Opatřením č. j. Org. 31/08 ze dne 5. 8. 2008 rozhodlo plénum Ústavního soudu o změně kancelářského a spisového řádu Ústavního soudu potud, že se dosavadní ustanovení § 41 odst. 2 mění tak, že za slova "Do správního rejstříku se zapisují podání a písemnosti, které se nevztahují k rozhodovací činnosti Ústavního soudu, věci o nichž to stanoví předseda (nebo místopředseda) Ústavního soudu" se doplňují slova "a podání, u nichž jde dle obsahu o návrh na přezkoumání a zrušení pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu".
Vzhledem k tomu, že stěžovatelova ústavní stížnost obsahuje též další návrhy, Ústavní soud nepovažoval za procesně ekonomické návrh na zrušení usnesení Ústavního soudu z ní vyčlenit a vést jej ve zvláštním správním rejstříku. Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel - znovu - napadá trestní příkaz Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 4. 2008, č.j. 2 T 95/2008-253.
Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá řízení vedené v návaznosti na zrušení trestního příkazu podaným odporem [§ 314g odst. 2 tr. řádu]. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Že stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž by respektoval důsledky vyloženého principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu, vysvětlil Ústavní soud již v předchozím odmítavém usnesení, a proto necítí potřebu již jednou předestřenou argumentaci zde opakovat. Postačí uvést, že na dřívějších názorech Ústavní soud setrvává, a okolnost, že s nimi stěžovatel "nesouhlasí" není jakkoli relevantní.
Lze jen dodat, že trestní příkaz Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 4. 2008, č.j. 2 T 95/2008-253, vydaný ve stěžovatelově trestní věci, byl podáním odporu zrušen, poté nařízeno hlavní líčení a Okresní soud ve Vyškově - coby soud prvního stupně - již rozhodl rozsudkem, proti kterému zákon připouští odvolání (§ 245 a násl. tr. řádu); trestní příkaz tedy - ani logicky - nelze (nyní z pozice Ústavního soudu) zrušit "podruhé", jak se stěžovatel svými ústavními stížnostmi domáhá.
Stěžovateli se též dostalo informace, že mu nic nebrání, aby ústavní stížností napadl rozhodnutí, jež bude v jeho věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V souladu s názory, vyjádřenými v obdobných věcech (kromě stěžovatelem kritizovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 1654/08
, kupř. v usnesení
sp. zn. I. ÚS 476/2000
a
I. ÚS 274/05
; v obecnějších souvislostech pak v usneseních sp. zn. I. ÚS 260/99
,
III. ÚS 573/2000
a
), Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost opět jako nepřípustnou, a jako takovou ji soudcem zpravodajem odmítl (§ 75 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). K jeho oponentuře ústavněprávní konformity institutu trestního příkazu je případné stěžovateli připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/2000
, N 19/25 SbNU 143, z něhož se podává, že "dle ustanovení § 314g odst. 2, věta prvá, tr. ř., byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Uložení přísnějšího trestu ovšem nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem".
Mohla-li by ústavní stížnost být posouzena jako přípustná, musel by ji Ústavní soud odmítnout rovněž; zde jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro její podání (§ 43 odst. 1 písm. b), § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), jestliže se tak stalo až 15. 8. 2008.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, není zde ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení v záhlaví označených ustanovení trestního řádu, neboť i kdyby mu mohlo být vyhověno, nemůže již mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti vliv. Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. I toto vysvětlení se stěžovateli již v předchozím usnesení Ústavního soudu dostalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj