Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Jany Phamové, zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem, se sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 22 Cdo 818/2024-283, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2023 č. j. 19 Co 1062/2023-239 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2023 č. j. 23 C 277/2021-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Špergerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a bylo zasaženo do práva na legitimní očekávání a do právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem vlastněným spolu se stěžovatelkou (žalovanou).
3. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") výrokem I rozsudku ze dne 12. 6. 2023 č. j. 23 C 277/2021-216 zrušil spoluvlastnictví vedlejší účastnice řízení a stěžovatelky k nemovitostem v rozsudku blíže specifikovaným [mj. i k pozemku parc. č. X, který se nachází v katastrálním území Lhota u Vlachnovic, Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice (dále jen "sporný pozemek")]. Do vlastnictví vedlejší účastnice řízení přikázal nemovitosti specifikované ve výroku II (budova statku a s ním funkčně související pozemky). Nemovitosti specifikované ve výroku III (lesní pozemky) přikázal do vlastnictví stěžovatelky. Výrokem IV rozhodl o sporném pozemku tak, že jej rozdělil na dva nové pozemky o shodné výměře (638 m2), z nichž každý přikázal do vlastnictví jedné z účastnic řízení. Okresní soud vyšel z toho, že tento způsob vypořádání navrhla vedlejší účastnice řízení a jeho rozdělení nebránily žádné důvody. Stěžovatelka, i když s reálným rozdělením sporného pozemku nesouhlasila, pro případ, že k němu dojde, byla srozuměna s tím, že jí připadne nově vzniklý pozemek podle její volby. Výrokem V uložil okresní soud vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce na vypořádání spoluvlastnického podílu částku ve výši 1 076 414,50 Kč. Výroky VI, VII a VIII rozhodl o náhradě nákladů mezi účastnicemi řízení a o náhradě nákladů státu.
4. K odvolání stěžovatelky, které se týkalo toliko sporného pozemku a způsobu jeho vypořádání reálným rozdělením, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2023 č. j. 19 Co 1062/2023-239 rozsudek okresního soudu ve výroku I ohledně sporného pozemku a ve výrocích IV, V, VII a VIII potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud zdůraznil, že při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy dát přednost reálnému rozdělení nemovitosti, je-li to jen trochu možné.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2024 č. j. 22 Cdo 818/2024-283 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka dovolacími námitkami směřovala k tomu, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s tím, zda rozdělením sporného pozemku nedojde k jeho znehodnocení, a svůj závěr nedostatečně podložily. Tyto námitky nemohly založit přípustnost dovolání, neboť je stěžovatelka uplatnila až v dovolacím řízení, ačkoliv tak mohla učinit dříve v rámci řízení o věci. O reálném rozdělení sporného pozemku rozhodl již okresní soud, proto stěžovatelce nic nebránilo uplatnit výhrady k tvrzenému snížení jeho hodnoty v odvolání.
Krajský soud jednoznačně zopakoval závěr okresního soudu, že sporný pozemek je reálně dělitelný bez jeho znehodnocení, přičemž žádná z účastnic v řízení před okresním soudem netvrdila existenci žádné překážky pro jeho faktické rozdělení. Jestliže v dovolání obsažené námitky proti rozdělení pozemku stěžovatelka neuplatnila ani v odvolání proti rozsudku okresního soudu, a krajský soud se tak přezkumem věci po této stránce ani nezabýval, nemohou takové námitky nově předložené až Nejvyššímu soudu úspěšně založit dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci.
6. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje skutkový stav, argumentaci svoji i vedlejší účastnice řízení, průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Zdůrazňuje, že předmětem řízení zůstalo pouze vypořádání sporného pozemku (parc. č. 75/1). Stěžovatelka nesouhlasila s reálným rozdělením sporného pozemku na dva pozemky o shodné výměře a požadovala, aby jí jako celek připadl do jejího výlučného vlastnictví. Vyšly-li obecné soudy při rozhodování o rozdělení sporného pozemku ze znaleckého posudku Ing. Davida Juračky, nezohlednily, že znalec uvedl, že tvoří jediný funkční celek a lze o něm uvažovat jako o stavebním pozemku. Navíc se nevypořádaly s otázkou, zda rozdělením pozemku nedojde k podstatnému snížení jeho hodnoty a této otázce se nevěnuje ani znalecký posudek. Obecným soudům vytýká, že svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily (v této souvislosti poukazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu), nesprávně interpretovaly znalecký posudek, nezabývaly se jejími námitkami a rozhodly na základě skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na znění § 1144 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), podle něhož nelze věc rozdělit, snížila-li by se podstatně její hodnota. Na podporu svého tvrzení o možném snížení hodnoty sporného pozemku uvádí, že rozdělením pozemku vznikly dva úzké pruhy o šířce cca 15 m, kdy může být obtížné na nich realizovat výstavbu. Obecné soudy rovněž nezohlednily, že na pozemku, který byl přikázán vedlejší účastnici řízení, se nachází studna, která je zdrojem i pro pozemek stěžovatelky.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiny ústavní stížnosti se podává, že podstatou její argumentace je pouze polemika, resp. nesouhlas, s výkladem podústavního práva, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy, která ovšem nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatelka cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu i komentářové literatury týkající se náležitostí řádného odůvodnění, s čímž lze samozřejmě souhlasit, nicméně z její strany jde o argumentaci nacházející se toliko v obecné rovině, která se konkrétně nepromítá do ústavní stížností napadených rozhodnutích. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s názorem obecných soudů na způsob vypořádání spoluvlastnictví.
10. Ačkoliv je ústavní stížnost poměrně rozsáhlá, zásadní a v podstatě pouze jediná námitka stěžovatelky se soustřeďuje na to, zda mohl být sporný pozemek rozdělen a zda jeho reálným rozdělením nedošlo k jeho znehodnocení. V této souvislosti je třeba předně poznamenat, že reálné rozdělení věci je preferovaným způsobem vypořádání spoluvlastnictví (srov. § 1144 odst. 1 obč. zák.). Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy při rozdělení sporného pozemku vyšly z toho, že tento způsob navrhla vedlejší účastnice řízení a jeho rozdělení nic nebránilo (nedošlo ke ztrátě jeho funkčnosti).
Sporný pozemek byl navíc rozdělen tak, aby každý z nově vzniklých pozemků byl přístupný z přilehlé komunikace. Závěry obecných soudů, podložené znaleckým posudkem, podle nichž pozemek lze reálně rozdělit na dvě shodné části bez snížení hodnoty pozemků ve smyslu § 1144 odst. 1 obč. zák., jsou srozumitelně a logicky odůvodněny. Argumentace stěžovatelky, že rozdělením pozemku došlo (mohlo by dojít) k jeho znehodnocení, když na pozemku o šíři 15 m bude obtížnější potenciálně vybudovat nějakou stavbu, je čistě hypotetická a spekulativní.
Stejně lze totiž argumentovat i opačným směrem, tedy že menší pozemek, který je nicméně ještě dostatečně velký (638 m2) na případnou výstavbu, bude v přepočtu na cenu za metr čtvereční lépe zpeněžitelný. Nadto nelze přehlédnout, že jak uvedl krajský soud (viz bod 13 odůvodnění rozsudku), stěžovatelka původně (v průběhu řízení před okresním soudem) netvrdila žádné okolnosti bránící reálnému rozdělení, učinila nesporným, že obě části vzniklého pozemku mají stejnou hodnotu a sama si vybrala nově vzniklý pozemek bez studny.
Až v odvolacím řízení začala uvádět námitku týkající se umístění studny, jako argument bránící reálnému rozdělení sporného pozemku. Tento postup stěžovatelky krajský soud z pohledu Ústavního soudu správně vyhodnotil jako účelový až obstrukční, nehledě na to, že možnost připojení nově vzniklého pozemku na vodovodní řad existuje bez ohledu na umístění studny. Argumentaci týkající se možného znehodnocení sporného pozemku jeho rozdělením stěžovatelka začala uplatňovat až v dovolacím řízení, i když ji mohla vznášet i dříve.
Nemohl-li se touto námitkou zabývat Nejvyšší soud, tím spíše nemůže nalézt své uplatnění v řízení o ústavní stížnosti.
11. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly, jejich argumentaci rozvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy nejsou nepřiměřené. V závěrech ve věci jednajících soudů nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišně formalistický postup. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu