Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Veroniky Suzdalevy, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku III. a IV. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2022 č. j. KSBR 33 INS 1735/2021-B-42, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků III. a IV. v záhlaví uvedeném rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V insolvenční věci dlužníka Yuri Dvedenidova (dále jen "dlužník") Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 3. 2021 č. j. KSBR 33 INS 1735/2021-A-12 rozhodl o úpadku dlužníka a povolil jeho oddlužení.
3. Usnesením ze dne 30. 5. 2022 č. j. KSBR 33 INS 1735/2021-B-42 krajský soud rozhodl mimo jiné o tom, že dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I.) a schválil zprávu o přezkumu (výrok II.). Výroky napadenými ústavní stížností dále zamítl námitky stěžovatelky a Vasilije Georgijeviče Suzdaleva (věřitelů) proti vyhlášce o zveřejnění zprávy pro oddlužení (výrok III.) a schválil oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty (výrok IV.). Dalšími výroky pak rozhodl o rozsahu majetkové podstaty (výrok V.), ustanovení nového insolvenčního správce dlužníka (výrok VI.), přiznání zálohy odvolanému insolvenčnímu správci (výrok VII.) a uložení povinnosti novému insolvenčnímu správci podávat pravidelně zprávy o stavu insolvenčního řízení (výrok VIII.).
Krajský soud se především zabýval námitkami věřitelů (tedy i stěžovatelky), že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Krajský soud v prvé řadě odkázal na konstantní judikaturu, jakož i komentářovou literaturu, z nichž vyplývá, že oddlužení je běžně využíváno osobami, které dříve přistupovaly málo zodpovědně ke svým majetkovým záležitostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sen. zn. 29 NSČR 32/2011), že předchozí osobní život není pro posouzení podmínek pro vstup do oddlužení významný (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
2. 2013 sp. zn. 1 VSPH 223/2013) nebo že neuvedení podstatné části svého majetku může evokovat závěr o lehkomyslném či nedbalém záměru dlužníka a šlo-li by o úmysl, bylo by možné nepoctivý záměr předpokládat (srov. usnesení ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016). Po posouzení okolností uváděných věřiteli k chování dlužníka (např. netransparentní převádění obchodních podílů v letech 2014 - 2018; záměrné nepobírání příjmů od mnoha korporací, jejichž byl jednatelem; žití nad poměry; neuvedení majetku v seznamu) krajský soud konstatoval, že nejde o skutečnosti, které by jej vedly k závěru o nepoctivém záměru dlužníka a které by podle § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, odůvodňovaly neschválení oddlužení.
K tomu krajský soud uvedl, že věřiteli zmiňované okolnosti se odehrály někdy i mnoho let před zahájením insolvenčního řízení, pročež z nich nelze dovozovat zlý úmysl dlužníka. Neuvedl-li dlužník v seznamu majetku vlastnictví podílu v obchodní společnosti SLUNCE DOMOVA, s. r. o., pak sice podle krajského soudu pochybil, avšak nešlo o podstatnou část jeho majetku, neboť hodnotu podílu ocenil odvolaný insolvenční správce na nulu. Další námitky týkající se nezakládání listin obchodních korporací, jichž je dlužník jednatelem, do sbírky listin v obchodním rejstříku, považoval krajský soud za bezpředmětné, neboť tato povinnost se primárně týká daných korporací.
Rozhodující pro posouzení věci podle krajského soudu je, zda své nezodpovědné chování dlužník hodlá změnit cestou insolvenčního řízení a zda bude dodržovat pravidla insolvenčního řízení. O způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty pak rozhodl krajský soud podle § 402 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť nezajištění věřitelé si tuto formu odhlasovali.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně shrnuje dosavadní průběh insolvenčního řízení včetně vyjádření stěžovatelky, dlužníka i insolvenčních správců a obsah samotného ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Krajskému soudu vytýká, že jí neposkytl ochranu při oddlužení dlužníka, když přehlédl jeho zjevnou nepoctivost. Z pohledu stěžovatelky jde ze strany dlužníka o pokus zneužít institut oddlužení. Rozhodnutí krajského soudu v napadených výrocích považuje za neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Namítá, že krajský soud zkoumal výlučně úmysl dlužníka, avšak pominul, že samostatným důvodem, pro který nemělo být oddlužení schváleno, je i nedbalostní důvod podle § 395 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Dále poukazuje na to, že se krajský soud nevypořádal s celou řadou relevantních argumentů a skutkových tvrzení stěžovatelky a insolvenčních správců a rozhodnutí je i v rozporu se zákonem a soudní judikaturou.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když proti výroku III. není odvolání přípustné a proti výroku IV. by mohl podat odvolání pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, což však stěžovatelka nebyla, neboť pro způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty hlasovala, byť s výhradou, že oddlužení vůbec nemělo být povoleno.
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož nelze ve skutečnostech uváděných stěžovatelkou spatřovat nepoctivý záměr dlužníka. K tomu Ústavní soud předně podotýká, že posouzení toho, zda lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, je plně v rukou obecných soudů obecných, a to tím spíše, že příslušné právní normy jim dávají poměrně široký prostor k vlastnímu uvážení; o případné neústavnosti napadených soudních rozhodnutí by bylo možné uvažovat, neslo-li by dané uvážení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu známky libovůle.
V posuzovaném případě by tak musely být skutečnosti svědčící pro závěr o nepoctivém záměru dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] či o lehkomyslném a nedbalém přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona) zjevné. Krajský soud však jasně, srozumitelně a s odkazem na konstantní judikaturu a komentářovou literaturu vysvětlil, proč z okolností tvrzených stěžovatelkou nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že by dlužník svým návrhem sledoval nepoctivý záměr, či že by k řešení nastalé situace přistupoval neodpovědně a lehkomyslně, resp. nedbale.
I když krajský soud v odůvodnění usnesení výslovně nezmínil důvod podle § 395 odst. 2 insolvenčního zákona spočívající v lehkomyslném a nedbalém přístupu dlužníka k plnění povinností, pro který by řešení úpadku formou oddlužení nemuselo být schváleno, z odůvodnění usnesení je zřejmé, že i touto variantou se zabýval. Možnou existenci nepoctivého záměru dlužníka či posuzování oddlužení z hlediska § 395 odst. 2 insolvenčního zákona je třeba vykládat spíše restriktivně.
8. Samotná ústavní stížnost je založena na polemice stěžovatelky s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, v posuzované věci konkrétně § 405 odst. 1 ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a), resp. odst. 2 insolvenčního zákona. Stěžovatelka tvrdí, že jí tvrzené skutečnosti vztahující se k jednání dlužníka jsou zásadní pro závěr o nepoctivém záměru dlužníka při podání návrhu na oddlužení. Polemiku se závěry krajského soudu však stěžovatelka staví jen na argumentech (převážně skutkového charakteru), které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se krajský soud dostatečně vypořádal.
Posuzovaná ústavní stížnost v zásadě žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci neobsahuje, nýbrž pouze zdůrazňuje rozpor napadeného usnesení toliko s běžným zákonem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obsahem práva na soudní ochranu není garance úspěchu v řízení. To, že krajský soud zaujal k věci jiný právní názor než stěžovatelka, samo o sobě nevede k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod [srov. usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98
(U 67/12 SbNU 513; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu