Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024 č. j. 11 To 133/ 2024-486 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. března 2024 č. j. 1 T 83/2022-477, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovaná věc se týká výše odměny, která měla být stěžovatelce přiznána za výkon funkce opatrovníka.
2. Stěžovatelka byla v trestním řízení ustanovena opatrovnicí dvěma nezletilým poškozeným. Obviněný v trestním řízení prohlásil vinu a obecné soudy toto prohlášení přijaly. Obviněného shledaly vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a ze zločinu týrání svěřené osoby dle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) trestního zákoníku, za což mu uložily trest odnětí svobody v trvání tří let a protialkoholní ochranné léčení. Každému z poškozených, které stěžovatelka jako opatrovnice zastupovala, dále přiznaly náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách ve výši 100 000 Kč.
3. Stěžovatelka poté podala návrh na to, aby jí byla za výkon funkce opatrovnice přiznána odměna a náhrada hotových výdajů. Uvedla, že za každý z dvanácti úkonů právní služby, který ve věci provedla, jí náleží odměna ve výši 4 080 Kč určená z tarifní hodnoty 100 000 Kč, tedy z částky, která byla každému z poškozených přisouzena, a to podle § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
4. Okresní soud Praha-západ se v usnesení označeném v záhlaví s takto vypočtenou výší odměny neztotožnil. Uvedl, že obecné soudy nejsou v obecné rovině advokátním tarifem jako podzákonným předpisem vázány a mohou při výpočtu odměny zvolit jiný výklad, a to za předpokladu, že takový výklad nebude zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní. V této souvislosti okresní soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022
sp. zn. I. ÚS 1882/21
.
5. V posuzované věci se částka vyúčtovaná stěžovatelkou podle okresního soudu jeví nepřiměřeně vysoká vzhledem k obtížnosti a časové náročnosti věci. Okresní soud se proto rozhodl částku moderovat a výši odměny za úkon navázat na odměnu, která v této věci náležela obhájci obviněného za jeden úkon právní služby, tedy na částku 2 300 Kč za úkon. Protože stěžovatelka činila společné úkony za dva opatrovance, odměnu za úkon pro každého z nich okresní soud dále snížil o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, tedy na 1 840 Kč. Tuto odměnu stěžovatelce přiznal za všech 12 úkonů (dvakrát převzetí a příprava zastoupení; účast při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení; prostudování spisu; písemné podání nebo návrh ve věci samé; účast na jednání 26. 1. 2023 a účast na jednání 22. 3. 2023). Přiznal jí také paušální náhradu výdajů ve výši 300 Kč za šest úkonů, jakož i náhradu za promeškaný čas a cestovné. Po připočtení DPH dospěl ke konečné odměně ve výši 30 752 Kč, ve zbytku návrh zamítl.
6. Stěžovatelka se bránila stížností. Namítala, že jí mělo být přiznáno celkem 49 192,55 Kč.
7. Krajský soud v Praze usnesením označeným v záhlaví její stížnost zamítl. Podle krajského soudu by stěžovatelce podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu skutečně náležela odměna 4 080 Kč za úkon. V kontextu posuzované věci jde však o sazbu nepřiměřeně vysokou a odporující kritériu účelnosti. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je tak třeba ji moderovat. Krajský soud zdůraznil, že se jednalo "o věc důkazně velmi dobře podloženou, nijak zvlášť obsáhlou (spis v době vyhlášení rozsudku čítal 410 listů) a ani samotná příprava k hlavnímu líčení nevyžadovala nasazení mimořádného úsilí. Navíc opatrovnice zastupovala současně dva poškozené, kdy příprava k hlavnímu líčení ve vztahu k jejich zastupování byla v podstatě totožná". Odměna ve výši 1 840 Kč za úkon, kterou určil již okresní soud, ve světle těchto okolností není ani podle krajského soudu nepřiměřeně nízká či nespravedlivá. Krajský soud připustil, že judikatura obecných soudů i Ústavního soudu se rozchází, ale zopakoval, že v obecné rovině podle Ústavního soudu nejsou obecné soudy vázány advokátním tarifem a zvolí-li z vícero možných výkladů jeden, který není nelogický, nespravedlivý nebo jinak excesivní, není z ústavního pohledu rozumný důvod jej zpochybňovat. Krajský soud má za to, že těmto požadavkům dostál.
8. Stěžovatelka napadla usnesení krajského a okresního soudu ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
9. Podle stěžovatelky byla napadenými usneseními porušena její základní práva, a to právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, její legitimní očekávání chráněné podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelka připomíná, že v rámci trestního řízení vystupovala jako opatrovnice dvou nezletilých poškozených, kteří byli zvlášť zranitelnými oběťmi trestné činnosti. Uvádí, že odměnu opatrovníka je třeba stanovovat shodně jako odměnu zmocněnce poškozeného, že zastupování zvlášť zranitelných obětí je náročnější, a že na postavení poškozených, zvláště v případě, jde-li o zvlášť zranitelné oběti, nelze v trestním řízení nahlížet jako na doplňkové. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepřípustně připodobnily roli opatrovníka k roli obhájce obviněného. Tato úvaha dovedla obecné soudy k nepřijatelné úvaze, že odměnu stěžovatelky jakožto opatrovnice je namístě odvozovat z odměny obhájce.
11. Tento výklad advokátního tarifu považuje stěžovatelka za nelogický, nespravedlivý a excesivní. Stěžovatelka uvádí, že dle aktuální judikatury se měla její odměna určit podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu, a to přinejmenším u úkonů spojených výlučně s adhezním řízením. Zároveň stěžovatelka obecným soudům vytýká, že jejich judikatura k odměně zmocněnců je nejednotná. Uvádí, že neopodstatněné stanovení nižší odměny pro advokáta jako opatrovníka ohrožuje kvalitu poskytované právní pomoci. Konečně stěžovatelka s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovozuje, že ohledně výše své odměny měla legitimní očekávání, které bylo napadenými rozhodnutími porušeno.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemusí být zastoupena jiným advokátem podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je úkolem Ústavního soudu přezkoumat toliko ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
14. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, a to i v adhezním řízení, postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť spory o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahují ústavněprávní intenzity Ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení se tak Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004
sp. zn. I. ÚS 653/03
či usnesení ze dne 28. 6. 2012
sp. zn. II. ÚS 2135/12
nebo ze dne 5. 8. 2022
sp. zn. IV. ÚS 303/02
).
15. V posuzované věci stěžovatelka, ale i obecné soudy vycházejí z nesprávného předpokladu, tedy že nebýt provedeného snížení odměny, náležela by stěžovatelce odměna za úkon určená z tarifní hodnoty 100 000 Kč jakožto částky přisouzené každému z poškozených, a to podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Tak tomu ovšem není. Obecné soudy přiznaly poškozeným částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené psychickým utrpením. Šlo tedy o náhradu za tzv. další nemajetkovou újmu (k té viz např. nález ze dne 9. 2. 2021
sp. zn. II. ÚS 1564/20
, bod 31 a násl.). Podle judikatury Ústavního soudu je v těchto případech ústavně konformní, aby se při určení odměny za úkon analogicky použil § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tedy aby se vycházelo z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč. I když podle Ústavního soudu takto určená odměna vlivem času ztrácí na přiměřenosti, Ústavní soud i v nedávaných nálezech opakovaně dovodil, že je tento způsob výpočtu ještě namístě (nález ze dne 5. 12. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2137/23
, body 19 a 21; nález ze dne 10. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2334/23
, body 20 - 21). Ústavní soud zdůrazňuje, že poškozeným byla přiznána náhrada další nemajetkové újmy, a nikoli bolestné či náhrada za ztížení společenského uplatnění, u nichž Ústavní soud naopak analogické použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu nepovažuje za ústavně konformní (nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn.
I. ÚS 3362/22).
16. Kdyby tedy obecné soudy určily odměnu bez dalšího dle advokátního tarifu, náležela by stěžovatelce za úkon odměna určená z tarifní hodnoty 50 000 Kč, a nikoli 100 000 Kč, jak se stěžovatelka domnívá. Takto vypočtenou odměnu 3 100 Kč za úkon by bylo třeba dále snížit o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť stěžovatelka činila společné úkony za dva poškozené. Za úkon by jí tedy náležela odměna 2 480 Kč. Obecné soudy ovšem dospěly k závěru, že odměna za úkon by měla být nižší, a to 1 840 Kč. Ústavní soud ovšem konstatuje, že i toto snížení odměny z hlediska ústavních požadavků obstojí.
17. Obecné soudy jsou vázány i podzákonnými právními předpisy, k nimž patří také advokátní tarif, a to pokud nedospějí k závěru o nezákonnosti či neústavnosti takového předpisu. Takový závěr ale musí řádně odůvodnit (nález ze dne 17. 4. 2024
sp. zn. IV. ÚS 158/24
, bod 21 a násl.). Objevuje-li se v judikatuře Ústavního soudu konstatování, že "[v] obecné rovině nejsou soudy advokátním tarifem vázány" (např. nález ze dne 22. 3. 2022
sp. zn. I. ÚS 1882/21
, bod 23), je třeba mu rozumět tak, že advokátní tarif jako podzákonný předpis není pro obecné soudy závazný bezpodmínečně. Neznamená to však, že by se obecné soudy mohly od advokátního tarifu odchylovat libovolně a bez řádného odůvodnění. Možnost obecných soudů se v konkrétní věci od advokátního tarifu odchýlit ovšem Ústavní soud opakovaně akceptoval. Dovodil, že obecné soudy jsou oprávněny při stanovování odměny (náhrady nákladů řízení) posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby, přiměřenost výše sazby za jednotlivý úkon i přiměřenost celkové odměny (nález ze dne 5. 12. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2137/23
, bod 13, či nález ze dne 22. 3. 2022
sp. zn. I. ÚS 1882/21
, bod 27 a tam citovaná judikatura). Zvláště v případě zastupování více osob Ústavní soud uvedl, že obecné soudy mohou odměnu vypočtenou podle advokátního tarifu snížit, je-li zjevně nepřiměřená, musí však takový postup přesvědčivě odůvodnit (nález ze dne 17. 4. 2024
sp. zn. IV. ÚS 158/24
, body 23 - 27 a tam citovaná judikatura).
18. V posuzované věci je snížení odměny dostatečně přesvědčivě odůvodněno. Městský soud poukázal na to, že věc nebyla náročná z důkazního hlediska, že nebyla ani zvlášť rozsáhlá, že příprava k hlavnímu líčení nevyžadovala nasazení zvláštního úsilí a že příprava k zastupování obou poškozených byla v podstatě totožná. Ústavní soud tyto závěry nepovažuje za projev libovůle, naopak o menší náročnosti věci svědčí i to, že obviněný přistoupil k prohlášení viny, které obecné soudy přijaly. Důvody ke snížení odměny neodporují ani judikatuře Ústavního soudu. Odměna nebyla snížena jen na základě prostého srovnání s odměnou obhájce obviněného (srov. nález ze dne 5. 12. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2137/23
, bod 18, a nález ze dne 10. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2334/23
, body 23-24); ani nebyla snížena do té míry, že by odpovídala odměně za zastupování toliko jediného poškozeného (srov. nález ze dne 17. 4. 2024
sp. zn. IV. ÚS 158/24
, bod 24). Nic v odůvodnění napadených rozhodnutí nesvědčí ani o tom, že by obecné soudy bagatelizovaly roli zmocněnce poškozených, respektive zmocněnce zvlášť zranitelných obětí, jak namítá stěžovatelka. Snížení odměny za úkon z 2 480 Kč na 1 840 Kč nemá ani zcela nepřiměřenou povahu. Není rozhodující, o jaká ustanovení podústavního práva obecné soudy opřely úvahu o snížení výše odměny, nýbrž to, že důvody pro snížení jsou dostatečné; předmětem přezkumu je totiž ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí.
19. Stěžovatelce nesvědčilo ani legitimní očekávání, že odměna jí bude určena podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu, tedy na základě tarifní hodnoty ve výši přisouzených 100 000 Kč. Judikaturní linie, podle které se za tarifní hodnotu ve sporech o (další) nemajetkovou újmu bude podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu považovat 50 000 Kč, předcházela ustanovení stěžovatelky opatrovnicí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, i když bylo vydáno v civilní věci, jeho využití i pro výpočet odměn za zastupování v adhezním řízení, jehož předmětem je rovněž civilní nárok, bylo možné očekávat). Především však principy, podle nichž lze snížit odměnu za zastupování, jsou součástí ustálené judikatury, a stěžovatelka tedy nemohla vyloučit, že v souladu s těmito principy může dojít
i ke snížení její odměny jako opatrovnice dvou poškozených.
20. Ústavní soud proto shrnuje, že snížení odměny za úkon je dostatečně odůvodněno specifiky věci, neodporuje judikatuře Ústavního soudu a z ústavního hlediska obstojí.
21. Důvodná není ani námitka, že obecné soudy nevysvětlily, proč stěžovatelce přiznaly odměnu za 12 úkonů právní služby, ale paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč toliko za 6 úkonů. Obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatelka činila společné úkony za dva poškozené, a tedy z úvahy, že za společné úkony jí paušální náhrada nákladů náleží jen jednou. To Ústavní soud pokládá v kontextu věci za přijatelnou úvahu. Především ale jde v tomto případě pouze o otázku, zda stěžovatelce nemělo být přiznáno o 1 800 Kč víc, což je bagatelní částka. Případné pochybení obecných soudů při rozhodování o ní by tedy nemělo ústavněprávní rozměr.
22. Tak jako v obdobné věci stěžovatelky (usnesení ze dne 7. 8. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2440/23
), ani tentokrát Ústavní soud neshledal, že by došlo k namítanému porušení základních práv.
23. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2024
Josef Baxa v. r.
předseda senátu