Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. A. V., t. č. Věznice Valdice u Jičína, zastoupeného Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 11 Tdo 241/2021-2138, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2020 č. j. 15 To 24/2020-1812 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2019 č. j. 6 T 5/2019-1643, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. l a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 12. 2019 č. j. 6 T 5/2019-1643 byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě movitých věcí blíže specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.
3. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 5. 2020 č. j. 15 To 24/2020-1812 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 č. j. 11 Tdo 241/2021-2138 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu jako nedůvodné.
5. Stěžovatel uvádí, že ve svém dovolání poukazoval na nedostatky v provedeném dokazování a na nedostatečnost odůvodnění rozsudků krajského a vrchního soudu. Zejména pak poukazoval na nedůvěryhodnost spoluobviněného B., jehož výpověď ho má usvědčovat. Tento spoluobviněný měl zájem na výsledku řízení, přičemž jeho výpověď je i v rozporu s výpověďmi spoluobviněných K. a J. Nejvyšší soud však, namísto toho, aby se těmito námitkami důkladně zabýval, vyloučil možnost přezkumu postupu nižších soudů při dokazování a hodnocení důkazů. Tím došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nevěnoval jeho námitkám. K institutu dovolání však třeba připomenout, že jde o opravný prostředek, jehož zavedení do právního řádu je projevem uvážení zákonodárce, a nikoli důsledkem nějakého základního práva zaručeného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci nelze dovodit ani z ústavního pořádku, ani z mezinárodních závazků České republiky. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) [viz čl.
2 Protokolu č. 7 k Úmluvě], avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Tomu odpovídá i prostor daný z hlediska požadavků ústavnosti zákonodárci k právní úpravě tohoto opravného prostředku, včetně např. toho, že zákonodárce mohl věcné projednání dovolání omezit stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
9. Ústavní soud tak nesdílí stěžovatelův názor, že je úlohou Nejvyššího soudu zabývat se rozsáhle takovými námitkami, jaké v ústavní stížnosti uvádí. Zásah Nejvyššího soudu je samozřejmě na místě ve výjimečných případech extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). Pokud by se však přezkum skutkových námitek měl stát běžnou součástí dovolacího řízení, k čemuž by akceptování stěžovatelova názoru nutně vedlo, došlo by k přesunu těžiště dokazování směrem od soudu prvého stupně (u nějž spočívá v současnosti) a tím i k (vzhledem k jejich omezenému uplatňování v dovolacím řízení) oslabení zásad ústnosti a kontradiktornosti řízení. Stěžovatelem navrhovaný výklad by proto ve skutečnosti znamenal krok směrem ke slabším garancím ochrany základních práv a svobod, a nikoliv naopak, jak se zřejmě domnívá.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu