Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 4461/2009-72, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2009 č. j. 39 Co 8/2009 - 70 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na zaplacení částky 350 000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem (porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě nejprve pod sp. zn. 68 Ro 3065/2003 a posléze pod sp. zn. 20 C 4/2005, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 4461/2009-72 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2009 č. j. 39 Co 8/2009-70 a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že v souzené věci přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředložil. Na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1.000,- až 1.500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za právně významnou pro rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení celkové délky řízení, přičemž přihlédl k době a důvodům přerušení řízení podle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. i k ostatním okolnostem případu, a dospěl k závěru, že k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nedošlo. Dovolatelovy námitky by proto předně musely směřovat proti tomuto právnímu závěru odvolacího soudu. Na zásadní právní význam dovolatelem položené otázky nelze podle dovolacího soudu usuzovat již z toho důvodu, že její zadání směřuje pouze k poskytnutí právní informace, která v posuzovaném případě žádný význam nemá, a její vyřešení by se ani nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve smyslu ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným, a proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
sp. zn. II. ÚS 2837/07
) a svým odmítnutím dovolání za situace, kdy zde byly již evidentní několikaleté průtahy a tudíž řízení sp. zn. 20 C 4/2005 dosud neskončilo v přiměřené lhůtě dle článku 6 odst. 1 Úmluvy, neuznal jeho nárok na odškodnění nemateriální újmy, určil, že nárok na odškodnění žalobce nemá a tím rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou i hmotným právem.
Dle stěžovatele byl v jeho věci porušen princip, že soudní řízení je třeba uskutečnit v reálném čase. Judikáty ESLP za přiměřenou délku řízení považují 6 - 12 měsíců. ESLP v minulých letech v mnoha případech rozhodl o přiznání zadostiučinění v penězích za nemajetkovou (morální) újmu, přitom svá rozhodnutí založil na kritériu základní výchozí částky, která má být stanovena ve výši 1 000,- až 1 500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy a na jejím základě mají pak být teprve podle dalších kritérií vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení, např. dle významu věci, životní úrovně v dané zemi apod. Stěžovatel má za to, že otázkou zásadního právního významu v projednávaném dovolání byla otázka, zda tento právní závěr ESLP je nutno také aplikovat v českém právu a je tedy součástí příslušných ustanovení o odpovědnosti za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení) podle zákona č. 82/1998 Sb.
Nejvyšší soud však dle názoru stěžovatele pochybil nejen v odpovědi na výše položenou otázku, s tím, že obecné soudy průtahy neshledaly. Dovolací soud prý nevzal vůbec v úvahu, že obecné soudy v dovoláním napadených rozhodnutích rozhodly o zamítnutí nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy v rozporu s hmotným právem. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud při posuzování věci odklonil od své dosavadní judikatury.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále - ovšem pouze v obecné rovině - formuluje námitky proti postupu obecných soudů, které rozhodovaly v předchozím řízení, zrušení jejich rozhodnutí se však podanou ústavní stížností nedomáhá.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné, a proto je odmítl. V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V souzené věci však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředložil, neboť na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1 000,- až 1500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za právně významnou pro rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95
(dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93
, usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 116/94
,
sp. zn. IV. ÚS 573/01
,
sp. zn. III. ÚS 280/03
,
sp. zn. I. ÚS 319/03
,
sp. zn. II. ÚS 644/04
,
sp. zn. III. ÚS 86/06
,
sp. zn. III. ÚS 466/06
).
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu