Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Michalem Steckerem, advokátem, se sídlem U Kněžské louky 2622/1, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2024 č. j. 4 Tdo 414/2024-353, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2024 sp. zn. 61 To 144/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. ledna 2024 č. j. 2 Nt 2603/2020-321, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") napadeným rozhodnutím podle § 353 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl návrh stěžovatele na propuštění z výkonu ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě uloženého usnesením téhož soudu ze dne 12. 3. 2018 sp. zn. 1 Nt 4001/2018.
2. Následnou instanční stížnost Městský soud v Praze ("městský soud") rovněž napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
3. K dovolání stěžovatele ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který jej napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu. Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání nesměřovalo proti vybraným a v § 265a odst. 2 trestního řádu taxativně uvedeným meritorním rozhodnutím soudů druhého stupně (zejména vysvětlil, že se nejednalo o rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření). Současně upozornil na městským soudem opětovně chybně provedené poučení stěžovatele o opravném prostředku, které však nebylo způsobilé založit přípustnost dovolání nad rámec zákona.
4. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu napadá závěr o nepřípustnosti dovolání. Má za to, že soudy v jeho věci rozhodovaly právě o usnesení, jímž bylo uloženo ochranné léčení [ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu], neboť svým návrhem se domáhal právě zrušení původního usnesení o ochranném léčení uloženého již v roce 2018. Stěžovatel dále namítá, že ochranná psychiatrická ambulantní léčba již naplnila svůj účel a obecným soudům vytýká, že dostatečně nevysvětlily, proč má léčba pokračovat. Odkazuje přitom na znalecké vyjádření MUDr. Prokeše z roku 2022. Rozporuje rovněž aktuální důvody pro zamítnutí návrhu na propuštění z výkonu léčby (upozorňuje např. na okolnost nenavázání očního kontaktu s MUDr. Prokešem).
5. Ze všech uvedených důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 2, čl. 7, čl. 10 odst. 1, odst. 2 a čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
6. Z hlediska splnění podmínek řízení Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) - srov. dále.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud nejdříve přezkoumal rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že pokud by důvody pro odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání považoval za formalistické, byl by stěžovateli odepřen přístup k soudu a byl by dán důvod pro zrušení tohoto rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 1224/23 , body 26-28; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Současně by Ústavní soud nebyl s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů oprávněn posuzovat stěžovatelův návrh věcně, tj. nemohl by se zabývat tím, zda byly či nebyly dány důvody pro zrušení stěžovateli uloženého ochranného léčení.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že odmítnutím dovolání pro nepřípustnost Nejvyšší soud své rozhodnutí nezatížil ústavněprávním deficitem v podobě přepjatého formalismu. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, proč nelze dovoláním napadené rozhodnutí považovat za meritorní rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 trestního řádu. Odkázal na vlastní předchozí rozhodovací praxi, již aproboval rovněž Ústavní soud. Ústavní soud má za to, že dovolání by mělo být přípustné proti každému usnesení stížnostního soudu, kterým je dotčené osobě uloženo nové ochranné opatření, ať už ve smyslu formálním či materiálním. Uvedený předpoklad ovšem nebyl v nyní posuzovaném případě naplněn. Obecné soudy rozhodovaly toliko o trvání předchozího ochranného opatření. Odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nepřípustnost tudíž odpovídá zákonné právní úpravě obsažené v trestním řádu a z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout.
10. Ústavní soud dále přistoupil k přezkumu rozhodnutí městského a obvodního soudu. Nepřehlédl přitom, že městský soud stěžovatele poučil o možnosti podat dovolání, a to - s ohledem na shora zmiňované závěry Nejvyššího soudu - nesprávně. Ústavní soud předně odkazuje na závěry své setrvalé judikatury, v níž poukazuje na skutečnost, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže založit v rozporu se zákonem přípustnost opravného prostředku, a proto v zásadě shledává za ústavně konformní (neporušující právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) rozhodnutí obecných soudů, jimiž taková podání odmítají (srov. např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ). Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že takové pochybení obecného soudu nelze klást k tíži stěžovateli (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti), neboť postupoval v souladu s poučením soudu, byť nesprávným.
11. Uvedený přístup se především projevuje v tom, že Ústavní soud považuje lhůtu k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proti rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla za zachovanou, odvíjí-li stěžovatel její počátek od doručení rozhodnutí o dovolání, byť toto dovolání nebylo ze zákona přípustné. S ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu o jeho přípustnosti, jímž se stěžovatel v souzené věci řídil, lze tedy lhůtu k podání ústavní stížnosti považovat - s ohledem na princip právní jistoty - za zachovanou, bude-li tato podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání i v případě, že bude shledáno nepřípustným. Ústavní soud takto postupoval i v nyní posuzovaném případě.
12. Zbývá tedy posoudit, zda obvodní a následně v rámci instančního přezkumu též městský soud řádně odůvodnily odmítnutí stěžovatelova návrhu na propuštění z výkonu ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě. Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že závěry soudů, že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky pro zrušení ochranného léčení, neboť ukončení tohoto režimu by mohlo vést k ukončení užívání nezbytné medikace a pravidelných kontrol u lékaře, jsou ústavně konformní. Jsou podloženy řadou důkazů provedených obvodním soudem ve veřejném zasedání (srov. usnesení obvodního soudu, bod 6), z nichž dostatečně vyplývá, že v ochranném léčení stěžovatele je nezbytné pokračovat, neboť to vyžaduje jeho účel. V napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu