Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky INA SPORT spol. s r. o. se sídlem Dusíkova 794/3, Brno, zastoupené Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2022 č. j. 6 Afs 51/2022-39, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2022 č. j. 31 Af 45/2018-192 v rozsahu výroku II. a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 5. 4. 2018 č. j. 15218/18/5200-11431-706481 v rozsahu výroku II., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva dle čl. 11 odst. 5 a dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno III. (dále jen "správce daně"), vyměřil stěžovatelce dva dodatečné platební výměry z důvodu nedoložení reklamního plnění na konkrétních sportovních a kulturních akcích, které byly uvedeny na přijatých fakturách. Prvním dodatečným platebním výměrem ze dne 5. 5. 2017 č. j. 2277534/17/3003-52521-707951 správce daně stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2011 o částku 1 571 680 Kč. Současně jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřené daně, což odpovídá částce ve výši 314 336 Kč. Druhým dodatečným platebním výměrem ze dne 5. 5. 2017 č. j. 2277909/17/3003-52521- 707951 správce daně stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012 o částku 1 312 520 Kč. Uložil jí opět povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřené daně, což činilo 261 504 Kč.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2020 č. j. 31 Af 45/2018-119 rozhodnutí správce daně zrušil. Byl toho názoru, že žalobce sporná reklamní plnění od všech tří dodavatelů prokázal a výdaje za tato reklamní plnění představovaly náklady ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud vyhověl dovolání správce daně a rozsudek nalézacího soudu zrušil. Krajskému soudu uložil, aby vedle faktického umístění reklamy a ekonomického významu propagace určitých značek pro stěžovatelku zohlednil v dalším řízení rovněž to, že stěžovatelka musí unést důkazní břemeno i ohledně poskytnutí reklamního plnění jí deklarovanými dodavateli, popřípadě subdodavateli. Krajský soud ve věci rozhodl znovu napadeným rozsudkem, kterým zrušil výrok I rozhodnutí správce daně, který zahrnoval dodavatele Martina Prokopa, a ve zbytku žalobu zamítl. Následné dovolání Nejvyšší správní soud zamítl.
4. Stěžovatelka namítá, že jak ve vztahu k dodavateli TREZE Development, tak i MELANORE, skutečnost, že se správci daně nepodařilo zajistit důkazní prostředky od obchodních partnerů daňového subjektu či že tento je nekontaktní, nemůže být dostatečným důkazem prokazujícím důvodné pochybnosti ve smyslu daňového řádu. Stěžovatelka dále namítá, že po ní nelze požadovat, aby prokázala konkrétního dodavatele - osobu, subjekt, jenž prováděl samotné finální umístění reklamy. Dále namítá, že soudy a finanční orgány měly zohlednit právní zásadu ochrany dobré víry, kdy stěžovatelka v projednávané věci neměla možnost žádným způsobem zjistit, jakým konkrétním způsobem je ze strany jeho dodavatele zajišťováno umístění reklamy, které proběhlo. Stěžovatelka tak přijala svá zdanitelná plnění od svých smluvně určených dodavatelů v dobré víře.
5. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet.
Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
6. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05 ). Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka důkazní břemeno ve věci prokázání souladu skutkového stavu deklarovaného na předložených daňových dokladech se skutečným stavem, neunesla.
7. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu nestačí samotné prokázání faktické realizace reklamy, nýbrž "musí být jednoznačně prokázán vztah mezi daňovým subjektem a dodavatelem plnění, který je deklarován na předložených dokladech, a dále musí být prokázáno, že plnění deklarovaného dodavatele pro daňový subjekt spočívalo přinejmenším v zajištění realizace plnění subdodavatelem, tj. musí být prokázán vztah mezi deklarovaným dodavatelem a subdodavatelem, který pro daňový subjekt poskytl tvrzené plnění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2021 č. j. 8 Afs 24/2019 - 44 a rozsudek ze dne 4. 5. 2017 č. j. 10 Afs 235/2015 - 75). Stěžovatelka ve vztahu k předmětným dodavatelům této své povinnosti nedostála, přičemž z důvodu stručnosti lze odkázat na velice podrobné dokazování krajského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku (body 38-66), kde odvolací soud v některých případech dokonce prokázal i nerealizování fakturované reklamní činnosti.
8. Soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily, že doměření daňových povinností stěžovatelky za předmětná období jsou v souladu se zákonnou úpravou a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu