Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity, s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Vladimírem Poláchem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 47/2025 ze dne 24. dubna 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Jaroslava Brože, MJur, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, obchodní společnosti MR COMMUNICATIONS, s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Staré Město, Hany Písaříkové, Ing. Jiřího Písaříka, a obchodní společnosti Bohemia Energy Holding B. V., sídlem Prins Bernardplein 200, 1097JB Amsterdam, Nizozemské království, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V záhlaví uvedený dlužník se v řízení o určení, že je vlastníkem 10% podílu ve stěžovatelce, domáhal, aby soud předběžným opatřením uložil stěžovatelce povinnost zdržet se dispozice s obchodním závodem či jeho částmi, zejména prodeje, darování, směny, vložení do základního kapitálu obchodní korporace, zatížení, poskytnutí jako příplatku mimo základní kapitál obchodní korporace; a povinnost zdržet se nad rámec obvyklý běžnému hospodaření dispozic s veškerým hmotným i nehmotným majetkem, zejména finančními prostředky, know-how, ochrannými známkami, a to především formou převodu tohoto majetku, prodeje, darování, vložení do základního kapitálu obchodní korporace, zatížení, poskytnutí jako příplatku mimo základní kapitál obchodní korporace; dále aby dceřiné obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY Group, a. s., zakázal výkon konkurenční činnosti ve vztahu k činnosti stěžovatelky, tj. výkon činnosti v předmětu podnikání obchod s elektřinou a obchod s plynem. Důvody pro nařízení předběžného opatření spatřoval v tom, že stěžovatelka i druhý až pátý vedlejší účastník (všichni v řízení před obecnými soudy jako žalovaní) se dlužníka kontinuálně pokoušejí zbavit jeho podílu, když činí kroky, které mají dlužníkovi bránit ve výkonu jeho práv a povinností společníka obchodní společnosti a mají docílit toho, aby v případě jeho úspěchu ve věci samé byl dlužníkův podíl znehodnocen.
3. Městský soud v Praze návrh na nařízení předběžného opatření usnesením č. j. 73 Cm 218/2014-346 ze dne 2. října 2017 zamítl, neboť neměl kroky k znehodnocení sporného podílu dlužníka ve stěžovatelce za prokázané.
4. Proti usnesení městského soudu podal dlužník odvolání.
5. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 426/2017-363 ze dne 26. března 2018 změnil usnesení městského soudu tak, že návrhu vyhověl a nařídil předběžné opatření, jímž se stěžovatelce ukládá a) povinnost zdržet se dispozice s obchodním závodem či jeho částmi, zejména prodeje, darování, směny, vložení do základního kapitálu obchodní korporace, zatížení, poskytnutí jako příplatku mimo základní kapitál obchodní korporace; b) povinnost zdržet se nad rámec obvyklý běžnému hospodaření dispozic s veškerým hmotným i nehmotným majetkem, zejména finančními prostředky, know-how, ochrannými známkami, a to především formou převodu tohoto majetku, prodeje, darování, vložení do základního kapitálu obchodní korporace, zatížení, poskytnutí jako příplatku mimo základní kapitál obchodní korporace; a dále dceřiné obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY Group, a. s., zakázal výkon konkurenční činnosti ve vztahu k činnosti stěžovatelky, tj. výkon činnosti v předmětu podnikání obchod s elektřinou a obchod s plynem.
6. Stěžovatelka usnesení vrchního soudu z 26. března 2018 napadla žalobou pro zmatečnost, kterou městský soud usnesením č. j. 73 Cm 98/2018-233 ze dne 7. března 2023 zamítl. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky usnesením č. j. 1 Cmo 45/2023-277 ze dne 18. září 2024 změnil usnesení městského soudu tak, že usnesení vrchního soudu č. j. 14 Cmo 426/2017-363 ze dne 26. března 2018 zrušil. Učinil tak s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. ledna 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.). Dovodil, že vrchní soud přistoupil ke změně zamítavého usnesení městského soudu, aniž by stěžovatelce poskytl odpovídající prostor k vyjádření, čímž jí odňal možnost jednat před soudem. Současně uvedl, že nebyl důvod věc přidělit senátu 14 Cmo "mimo pořadí" a že soudci senátu 14 Cmo nebyli zákonnými soudci ve věci. Nejvyšší soud dovolání prvního vedlejšího účastníka proti usnesení vrchního soudu usnesením č. j. 26 Cdo 587/2012-339 ze dne 12. června 2025 jako objektivně nepřípustné odmítl.
7. Stěžovatelka napadla usnesení vrchního soudu z 26. března 2018 také ústavní stížností. Ústavní soud stížnost odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 2142/18 ze dne 13. července 2018. Zohlednil značně specifické okolnosti věci, když z ústavní stížnosti a z usnesení vrchního soudu považoval za dostatečně patrné, že návrhy na nařízení předběžného opatření byly podávány opakovaně, soudy o nich opakovaně rozhodovaly, takže stěžovatelka byla dobře informována o všech relevantních okolnostech věci a nebylo proto důvodně se domnívat, že by existovaly další skutečnosti, které by v případě sdělení vrchnímu soudu mohly vést k jeho odlišnému rozhodnutí. Konstatoval dále, že je to mimo jiné stěžovatelka, kdo dlouhodobě nerespektuje práva dlužníka jako společníka, ani v řízení vydaná předchozí rozhodnutí obecných soudů. Rozhodnutí vrchního soudu je přitom koncipováno tak, že právě tyto okolnosti jej vedly k tomu, že rozhodnutí městského soudu změnil a požadované předběžné opatření nařídil. Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce (šlo o navzájem se zastupující senáty vrchního soudu).
8. Pro vysvětlení Ústavní soud poznamenává, že usnesením č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-A-21 ze dne 9. prosince 2019 městský soud jako insolvenční rozhodl o úpadku v záhlaví uvedeného dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Jaroslava Brože, MJur. Usnesením č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-304 ze dne 14. září 2020 insolvenční soud prohlásil na majetek dlužníka konkurs. V řízení sp. zn. 73 Cm 218/2014 proto dále vystupuje jako žalobce insolvenční správce dlužníka. Dále Ústavní soud používá bez rozlišení osoby v postavení žalobce jen "první vedlejší účastník", jde o určité zjednodušení, které nemá na přijaté závěry dopad, a je zřejmé, že spor o věci samé se týká určení, že vlastníkem 10% podílu ve stěžovatelce má být dlužník (nikoli insolvenční správce) a jde o jeho práva jako společníka.
9. Vrchní soud po zrušení usnesení z 26. března 2018 umožnil žalovaným vyjádřit se k odvolání prvního vedlejšího účastníka a o odvolání znovu rozhodl, a to napadeným usnesením. Setrval na již dříve vysloveném názoru, že žalovaní se k prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako ke společníkovi nechovají po právu a odpírají mu zákonem stanovená práva. Nerespektují rovněž pravomocné usnesení o nařízení předběžného opatření, jímž městský soud stěžovatelce uložil povinnost umožnit prvnímu vedlejšímu účastníkovi řádný výkon práv společníka spojený s 10% podílem ve stěžovatelce v rozsahu práva účastnit se a hlasovat na valné hromadě stěžovatelky do právní moci rozhodnutí ve věci samé.
Na rozdíl od městského soudu měl vrchní soud za to, že žalovaní činí takové účelové kroky, které by mohly v budoucnu ztížit postavení prvního vedlejšího účastníka a vytvořit tak nevratný právní stav. Napadeným usnesením proto návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl a uložil stěžovatelce shodné povinnosti, jak jí byly pod písm. a) a b) uloženy v zrušeném usnesení z 26. března 2018; povinnost v tu dobu již neexistující obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY Group, a. s., již neuložil. K výtce vznesené vrchním soudem (senát 1 Cmo) v zrušujícím usnesení z 18.
září 2024 (překvapivost rozhodnutí) odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2142/18
.
10. Stěžovatelka tvrdí, že předběžné opatření nařízené napadeným usnesením postrádá zákonný podklad, protože jeho obsahem není úprava zatímních poměrů mezi účastníky řízení o žalobě na určení, že v záhlaví uvedený dlužník je společníkem stěžovatelky. Uložená povinnost nesměřuje podle ní k zajištění výkonu práv společníka (zde prvního vedlejšího účastníka) ve stěžovatelce. Stěžovatelka dále namítá, že se vrchní soud neřídil závazným názorem vysloveným v zrušujícím usnesení z 18. září 2024, aby dal stěžovatelce prostor vyjádřit se k odvolání prvního vedlejšího účastníka. Vrchní soud v napadeném usnesení k vyjádření žalovaných nepřihlédl, podstatu jejich námitek neuvedl v odůvodnění rozhodnutí a namísto toho vedl polemiku se závěrem o překvapivosti jeho předchozího rozhodnutí. Stěžovatelka také nesouhlasí s názorem, že podle § 75c odst. 4 občanského soudního řádu pro rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci předběžného opatření je rozhodující stav, který byl v době vyhlášení (vydání) napadeného usnesení. Aplikaci uvedeného ustanovení v poměrech nyní posuzované věci považuje za projev přepjatého formalismu. Vrchní soud rozhodoval po více než 7 letech poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo pro zmatečnost zrušeno. Situace mezi účastníky řízení se však natolik změnila, že návrh na nařízení předběžného opatření se stal bezpředmětným. Návrh byl odůvodněn tím, že stěžovatelka založila dceřinou společnost BOHEMIA ENERGY Group, a. s., a hodlala na ni převést svá aktiva k tíži prvního vedlejšího účastníka. Uvedená obchodní společnost však zanikla 23. ledna 2023, na což stěžovatelka vrchní soud upozornila. Vrchní soud měl tedy odvolání odmítnout, případně řízení zastavit. Napadené usnesení má stěžovatelka také za nedostatečně odůvodněné, když z něj není zřejmé, jaká skutková zjištění jsou podkladem závěru, že bude (spolu s dalšími žalovanými) činit nevratné kroky, jimiž poškodí prvního vedlejšího účastníka, ani o jaké důkazy se tato skutková zjištění opírají.
11. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
12. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů vedenou v rovině práva podústavního, stěžovatelka nepřináší nové argumenty. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2142/18 dospěl k závěru, že v řízení o žalobě pro zmatečnost zrušené usnesení z 26. března 2018, kterým vrchní soud nařídil předběžné opatření, je z ústavněprávního pohledu akceptovatelné a stěžovatelce nelze přisvědčit, že by jím byly porušeny její základní práva a svobody. Nyní podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá přezkumu usnesení vrchního soudu, v němž vrchní soud ve vztahu k povinnostem jí uloženým setrval na závěrech svého předchozího rozhodnutí. Potvrdilo se tak Ústavní soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 2142/18 předjímané, že vyjádření k odvolání nemělo na názor vrchního soudu vliv. Ústavní soud na tomto závěru nemá důvod nic měnit.
13. Stěžovatelce je sice nutno přisvědčit, že s posuzovanou věcí se pojí specifičnost značného časového odstupu od podání návrhu na nařízení předběžného opatření (ze září 2017), rozhodnutí městského soudu (z října 2017) a také od prvního rozhodnutí vrchního soudu (z března 2018), kterým vrchní soud nařídil předběžné opatření. Vrchní soud napadeným rozhodnutím (z dubna 2025) rozhodoval o odvolání více než sedm let poté, co o něm rozhodl poprvé. To souvisí s tím, že o stěžovatelkou podané žalobě pro zmatečnost (z července 2018) rozhodl městský soud po více než čtyřech a půl letech (v březnu 2023) a vrchní soud, kterému byla věc předložena v červnu 2023, pak rozhodl více než po roce (v září 2024). V pokračujícím odvolacím řízení nadto vydal napadené usnesení až více než sedm měsíců (v dubnu 2025) poté. Tyto časové okolnosti považuje Ústavní soud za alarmující. Občanský soudní řád sice stanoví lhůtu pro rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření pouze pro soud prvního stupně, když v § 75c odst. 2 ukládá předsedovi senátu rozhodnout o návrhu na předběžné opatření bezodkladně s tím, že není-li tu nebezpečí z prodlení, může předseda senátu o návrhu na předběžné opatření rozhodnout až do uplynutí 7 dnů poté, co byl podán. Povinnost urgentního rozhodnutí však platí i pro odvolací soud; také on je povinen rozhodovat bezodkladně či alespoň s nejvyšším urychlením poté, co je mu věc předložena soudem prvního stupně [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 736/17 ze dne 10. května 2017 (N 76/85 SbNU 325) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3150/23 ze dne 10. ledna 2024]. Totéž samozřejmě platí nejen ve vztahu k řádnému opravnému prostředku, kterým je odvolání, ale i pro řízení o mimořádném opravném prostředku jako je žaloba pro zmatečnost.
14. Za procesní situace, kdy vrchní soud napadeným usnesením rozhodoval s takto dlouhým časovým odstupem od okamžiku, kdy byl podán návrh a kdy poprvé nařídil (později zrušené) předběžné opatření, měl uvážit, zda není namístě za těchto mimořádných okolností odchýlit se od § 75c odst. 4 občanského soudního řádu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zmiňuje, že obecné soudy se ve výjimečných situacích mohou (a mají) vyvarovat přehnaného formalismu. Navíc, pokud vrchní soud rozhodnutí městského soudu znovu neshledal věcně správným, měl možnost reagovat na značný časový odstup tak, že by rozhodnutí sám neměnil, ale zrušil, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Městský soud by poté rozhodoval na základě stavu v době svého (nového) rozhodnutí (tj. v reálném čase a ne s odstupem mnoha let, jak učinil vrchní soud).
15. Odlišný postup vrchního soudu však nemá ústavněprávní rozměr, neboť posuzování, zda vlivem času od doby rozhodnutí městského soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření neodpadly důvody pro nařízení předběžného opatření, obecné soudy řešily v řízení o návrhu stěžovatelky na zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu. Městský soud usnesením č. j. 73 Cm 218/2014-566 ze dne 16. února 2021 návrh stěžovatelky zamítl, vrchní soud usnesením č. j. 14 Cmo 24/2023-855 ze dne 23. března 2023 usnesení městského soudu potvrdil. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení vrchního soudu Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1538/23 ze dne 24. září 2024 zamítl. Uvedl, že sporné předběžné opatření, i navzdory zániku obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY Group, a. s., obstojí, neboť povinnosti, které stěžovatelce uložilo (zdržet se některých dispozic se svým majetkem), nejsou obsahem, povahou či smyslem nijak existenčně navázány na zaniklou obchodní společnost. Uzavřel, že stěžovatelka neprokázala, že důvody pro nařízení předběžného opatření pominuly a od jeho nařízení nedošlo k zásadnímu obratu v postojích účastníků řízení. V napadeném rozhodnutí pak vrchní soud navíc zánik dceřiné obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY Group, a. s., zohlednil, a povinnost nekonkurovat stěžovatelce ji znovu neuložil s odůvodněním popsaným v bodu 40 napadeného usnesení.
16. Stěžovatelka neuvádí žádné nové argumenty, jimiž by se Ústavní soud v předchozích rozhodnutích dotýkajících se identického předběžného opatření již nezabýval, a to ať již se vztahují k rozhodné době pro rozhodnutí vrchního soudu z 26. března 2018 či okolností řešených citovaným nálezem, které měly podle stěžovatelky svědčit o "odpadnutí potřeby ochrany soukromého práva vývojem dalších událostí". Ústavní soud tak na rozhodnutí, jimiž se v minulosti předběžným opatřením zabýval, pro stručnost odkazuje, neboť nemá důvod se od svých závěrů odchýlit.
17. Ústavní soud k tomu dodává, že rozhodování o předběžném opatření mělo zákonný podklad, jelikož šlo o řízení, v němž právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit (viz § 102 občanského soudního řádu) a první vedlejší účastník podal návrh na nařízení předběžného opatření. Napadené rozhodnutí bylo rovněž vydáno příslušným orgánem (soudem). Stěžovatelka nemá pravdu, uvádí-li, že povinnosti jí předběžným opatřením uložené nesměřují k zajištění výkonu práv prvního vedlejšího účastníka (jako společníka stěžovatelky). Vrchní soud přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl k závěru o tom, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi je jako společníkovi stěžovatelky bráněno ve výkonu práv spojených s jeho obchodním podílem. V bodech 31 až 35 svého usnesení odůvodnil, že první vedlejší účastník osvědčil důvody pro nařízení předběžného opatření, když prokázal nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení za situace, kdy žalovaní prvního vedlejšího účastníka jako společníka neuznávají a jeho základní práva garantovaná zákonem a ústavním pořádkem podílet se na chodu stěžovatelky jsou jimi porušována a minimalizována. Proto stěžovatelce uložil předběžným opatřením povinnosti, v opačném případě by mohlo dojít k nevratnému právnímu stavu, v jehož důsledku by konečné rozhodnutí ve věci nemělo pro prvního vedlejšího účastníka reálný význam (hrozba ztráty hodnoty sporného podílu). Skutečnosti, z nichž při rozhodování vycházel, uvedl zejména v bodech 26 a 27 usnesení (obsah spisu, skutečnosti vyplývající z veřejného rejstříku, sbírky listin a úřední činnosti soudu).
18. Vrchnímu soudu nelze ani vytknout, že by nerespektoval závazný právní názor, podle kterého neumožnil stěžovatelce vyjádřit se k odvolání prvního vedlejšího účastníka. Vrchní soud poté, co jeho předchozí usnesení o nařízení předběžného opatření bylo zrušeno a vráceno mu k dalšímu řízení, vyzval žalované, aby se k odvolání prvního vedlejšího účastníka vyjádřili. To, že se s jejich vyjádřeními v odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud více nevypořádal, nepředstavuje porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Není totiž porušením práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. února 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. Stěžovatelka měla za nevypořádané tři námitky: a) že dosud vydaná předběžná opatření jsou dostačující pro ochranu práv tvrzených prvním vedlejším účastníkem, b) že prvním vedlejším účastníkem tvrzené skutečnosti neprokazují potřebu zatímně upravit poměry účastníků a c) že první vedlejší účastník složil jistotu pouze ve výši 50 000 Kč, měl však složit jistotu za návrh na uložení tří povinností ve výši 150 000 Kč.
19. Vrchní soud, jak již bylo uvedeno, v napadeném usnesení dostatečně odůvodnil prokázání nutnosti zatímní úpravy poměrů účastníků řízení a osvědčení rozhodných skutečností.
20. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v námitce týkající se výše složené jistoty zmiňuje nařízení předběžných opatření (plurál), Ústavní soud má však za to, že § 75b odst. 1 věta první občanského soudního řádu může být ústavně souladným způsobem vykládán tak, že návrhem na nařízení jednoho předběžného opatření lze žádat uložení vícero povinností. Ústavní soud nepřehlédl ani to, že první vedlejší účastník navrhoval uložení povinností nejen stěžovatelce, ale i její dceřiné společnosti (která ve věci samé nevystupovala jako účastník řízení), čili žádal nejen uložení vícero povinností, ale i vícero povinným, a tak i potenciálně poškozeným osobám. Z komentářové literatury lze nepřímo dovodit jako přípustný výklad, že i tehdy, směřuje-li návrh na nařízení předběžného opatření vůči více osobám, a existuje-li tak pluralita potenciálně poškozených, platí navrhovatel jen jednu jistotu, neboť se pak při odškodňování mezi poškozené počítá s jejím poměrným rozdělením {k tomu srov. ČUHELOVÁ, K.,PONDIKASOVÁ, T. § 77a [Náhrada škody], bod 11. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer}. Každopádně napadeným usnesením vrchní soud ukládal povinnosti jen stěžovatelce (dceřiná společnost již v době rozhodování neexistovala) a z pohledu stěžovatelky nelze výši jistoty složené spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření považovat za zasahující do jejích ústavně chráněných práv. To nutně neznamená, že částka dostatečně zajišťuje případný nárok na náhradu případné újmy způsobené předběžným opatřením. Tomu ale slouží institut doplatku (buď na základě vlastní úvahy soudu před rozhodnutím o návrhu podle § 75b odst. 4 věty druhé občanského soudního řádu, nebo po nařízení předběžného opatření na návrh toho, komu byla povinnost uložena podle § 75h občanského soudního řádu). Koneckonců stěžovatelka takový návrh v řízení i uplatnila, rozhodování o něm ale nebylo předmětem napadeného rozhodnutí.
21. Ústavní soud uzavírá, že z ústavního hlediska nemá důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal.
22. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu