Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem, sídlem Horní 2002, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. 5 Tdo 295/2023-1432 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 14 To 199/2022-1385, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 2. 2022 sp. zn. 1 T 130/2015 byl stěžovatel uznán vinným v bodě I. přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a v bodě II. byl podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. D.
3. O odvolání stěžovatele a spoluobviněného a o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. řádu zrušil výrok o vině v bodě I. u stěžovatele (i obviněného R. D.) a podle § 259 odst. 3 téhož zákona sám rozhodl o jejich vině přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž jim podle § 227 tr. řádu neuložil trest. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu oběma obžalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným. Ve výroku v bodě II. ponechal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel vytýká soudům dlouhou dobu, po kterou bylo proti němu vedeno trestní řízení, když od doby zahájení úkonů trestního řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu uplynulo více než devět let, což mělo značný negativní vliv na jeho osobní a rodinný život. Soudy tak porušily jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. Stěžovatel poukazuje na průběh řízení, kdy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem pětkrát zrušeno. Nakonec bylo řízení pro neúčelnost zastaveno. Stěžovatel však usiloval o to, aby soud po sedmi letech vypořádal všechny provedené důkazy a vyrovnal se s uplatněnou obhajobou, načež okresní soud poté, co rozhodl o pokračování trestního stíhání, meritorně rozhodl tak, že stěžovatele uznal v bodě I. obžaloby vinným a v bodě II. jej obžaloby zprostil. Opomněl však výrok o tom, že se neukládá trest a rovněž opomněl vypořádat nároky na náhradu škody, což napravil až krajský soud, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti, neboť stěžovatel proti výroku o náhradě škody nemohl podat opravný prostředek. K přezkumu rozsudku okresního soudu přistoupil krajský soud až nekriticky, veden snahou řízení ukončit, přičemž na jedné straně až nápadně chválil činnost rozhodující soudkyně, ale zároveň upozornil na její dvě zásadní pochybení, která musel napravit.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (s výjimkou té části napadeného rozsudku krajského soudu, která se týkala spoluobviněného), který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
10. Stěžovatel ostatně, na rozdíl od argumentů uplatněných v dovolání, žádný extrémní nesoulad v procesu dokazování netvrdí, když výhradně napadá procesní postup krajského soudu ve vztahu k učiněnému adheznímu výroku, který označuje za překvapivý a porušující dvojinstančnost řízení. Nutno však vyjít ze zjištění, že okresní soud v řízení opakovaně o náhradě škody rozhodoval, přičemž až v posledním rozsudku o uplatněných nárocích poškozených zapomněl rozhodnout. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele pak krajský soud chybějící výrok o náhradě škody mohl po zrušení výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr.
řádu doplnit. Měl pro to splněny všechny zákonné podmínky, neboť stěžovatel i spoluobviněný byli uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž s ohledem na závěr o způsobení škody jednotlivým poškozeným, včetně její výše, nebylo důvodu pro postup podle § 229 odst. 1 tr. řádu. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že rozhodnutí krajského soudu bylo pro něj překvapivé. V této souvislosti lze odkázat na bod 26 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se dovolací soud na základě námitky o porušení dvojinstančnosti řízení uvedeným procesním postupem krajského soudu zabýval a ústavně konformně odůvodnil, proč jej shledal zákonným.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že odvolací soud může dle § 259 odst. 2 tr. řádu rozhodnutí o chybějícím či neúplném výroku učinit sám, aniž zruší rozsudek soudu prvního stupně. Jak uvádí komentářová literatura, vlastní rozhodnutí odvolacího soudu by mělo být pravidlem s ohledem na posílení apelačního principu při rozhodování v odvolacím řízení, přikázání soudu prvního stupně pak může být na místě v případě potřeby zajistit právo přezkumu doplněného výroku odvolacím soudem (viz Púry, F.
In Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3083; obdobně též Zelenka, P. in Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 412). Jestliže v nyní posuzovaném případě po zrušení výroku o vině odvolací soud sám doplnil chybějící výrok o náhradě škody, nelze tento postup podle názoru Ústavního soudu považovat za nezákonný, či jinak vybočující z rámce stanoveného ústavněprávními předpisy.
11. Ke stěžovatelově námitce o porušení jeho základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů Ústavní soud uvádí, že takovéto průtahy řízení představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, jemuž lze v probíhajícím soudním (či jiném) řízení čelit postupem předpokládaným v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, to samozřejmě po vyčerpání všech procesních prostředků, které účastníkovi řízení zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Po skončení řízení se dotčený účastník může domáhat ochrany svých práv na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
12. Ke zrušení soudního rozhodnutí vydaného v řízení, které bylo stiženo průtahy, lze z povahy věci přistoupit jen za situace, kdy by tato vada mohla ovlivnit jeho výsledek. V posuzované věci z ústavní stížnosti (a ani jinak) není patrno, že by případná kasace napadených soudních rozhodnutí, opírající se o tento důvod, mohla vést k jiným rozhodnutím, než která byla uvedenými soudy již vydána. Vzhledem k tomu nelze považovat danou námitku v tomto řízení za relevantní.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou; v části, ve kterém směřovala proti rozsudku krajského soudu ohledně spoluobviněného, odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu