USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY č. p. XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 14 To 199/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 130/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 1 T 130/2015, byli oba obvinění uznáni vinnými v bodě I. přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě II. byl obviněný M. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, a to poté co, jak je účastníkům řízení známo, v předchozím řízení opakovaně rozhodoval soud prvního stupně i soud odvolací, přičemž před vydáním tohoto rozsudku naposledy soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 1 T 130/2015, podle § 231 odst. 1, odst. 3 tr. ř. za použití § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. o zastavení trestního stíhání obviněného R. D. a M. P. pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a o zastavení trestního stíhání obviněného M. P. pro přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a oba obvinění podle § 172 odst. 4 tr. ř. prohlásili, že trvají na projednání věci.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R. D. a M. P. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 14 To 199/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. zrušil výrok o vině v bodě I. u obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl o vině obou obviněných přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž podle § 227 tr. ř. obviněným neuložil trest. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným P. R. v částce 112 354 Kč, obchodním společnostem AZ SERVIS HB, spol. s r. o., v částce 38 996 Kč, ATOS, spol. s r. o., v částce 649 345 Kč a DEKTRADE, a. s., v částce 100 732 Kč. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (ve zprošťujícím výroku v bodě II.).
3. Přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se měli obvinění dopustit podle rozsudku odvolacího soudu ve stručnosti tím, že obviněný M. P. a spoluobviněný R. D. společným jednáním, jako společníci obchodní společnosti P. B. a jako osoby oprávněné disponovat s peněžními prostředky uloženými na jejím bankovním účtu, spoluobviněný R. D. navíc i jako jediný jednatel této obchodní společnosti, vědomi si její špatné ekonomické situace, zejména mnohosti jejích závazků, které nebyly hrazeny v době splatnosti, a vedeni úmyslem nehradit tyto existující závazky, nejprve spoluobviněný R. D. v době od 2. 2. 2012 se souhlasem zbývajících společníků této obchodní společnosti řadou právních úkonů, bez jakéhokoliv protiplnění , vyvedl její existující aktiva, zejména v té době nesplatné pohledávky vůči obchodní společnosti Ch. a T., a to ve prospěch obchodní společnosti P. G., kterou v té době spolu s obviněným M. P. a P. H. ovládali, přičemž pokyn k uvolnění finanční pozastávky dal dne 5. 11. 2012 obviněný M. P., poté dne 8. 3. 2012 všichni tři provedli v notářské kanceláři JUDr. Ilony Remešové v Praze 1 účelový převod obchodních podílů P. B. a změnu v osobě jejího jednatele na neexistující osobu M. T., nar. XY, jehož totožnost byla prokázána padělaným identifikačním dokladem Rumunska, a následně v době po provedení tohoto převodu obchodních podílů a změně osoby jednatele do zrušení bankovního účtu dne 15. 7. 2013 obchodní společnosti P. B., č. XY u Komerční banky, a. s., obviněný M. P. a spoluobviněný R. D. realizovali hotovostní výběry v bankomatech s využitím platebních karet, jimiž disponovali, z tohoto účtu celkem vybrali částku 1 814 000 Kč, a to výběry realizovanými v době od 29. 3. 2012 do 28. 8. 2012 konkretizovanými v rozsudku odvolacího soudu. Tyto peněžní prostředky použili nezjištěným způsobem, nikoli však k úhradě splatných závazků obchodní společnosti P. B., vůči dodavatelům této společnosti, které nikdy nebyly uhrazeny, přičemž se jedná o poškozené P. R., jemuž nebyla uhrazena částka 112 354 Kč, a obchodní společnosti AZ SERVIS HB, spol. s r. o., které nebyla uhrazena částka 38 996 Kč, ATOS, spol. s r. o., jíž nebyla uhrazena částka 349 345 Kč, a DEKTRADE, a. s., které nebyla uhrazena částka 100 732 Kč. Obvinění tak celkem způsobili poškozeným škodu ve výši 901 427 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný úvodem svého dovolání poukázal na délku trestního řízení, které proti němu bylo vedeno, důvody, pro které byla rozhodnutí soudu prvního stupně opakovaně rušena odvolacím soudem, přičemž podle přesvědčení dovolatele i po změně samosoudkyně, která věc rozhodovala, došlo k pochybením, neboť v dalším řízení nebyli o konání hlavních líčení vyrozumíváni poškození a soud prvního stupně se dostatečně ani nevypořádal s provedenými důkazy ve vztahu k motorovým vozidlům, které obchodní společnost P. B., využívala, zejména k jejich hodnotě a výši závazků spojených s jejich využíváním. Obviněný dále vytkl soudu prvního stupně i používání nesprávné právní terminologie ve vztahu k převodu obchodního podílu.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudem prvního stupně použitý důkaz o jeho vině, a to odposlech a záznam telekomunikačního provozu z jiné trestní věci, je důkazem nezákonným. K tvrzení odvolacího soudu, že převodci ani nabyvatel obchodního podílu neměli „seriózní“ zájem na skutečném převodu, obviněný poukázal na to, že nabyvatel obchodního podílu vystupoval pod falešnou identitou, což nelze klást za vinu převodcům, neboť jim nelze vytýkat, že se nezajímali o to, jak chce nabyvatel s obchodním podílem naložit, ostatně ani nebylo jejich povinností o převodu obchodního podílu informovat věřitele obchodní společnosti. Podle přesvědčení dovolatele smlouva o převodu obchodního podílu byla reálná, nikoli předstíraný právní úkon, měla veškeré zákonem požadované náležitosti, byl v ní jasně vyjádřen projev vůle obou smluvních stran a s ním spojené právní následky, které se promítly i v zápisu v obchodním rejstříku. Zaplacení kupní ceny za převáděný obchodní podíl nemělo vliv na platnost této smlouvy. Případná rozporná tvrzení ohledně okolností předání platebních karet k účtu obchodní společnosti mohla být ovlivněna odstupem doby. Podle obviněného neobstojí ani názor soudu, že k převodu obchodního podílu došlo proto, aby se obvinění zbavili odpovědnosti za závazky obchodní společnosti. V této souvislosti dovolatel poukázal na skutečnost, že byl společníkem s plně splaceným vkladem, přitom společník obchodní společnosti s ručením omezeným není jejím ručitelem či spoludlužníkem. Obviněný M. P. vytkl soudům nižších stupňů, že nerozlišovali mezi jeho postavením pouze společníka a postavením spoluobviněného R. D., který byl i jednatelem obchodní společnosti.
6. Ve vztahu k výběrům peněžních prostředků z účtu obchodní společnosti obviněný uvedl, že není zřejmé, zda soudy nižších stupňů měly za prokázané, že tyto výběry uskutečnil i on, neboť v takovém případě měly tento závěr promítnout do skutkových zjištění, pokud nebyly přesvědčeny, že peníze vybíral přímo on, nemohly z pouhého výběru peněz vyvozovat nic v jeho neprospěch. Závěr odvolacího soudu v bodě 61. odůvodnění jeho rozsudku, že peníze vybíral i on, nemá oporu v žádném konkrétním provedeném důkazu.
7. Obviněný nesouhlasil ani s tvrzením odvolacího soudu o údajné nelogičnosti prodeje obchodního podílu obchodní společnosti P. B., s tím, že případná ekonomická nelogičnost tohoto kroku z pohledu nezainteresovaných osob ještě neznamená ani trestnost, ani skutečnou nelogičnost. Obviněný poukázal na to, že ačkoli nebylo jejich povinností vyhotovit smlouvu o převodu obchodního podílu formou notářského zápisu, využili služeb notářky v Praze, která tak ověřila i totožnost nabyvatele obchodního podílu společnosti. Pro posouzení trestnosti jeho jednání není podle přesvědčení obviněného ani nijak významné to, že se rozhodl se stejnými společníky založit další obchodní společnost se stejnou oblastí podnikání (stavebnictví), toto zdůvodnil poměrně malým a uzavřeným trhem v Havlíčkově Brodě. Pro závěr o jeho vině podle něj nepostačuje ani tvrzení, že při výběru nabyvatele obchodního podílu nebyli dostatečně ostražití. Podle obviněného tak nadále panují důvodné pochybnosti o skutkovém stavu i o naplnění skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným.
8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný M. P. namítl, že odvolací soud vytkl soudu prvního stupně chybějící výrok o náhradě škody, přičemž došlo ke zkrácení práv poškozených, kteří o konaných hlavních líčeních nebyli vyrozumíváni. Pokud za této situace odvolací soud rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody, porušil ve vztahu k dovolateli zásadu dvouinstančnosti a došlo tak ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Přitom sám odvolací soud popsal v bodě 29.
odůvodnění jeho rozsudku procesní kroky, které učinil, doručení rozsudku soudu prvního stupně poškozeným, výzva adresovaná státnímu zástupci k doplnění petitu odvolání v neprospěch obviněných ve vztahu k chybějícímu výroku o náhradě škody, přičemž sám odvolací soud si byl vědom, že takovýto postup není zcela v souladu s trestním řádem. Podle obviněného tento postup nebyl správný, za situace, že nebyli seznámeni s postojem soudu k náhradě škody, představuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě škody excesivní zásah tohoto soudu nad rámec jeho přezkumné pravomoci již z toho důvodu, že se mu nelze bránit řádným opravným prostředkem.
Pokud zkoumání otázek spojených s náhradou škody přesáhne účel trestního řízení, má soud odkázat poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Přitom skutečnost, že obvinění v minulosti nezpochybňovali uplatněné nároky poškozených, nepostačuje pro přiznání nároku na náhradu škody. Obviněný namítl, že rozhodně neuznal za důvodné nároky poškozených na náhradu škody, bylo na poškozených, aby prokázali existenci svého nároku na náhradu škody, přičemž pouhá vystavená faktura (daňový doklad) nepředstavuje právní titul pro vznik závazku.
Obviněný upozornil, že odvolací soud ani nevysvětlil, proč k povinnosti k náhradě škody zavázal oba obviněné společně a nerozdílně, ačkoli jejich právní postavení v obchodní společnosti nebylo identické, není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil pasivní solidaritu obou obviněných.
9. Obviněný M. P. dále namítl, že odsuzující rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení všech podstatných okolností převodu obchodního podílu v obchodní společnosti P. B. V této souvislosti zdůraznil, že tato obchodní společnost je právnickou osobou, samostatným subjektem práva, který je odlišný od osob svých společníků, kteří nepřebírají neomezené ručení za její závazky a ručí za ně pouze v případě nesplnění vkladové povinnosti. Obviněný rovněž připomněl, že byl pouze společníkem, nikoli jednatelem obchodní společnosti, a převod obchodního podílu mohl realizovat úplatně i bezúplatně. S vědomím těchto skutečností proto nemůže obstát argumentace odvolacího soudu v bodě 64. odůvodnění jeho rozsudku, v níž odvolací soud uvedl, že jeho situace je obdobná tomu, jak si počínal spoluobviněný R. D., přičemž návaznost jimi realizovaných úkonů vylučuje, aby nevěděl, co se děje, a nebyl seznámen s jednáním spoluobviněného R. D., proto je správný závěr, že oba jednali společně. V této souvislosti obviněný M. P. uvedl, že byl ve stejném postavení společníka jako svědek P. H.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, aniž by uvedl, jak má být dále rozhodnuto.
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné.
12. Námitky obviněného ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání vycházejí podle ní z jiného než soudy zjištěného skutkového děje. Obviněný totiž dovodil, že nakládání s majetkem obchodní společnosti P. B., bylo v souladu s obchodněprávní úpravou a byla dodržena oprávnění při nakládání s jejím majetkem, vyplývající z jejich majetkové účasti v ní. Podle státní zástupkyně nelze dovodit ani zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s obsahem provedených důkazů. Soudy nižších stupňů totiž podle státní zástupkyně nemohly přehlédnout účel, kterým byli oba obvinění vedeni, když při vědomí špatné ekonomické situace obchodní společnosti a velkého množství závazků po lhůtě splatnosti postupně vyváděli z její dispozice bez odpovídajícího protiplnění její majetek, který mohl posloužit k uspokojení jejích věřitelů. Přitom postavení dovolatele jako jednoho ze společníků obchodní společnosti P. B., odpovídalo podle názoru státní zástupkyně zákonným podmínkám i limitům jeho ručitelského vztahu za závazky této obchodní společnosti. Právnímu rámci takového ručitelského vztahu se posuzované jednání zcela vymykalo za stavu, že bylo založeno na takovém způsobu nakládání s jejím majetkem, způsobilým, byť i jen k částečnému uspokojení jejích věřitelů, který našel svůj trestněprávní rozměr, byť i jen v částečném zmaření jejich uspokojení.
13. Namítaná odlišnost obchodní společnosti od osob jejích společníků by jen stěží mohla vést k závěru o nesplnění podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti dovolatele za společné jednání, které spočívalo ve vyvedení majetkových aktiv jimi vlastněné obchodní společnosti, uskutečněné jejich jménem právními úkony, které ze své statutární pozice jednatele formálně zaštiťoval spoluobviněný R. D. Státní zástupkyně zdůraznila, že oba obvinění jednali ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, proto není z hlediska personifikace rozhodné skutkové zjištění učiněné ve vztahu k uskutečněným hotovostním výběrům z bankomatů s využitím firemních bankovních karet, vydaných na dovolatele v postavení držitele a na spoluobviněného R. D. a ani zjištění, který z nich realizoval konkrétní výběr po převodu obchodních podílů P. B. na neexistující osobu M. T. S poukazem na závěr odvolacího soudu o společném jednání obou obviněných nelze proto zpochybnit, že je vyloučeno, aby dovolatel nevěděl, co se děje, musel být seznámen s jednáním spoluobviněného R. D., přičemž obviněný M. P. ani žádnou smysluplnou argumentaci proti tomuto závěru neuplatnil. Jeho poukaz na dalšího společníka P. H. v roli pouhého svědka a porovnávání jejich vzájemné míry zavinění, totiž nemůže zpochybnit závěr soudů nižšího stupně o jeho vině, přičemž nelze než poukázat i na obžalovací zásadu.
14. K nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítané obviněným M. P. ve vztahu k adheznímu výroku rozsudku odvolacího soudu, s poukazem na úkony provedené odvolacím soudem k zachování práv poškozených věřitelů, a k obviněným namítanému zkrácení jeho práva na obhajobu, neboť se řádným opravným prostředkem nemohl domáhat přezkumu výroku o náhradě škody, státní zástupkyně uvedla, že námitky nedodržení zásady dvojinstančnosti řízení nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž odvolací soud výrok o náhradě škody učinil na podkladě odvolání státního zástupce, který upozornil, že nebylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Přitom všechny zákonné podmínky pro vydání výroku o náhradě škody byly splněny. Úspěšné nemohlo být podle státní zástupkyně ani tvrzení obviněného, že k přiznání nároku na náhradu škody nepostačuje zjištění, že v dosavadním řízení nároky poškozených nesporoval, což však neznamená, že tyto nároky uznal. Z hlediska povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. je totiž rozhodné, že byl uznán vinným trestným činem, kterým byla způsobena majetková škoda.
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. P. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v ustanovení § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné konkrétní výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
18. Obviněný opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se podle ustálené judikatury jedná v případě, kdy by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Zjevný nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014).
19. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. h) je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jimi zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K námitkám obviněného
20. Úvodem je nutno konstatovat, že námitky obviněného M. P. o nepřiměřené délce trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, stejně jako námitky, v nichž poukázal na procesní pochybení, jichž se dopustil soud prvního stupně v průběhu řízení, i námitky o používání nesprávné právní terminologie nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
21. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v nichž namítal zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, jsou pouhou polemikou obviněného s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů (např. v otázce logičnosti postupu obviněných při prodeji obchodních podílů obchodní společnosti). Obviněný tento dovolací důvod uplatnil pouze formálně, aniž by mu konkrétní námitky svým obsahem odpovídaly. Pouhé odlišné hodnocení provedených důkazů obviněným, byť bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Ve většině uplatněných námitek obviněný soudům nižších stupňů pouze vytýká způsob, jakým hodnotily provedené důkazy, a předkládá vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
22. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Zjevný nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě takto provedeného dokazování mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu odvolacího. Skutkový děj byl logicky dovozen z provedeného dokazování a v souladu s principy formální logiky soudy nižších stupňů vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině. Všechny tyto provedené důkazy pak odpovídají zjištěnému skutkovému stavu.
23. Závěr o vině obviněného přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku založil odvolací soud nejenom na výpovědích svědků, ale i na listinných důkazech, proto není důvod zpochybňovat na jejich základě zjištěný skutkový děj. V tomto ohledu lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 6., 10. až 20. a 22. až 23.) a rozsudku odvolacího soudu (body 28. až 34., 43. až 64.). Soudy obou stupňů dospěly k závěru o vině obviněného na základě řady důkazů, při jejichž hodnocení se nedopustily žádné deformace v interpretaci jejich obsahu ani se neopomenuly některým pro rozhodnutí významným důkazem zabývat.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací ve svých rozsudcích vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obou obviněných. Přesvědčivě rovněž tyto soudy vysvětlily důvody, pro které neuvěřily tvrzení obou obviněných i třetího společníka obchodní společnosti P. B., svědka P. H., že obchodní podíly této obchodní společnosti skutečně převedli na osobu vystupující pod totožností neexistující osoby rumunského občana M. T., přičemž v této souvislosti správně poukázaly nejenom na rozpory v tvrzeních obviněných i svědků, kteří s osobou vystupující pod touto totožností přišly do kontaktu, ohledně její schopnosti komunikovat v českém jazyce, ale i na nelogičnost jednání obou obviněných, kteří přes existující splatné závazky k fyzickým osobám i obchodním společnostem, s nimiž byli delší dobu v obchodním styku, prodávají obchodní podíly jejich stávající obchodní společnosti P.
B., cizímu státnímu příslušníkovi, kterého blíže neznají, předávají mu pokladní hotovost ve výši 2 400 000 Kč, dále této osobě vystupující pod fiktivní totožností předávají i platební karty k přístupu k účtu této obchodní společnosti, nicméně nezajišťují přechod dispozičního práva k jejímu účtu pro tuto osobu, následně sami obvinění i svědek P. H. využívají své přístupy k účtu této obchodní společnosti, v důsledku čehož je z účtu obchodní společnosti bezprostředně po připsání peněžních prostředků na účet prováděn jejich výběr s využitím těchto platebních karet z bankomatů v blízkosti bydliště obviněných, k nimž tato fiktivní osoba, rumunský občan, neměl žádný vztah.
V této souvislosti oba soudy nižších stupňů správně poukázaly i na skutečnost, že přes údajné rozpory mezi společníky obchodní společnosti P. B., které byly důvodem prodeje obchodních podílů a ukončení jejich spolupráce, zakládají dne 24. 1. 2012 tytéž osoby, včetně obou obviněných, novou obchodní společnost P. G. se stejným předmětem podnikání, na kterou navíc převádějí v době od 2. 2. 2012 bez jakéhokoli protiplnění aktiva společnosti P. B., představovaná především nesplatnými pohledávkami obchodní společnosti Ch.
a T. Pokud při vědomí všech těchto okolností dospěly soudy nižších stupňů k závěru o účelovosti postupu obou obviněných, motivovaného snahou tímto jednáním zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti P. B., tím, že zcizí byť i jen část jejího majetku a takovým činem způsobí škodu nikoli malou, nelze tomuto závěru nic vytknout s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti.
V tomto směru proto nemohly obstát
námitky obviněného, že nebylo jeho povinností o převodu obchodních podílů informovat věřitele této obchodní společnosti ani ověřovat si totožnost nabyvatele obchodních podílů a že smlouva o převodu obchodních podílů byla reálná. Soudy nižších stupňů totiž správně uzavřely, že obvinění převedli obchodní podíly na tzv. „bílého koně“, v daném případě osobu vydávající se za občana Rumunska s využitím padělaného osobního dokladu, s cílem vyhnout se tak povinnosti uhradit splatné závazky této obchodní společnosti vůči jejím konkrétním věřitelům, a to způsobit jim takto škodu nikoli malou, přičemž se sami tímto jednáním obohatili právě na úkor těchto věřitelů.
V tomto směru jsou zcela nedůvodné i námitky dovolatele, pokud uváděl, že není zřejmé, zda konkrétní výběry realizoval přímo on, neboť z výroku o vině je zřejmé, že tyto výběry prováděl každý z obviněných s využitím platební karty, kterou disponoval, přičemž je konkretizována doba a místo výběru i částka, které byla vybrána. Tento skutkový závěr učinil již soud prvního stupně a odvolací soud se s ním ztotožnil a vysvětlil, jaké skutečnosti a důkazy jeho učinění umožnily.
24. Obviněnému sice lze přisvědčit v tom, že nebyly splněny zákonné předpoklady ustanovení § 88 odst. 6 věty 3 tr. ř. pro použití jako důkazu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízeného ve věci dovolatele vedené u stejného soudu pod sp. zn. 16 T 4/2021 (viz str. 15 rozsudku soudu prvního stupně), nicméně odvolací soud správně konstatoval (viz bod 44. odůvodnění jeho rozsudku), že výrok o vině dovolatele byl postaven na zcela jiných důkazech a nebyl důvod k tomuto důkazu přihlížet.
25. Odmítnout bylo nutno i námitku obviněného M. P., v níž poukazoval na rozdílnost svého postavení pouhého společníka (s plně splaceným vkladem) obchodní společnosti P. B., oproti spoluobviněnému R. D., který byl nejenom společníkem, ale i jediným jednatelem této obchodní společnosti. Z hlediska naplnění znaku skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je vyžadováno, aby pachatelem tohoto přečinu byl ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení „svého“ věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část „svého“ majetku a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou.
Tento přečin je z hlediska členění trestných činů podle pachatele trestným činem pravým zvláštním, neboť jej může spáchat pouze omezený okruh osob, které mají zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost (proto zvláštní), přičemž toto omezení je již znakem základní skutkové podstaty daného trestného činu, a nikoli pouze okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (proto pravý). U těchto trestných činů je vyloučeno, aby jejich spolupachatelem byla osoba, která nepatří do daného omezeného okruhu osob se zvláštní vlastností, postavením či způsobilostí.
Tento tzv. „extraneus“ by mohl být nejvýše účastníkem na daném trestném činu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku. Ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku výslovně nestanoví, z jakého právního titulu jedná pachatel, který je fyzickou osobou, jménem právnické osoby v případě, že ke spáchání určitého trestného činu je vyžadován konkrétní nebo speciální subjekt. Uvedené ustanovení tedy nevyžaduje nějaký konkrétní formálně dokonalý právní titul, na jehož základě by fyzická osoba byla oprávněna za právnickou osobu jednat, a nerozlišuje se zde ani mezi zákonným zastoupením (např. statutárním orgánem) právnické osoby a jejím zastoupením smluvním, jakým je např. udělení plné moci statutárním orgánem, udělení prokury, pověření zaměstnance, sjednání smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy příkazního typu apod. Proto závisí na posouzení všech okolností každého jednotlivého případu, zda a nakolik konkrétní fyzická osoba, která neměla specifický, formálně dokonalý právní titul k jednání jménem právnické osoby, takto skutečně jednala se všemi důsledky z toho plynoucími pro právnickou osobu a zda ji reálně zavazovala, či nikoli (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 913/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 588/2019, uveřejněné pod č. 36/2020 Sb. rozh. tr.). Z ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku přitom vyplývá, že při požadavku na pachatele, který musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení postačí, že tato zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení je dána u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jednal, a to i v případě, je-li právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, neplatný nebo neúčinný.
S ohledem na výše uvedené je proto nutné zabývat se rolí obviněného M. P., kterou sehrál při poškození věřitelů obchodní společnosti P. B.
Z provedeného dokazování soudů nižších stupňů i závěrů, které učinily, je zřejmé, že obviněný M. P. opakovaně za tuto obchodní společnost jednal, zejména když za ni vydal pokyn k uvolnění finanční pozastávky dne 5. 11. 2012, když za ni jednal s některými jejími věřiteli a rovněž když s využitím platební karty č. XY vydané na jeho jméno vybral z účtu této obchodní společnosti v době od 29. 3. 2012 do 24. 8. 2012 z bankomatů konkretizovaných v rozsudku odvolacího soudu celkem částku 835 000 Kč, čímž se podílel se spoluobviněným R. D. na znemožnění uspokojení splatných pohledávek věřitelů této obchodní společnosti. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že se s jednatelem této obchodní společnosti spoluobviněným R. D. podílel i na dalších úkonech, jimiž byla vyváděna aktiva z této obchodní společnosti. Za této situace proto lze učinit závěr, že obviněný M. P., ač bez formálního zmocnění, se aktivně podílel na jednání jménem obchodní společnosti P. B.,
takovým způsobem, že to ospravedlňuje posouzení jeho jednání uvedeného v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s formálním jednatelem této obchodní společnosti jako přečinu poškození „svého“ věřitele podle § 222 odst.1 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (poškození věřitele „jiné osoby“) se stejnou trestní sazbou.
26. Ve vztahu k námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které se týkají přiznání náhrady škody poškozeným věřitelům obchodní společnosti P. B. je nutno připomenout, že procesní postup odvolacího soudu ve vztahu k jím učiněnému adheznímu výroku nelze podřadit pod tento uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Jak je již zmíněno výše, soud prvního stupně opakovaně v řízení o náhradě škody rozhodoval, až v posledním rozsudku soud prvního stupně zapomněl rozhodnout o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněných odvolací soud chybějící výrok o náhradě škody doplnil po zrušení výroku o vině, když podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl, a to z podnětu dovolání nejenom obou obviněných, ale i státního zástupce. Přitom pro učinění výroku o náhradě škody byly splněny všechny zákonné podmínky, neboť oba obvinění byli uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž s ohledem na závěr o způsobení škody jednotlivým poškozeným, včetně výše způsobené škody, nebylo důvodu pro nepřiznání náhrady škody těmto poškozeným, o jejíž výši i oprávněnosti nevznikly žádné důvodné pochybnosti, stejně jako o závěru, že oba obvinění jednali společně, po vzájemné dohodě, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za této situace proto byly splněny i zákonné podmínky pro uložení povinnosti k náhradě škody jednotlivým poškozeným, a to společně a nerozdílně.
V. Závěrečné shrnutí
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné dovolací námitky sice zčásti a s jistou mírou benevolence odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, avšak byly zjevně neopodstatněné. O dovolání obviněného bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Bohuslav Horký