U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2014 o
dovolání, které podala obviněná M. U. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 18. 2. 2014, sp. zn. 13 To 353/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 204/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné M. U. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 1 T 204/2010,
byla obviněná M. U. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst.
1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12.
2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných bodem
1) výroku o vině dopustila jednáním spočívajících v tom, že „v době od 2. 1.
2007 do konce července 2009, kdy byla zaměstnána u společnosti Auto Michálek
s.r.o., B., jako asistentka pro účetní a administrativní práce, mezi jejíž
pracovní náplň mimo jiné patřilo přijímání pokladní hotovosti a zabezpečení
jejího odvodu do banky, pokladní hotovost řádně do banky neodváděla, část
finančních prostředků si ponechávala a způsobila tak společnosti Auto Michálek
s.r.o., B., T., škodu ve výši nejméně 609 320,- Kč“; a dále trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dle skutkových
zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině dopustila jednáním spočívajícím v
tom, že „dne 20. 1. 2009 a 7. 7. 2009 převedla z účtu s názvem R. M. vedeného u
KB a.s. na svůj účet vedený u ČS a.s. částky 3000,- Kč, 2000,- Kč a 3000,-
Kč, a zneužila tak svého přístupu k účtu svého zaměstnavatele, čímž způsobila
R. M. škodu ve výši 8000,- Kč“.
Za to byla odsouzena podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti)
měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen, podle §
60a odst. 1 tr. zák. byl nad obviněnou vysloven dohled a podle § 60a odst. 2
tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání 3 (tří) roků.
Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby v průběhu
zkušební doby podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné dále uložena povinnost zaplatit
společnosti Auto Michálek s.r.o., Benešov, Táborská 2119, PSČ 256 01, škodu ve
výši 609.320,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. M., bytem V.,
P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 1 T
204/2010, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině, a v důsledku
toho i výroku o trestu a náhradě škody.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2014, sp. zn.
13 To 353/2012, a to tak, že odvolání obviněné M. U. podle § 256 tr. ř. zamítl
jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn.
13 To 353/2012, podala obviněná prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l.
463 - 472), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
Obviněná napadenému rozhodnutí vytýká zejména nesprávnou realizaci důkazního
řízení, které dle jejího názoru mělo za následek porušení základních práv a
svobod, a to ve smyslu zásadních požadavků na spravedlivý proces, kdy je
přesvědčena, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy. Obviněná uvádí, že v jí vedené pokladně vzniklo manko ve výši 609.320,-
Kč, ovšem zaměstnavatel s ní neměl sjednanou hmotnou odpovědnost a řešil celou
věc trestním oznámením. Následně byla odsouzena, aniž by byl ve smyslu § 2
odst. 6 tr. ř. prokázán způsob vzniku tohoto rozdílu v pokladně. Tak, jak soud
skutečnosti zjistil, nemohou opodstatňovat právní posouzení jednání obviněné
jako trestného činu zpronevěry. Důsledkem těchto nedostatků pak je, že otázky,
zda a v jaké výši způsobila škodu přisvojením si cizí svěřené věci, nebyly
soudem náležitě a přesvědčivě zodpovězeny. Dále namítla, že nebyl prokázán její
úmysl a nebylo objasněno, jaké konkrétní finanční prostředky byly zpronevěřeny
a zda se vůbec dostaly do její dispozice. Stejně tak, jaký byl jejich faktický
původ a jakým způsobem tak měla učinit, proč teprve v roce 2009 byla
nesrovnalost zjištěna, tedy po nejméně dvou účetních uzávěrkách, tj. za roky
2007 a 2008, když mimo jiné každý měsíc výlučný společník a jednatel
společnosti byl seznamován se stavem hotovosti, závazků a pohledávek
společnosti a tyto podepisoval. Nebylo ani zjištěno, jak probíhala účetní
komunikace mezi ní a svědkyní L., tedy na podkladě jakých účetních dokladů a
hlavně, zda měla možnost řádně kontrolovat veškeré příjmy a odvody peněz za
situace, kdy měla na starosti pouze peněžní deník a nikoli též pokladní knihu. Důkazy, na základě kterých byla odsouzena, byly pouze důkazy nepřímé,
zohledněny totiž byly pouze domněnky. Je přesvědčena, že soudy vycházely z jimi
vyslovené premisy „a kdo jiný by to zpronevěřil“, čímž se dopustily zásadního
pochybení při hodnocení důkazů a rozporů se zásadami trestního řízení. K tomu
obviněná dodává, že zejména stran zjištění jí přijatých finančních prostředků
absentují jakékoli písemné záznamy nebo poznámky. Hodnocení důkazů, jak dodává,
představuje exces z principů právní logiky, přičemž byla porušena zásada in
dubio pro reo a byly užity důkazy neúčinné a nezákonné. Uznána vinnou byla za
stavu naprosté důkazní nouze, na nepřímých důkazech, a proto závěr o její vině
představuje svévoli soudní moci. Soudy bylo zcela zjevně porušeno její základní
právo na spravedlivý proces garantované v článcích 36 až 40 Listiny základních
práva svobod, neboť hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s jejich obsahem. Obviněná dále poukázala na to, že dle jejího mínění, nebyly vyvráceny další
možnosti vzniku schodku, které dále nastiňuje s tím, že soudy účelově
shromažďovaly důkazy toliko ve prospěch verze poškozeného, zatímco verze
obžalované byla potlačována a jakýkoli důkaz svědčící v její prospěch byl zcela
bagatelizován nebo dokonce překroucen. Soudy se odmítly zabývat jakoukoli jinou
variantou, jak mohlo k tvrzenému schodku dojít, když zejména paní L. a pan K. byly ve stejném postavení v přijímání finančních prostředků jako ona, celkem
pět osob mělo přístup do trezoru, ve kterém se finanční prostředky
shromažďovaly, a mohlo dojít ke schodku právě tam, a odmítl se zabývat i
tvrzením a znaleckou výpovědí znalkyně Ing. Ireny Votavové, která označila
účetnictví poškozeného za natolik neprůhledné, že nebylo možné škodu zjistit a
pokud, tak nikoli skutečnou, ale pouze účetní. Rovněž nebylo možno zjistit
jakoukoli odpovědnost za převzaté finanční prostředky poškozeného. V
projednávané věci absentuje vysoký stupeň pravděpodobnosti, že finanční
hotovost zpronevěřila právě ona, resp. je nahrazován domněnkami.
Obviněná
dodává, že poškozený se mohl domáhat svého nároku i v občanskoprávním řízení, v
jehož rámci by nebyla odsouzena. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak
podotýká, že není namístě trestní stíhání, jestliže se jednání pachatele
pohybovalo v rovině vztahů občanskoprávních, přičemž určité selhání zákonných
nástrojů určených k jejich ochraně nemůže být nahrazováno prostředky práva
trestního. Dále není ani přípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k
uspokojení subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho
splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti.
Ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. pak
obviněná namítla, že v poškozené společnosti A. M., s. r. o., byly půjčky od R.
M, zcela běžným jevem, přičemž o půjčku, a nikoli o krádež, se jednalo i v
tomto případě, tedy peníze jí byly převedeny s tím, že je vrátí. Fakticky je
však trestný čin v této částce popřen vratkou na účet pana M., a to v
termínech, které časově s obžalobou nesouvisejí, byly vráceny mnohem dříve, než
došlo ke „zjištění zpronevěry“ a nelze je tedy v logice věci považovat ze
strany obviněné za jakousi snahu po nápravě škody na poslední chvíli. Má proto
za to, že nedošlo ke vzniku škody, protože peníze vrátila. Obviněná dodává, že
pokud by dříve zpronevěřila vyšší částku, následná krádež nižší částky by ani
neměla logický smysl. Nakonec dodává, že v důsledku rozhodnutí soudu se potýká,
stejně jako její rodina, s psychickými problémy.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
podle § 265k odst. 1 trestního řádu dovoláním napadené rozhodnutí, stejně jako
vadné řízení mu předcházející a přikázal věc znovu projednat.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že
neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Soudy dříve činné ve věci totiž především provedly dostatečně široké dokazování
a dovodily skutkový stav věci, který nezatěžují žádné relevantní pochybnosti a
který logicky vyplývá z provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí a
listin. Takto dovozený stav byl potom i správně kvalifikován. K námitkám
obviněné uvedl, že znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §
248 tr. zák. není hmotná odpovědnost (stejně jako zaměstnanecký poměr pachatele
a poškozeného) a absence sjednání takového závazku s obviněnou tudíž nemá pro
posouzení viny v rámci trestního řízení podstatný význam. Stejně tak vyslovené
závěry nijak nemění skutečnost, že poškozená společnost se mohla náhrady škody
domáhat i v občanskoprávním řízení. Primárním účelem trestního řízení je totiž
zjištění trestného činu a spravedlivé potrestání jeho pachatele (§ 1 odst. 1
tr. ř.), což také bylo v předmětné věci především řešeno. O nároku na náhradu
škody potom může být skutečně rozhodováno v civilním procesu, což ale na
důvodnost a opodstatněnost trestního řízení nemá vliv. Uvedl též, že zjištěný
průběh skutkového děje poskytuje i podklad pro konstatování přímého úmyslu na
straně obviněné, zcela podle požadavků § 4 písm. a) a § 248 tr. zák. Státní
zástupce dále uvedl, že soudy obou stupňů potom byly dovozeny i dostatečné
skutkové závěry, které umožňují posouzení jednání obviněné, popsané v bodu 2)
výroku o vině, jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., tedy ani v
tomto ohledu není možné k námitkám obviněné, jimiž namítá odlišný průběh
skutkového děje, přihlížet. Rozpor s logikou nezakládá rovněž obtížně
přijatelné tvrzení, podle něhož pachatel, jenž se obohatí majetkovým trestným
činem, již nemá důvod páchat majetkový trestný čin další. Uvedl též, že
případná majetková reparace po spáchání trestného činu je zásadně náhradou
škody a nikoli skutečností, která by způsobila, že žádná škoda vůbec nevznikla.
Rozhodnutí soudu prvního ani druhého stupně není zatíženo vadou v podobě
žádných, natož extrémních, rozporů, a proto státní zástupce shledal předložené
námitky míjejícími se s uplatněným dovolacím důvodem, i s dovolacími důvody
dalšími.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. zák..
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 13
To 353/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,. 2 písm. h) tr.
ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána
vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnou M. U. vznesené námitky naplňují jí uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit
námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména její
výpovědi a výpovědi svědků, zejména R. M., stejně jako znalecké výpovědi
znalkyně Ing. Ireny Votavové), a vadná skutková zjištění (zejména stran
zjištění, jaké konkrétní finanční prostředky měla zpronevěřit, jaký byl jejich
faktický původ, resp. za jakých konkrétních okolností byly finanční prostředky
přijaty do pokladny, zda se dostaly do dispozice obviněné, z jakého důvodu byla
nesrovnalost zjištěna až v roce 2009, jak v poškozené společnosti probíhala
účetní komunikace mezi obviněnou a svědkyní L.; dále sem spadá i námitka
neprovedení šetření stran toho, zda mohlo k předmětnému schodku dojít jiným
způsobem, resp. prošetření jiných verzí případu; ve vztahu k trestnému činu
krádeže pak zjištění stran toho), když současně prosazuje vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, resp. neexistují žádné přímé důkazy, ale její
vina je založena toliko na domněnkách a soudy vycházely z premisy „kdo jiný by
to zpronevěřil“, kdy důkazy ve věci provedené jsou neúčinné a nezákonné) a
vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá na tom, že se žádné
zpronevěry nedopustila, kdy nastínila možnost, že to byla svědkyně L., která
měla na starosti pokladnu, ve které tvrzený účetní schodek vznikl, která jí
mohla předávat finanční prostředky, které se neshodovaly s výší v pokladně,
případně si mohl finanční prostředky přisvojit pan K., který jí nemusel předat
v plné výši zálohy převzaté od zákazníků, stejně jako mohly být finanční částky
jednoduše odcizeny z trezoru, či ke schodku došlo pouze v účetní rovině
nepřehledným vedením účetnictví poškozeného s tím, že účetnictví nevypovídá
ničeho o skutečném schodku, kdy ve vztahu k trestnému činu krádeže uvedla, že
se jednalo o půjčku, která byla ve společnosti zcela běžná, kdy tuto vrátila
ještě předtím, než se zjistila zpronevěra).
Takto obviněnou vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejího vlastního
hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná
vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně
nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněná M. U. uplatnila, totiž znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Lze přisvědčit dovolatelce v jejím tvrzení, že se zřetelem k zásadám, které
vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší
soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen
výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů
a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění
soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do
skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě
dožaduje, je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných
případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým
způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež
jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy,
prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
v Benešově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v
Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková
zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
pečlivým způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a
to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V této
souvislosti lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 10 až 12
rozsudku). Namítá-li obviněná, že nebyl proveden jediný přímý důkaz, který by
ji ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. usvědčoval, pak je namístě uvést, že vina obviněné byla prokázána celou
řadou nepřímých důkazů, které tvoří logicky uzavřený řetězec. Nalézací soud
vycházel ze svědeckých výpovědí svědků R. M., majitele poškozené společnosti,
Ing. J. M., který instaloval každoročně účetní software, O. M., B. K., A. L.,
která měla na starosti pokladnu, M. Š., J. P. a M. V., účetní poškozené,
jejichž výpovědi podrobně rozebral na str. 3 až 7 rozsudku. Dále vycházel ze
znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Soni Novákové, která popsala, jakým způsobem bylo v poškozené společnosti
vedeno účetnictví a účetní záznamy, včetně způsobů, jakým byly realizovány
osobní půjčky zaměstnancům a čerpání finančních prostředků přímo majitelem
společnosti, včetně vyčíslení vzniklé škody. V rámci své výpovědi pak závěry
znaleckého posudku rozvedla a uvedla, že „peníze se podle ní ztratily
jednoznačně z tresoru, hodnota, která je v účetnictví, je hodnota skutečná,
která měla v trezoru být. Oficiálně podle účetnictví k 28. 7. 2009 mělo být v
trezoru 652 113,- Kč, ale bylo tam fakticky 7775,- Kč“ (str. 8 rozsudku). Nalézací soud pak k upřesnění jejích závěrů přibral dalšího znalce a nařídil
zpracování nového znaleckého posudku, a to znalkyní z oboru ekonomika, Ing. Irenou Votavovou, která v rámci svého posudku i výpovědi uvedla, že na otázky
stran vzniku škody, včetně její výše, a odpovědnosti z toho vyplývající, nelze
na podkladě jí dostupných podkladů odpovědět s tím, že v rámci prvního
znaleckého posudku byla dle jejího mínění škoda toliko odhadnuta. S ohledem na
tyto závěry nařídil nalézací soud znalkyni Ing. Soně Novákové vypracovat
doplněk znaleckého posudku. Znalkyně v doplnění znaleckého posudku zjištěné
údaje precizovala (vyčíslila tržby poškozené společnosti za jednotlivé měsíce v
letech 2007 až 2009, z pokladní knihy zpracovala přehledy o odvodu finančních
prostředků k poslednímu dni každého měsíce a také přehled o částkách odvodu na
bankovní účet z interní evidence poškozené společnosti) a vyčíslila i
způsobenou škodu s tím, že „nezjistila žádné chybné vedení účetních dokladů ani
chybné zaúčtování prvotních dokladů“ (str. 9 rozsudku). Nalézací soud se pak
vyjádřil k tomu, z jakých důvodů se neztotožnil s názorem znalkyně Ing.
Ireny
Votavové a shledal jí vypracovaný znalecký posudek za nepoužitelný (str. 12
rozsudku). Nalézací soud v rámci odůvodnění pak uvedl, že oběh finančních
prostředků v poškozené společnosti nebyl zcela optimální a že zde neprobíhala
řádná kontrola, konkrétně nebylo potvrzováno předávání peněz mezi svědkyní A. L. a obviněnou, ale pokud by tomu tak nebylo, nebylo by třeba ani přibírat
znalce, neboť pokud by měl soud tyto údaje k dispozici, bylo by zřejmé, kde a
kdy došlo k úniku finančních prostředků. „Právě proto, že tyto údaje nebyly k
dispozici a poškozená společnost v tomto směru evidentně pochybila, musel soud
provádět obšírné dokazování a zjišťovat, zda a jakým způsobem došlo ke
zpronevěře finančních prostředků“ (str. 10 rozsudku). Nalézací soud taktéž
vycházel z listinných důkazů, zejména pak výpisů z účtů obviněné a účtů
poškozené společnosti. Na podkladě dokazování pak dospěl k jednoznačnému
závěru, že „peníze byly přijaty do pokladny, resp. že přijaté tržby byly
předány obžalované v té výši, jak je znalkyní vyčísleno, a tato si část
přijatých peněz ponechala a část jich odvedla na účet společnosti. … Z výpovědí
svědků soud neshledal důvod, proč by tito měli vypovídat v neprospěch
obžalované, žádný z nich se nijak nesnažil obžalované uškodit a přitížit, z
žádného důkazu pak nevyplynula sebemenší podezření, že peníze by mohl v trezoru
brát někdo jiný, než obžalovaná. Všechny provedené důkazy podle názoru soudu
směřují právě k osobě obžalované, která měla trezor v kanceláři, měla k němu
přístup, přebírala peníze a měla je odvádět do banky“ (str. 10 až 11 rozsudku). Závěr o vině obviněné stran trestného činu zpronevěry je tedy založen na celé
řadě důkazů, kterými se nalézací soud pečlivě zabýval a tyto zkoumal ve
vzájemných souvislostech, kdy zvýšenou pozornost věnoval právě způsobu vzniku
manka, resp. škody, a na jejich podkladě rekonstruoval skutkový děj celé věci
(zejména str. 10 až 12 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se se závěry
nalézacího soudu ztotožnil. Uvedl, že „nelze totiž přehlédnout, že obhajoba
obžalované, kterou v podaném odvolání znovu opakuje, byla provedenými důkazy
zcela vyvrácena, byť s tím odvolatelka nesouhlasí“ (str. 4 napadeného
usnesení), s tím, že nalézací soud se s obhajobou obviněné vypořádal
vyčerpávajícím způsobem, „přičemž ani odvolací soud nemá o zjištěné výši
schodku žádných pochyb, jakož ani o tom, v jaké fázi pohybu finančních
prostředků k úniku docházelo“ (str. 5 napadeného usnesení). I odvolací soud se
vyjádřil k námitce obviněné stran absence přímého důkazu prokazujícího její
vinu, kdy uvedl, že „byť přímý důkaz o vině právě obžalované absentuje, tak měl
okresní soud k dispozici řetězec nepřímých důkazů, který při logickém hodnocení
neumožňuje učinit jiný závěr než ten, který učinil prvý soud, a to navzdory
tomu, že každý sám o sobě by vinu obžalované mohl prokázat jen stěží“ (str. 5
napadeného usnesení).
Ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. pak
nalézací soud vycházel zejména z výpovědi R. M., který „jednoznačně a věrohodně
uvedl, že obžalovaná od něj žádné půjčky nepožadovala, teprve následně zjistil,
že si převedla peníze z jeho osobního účtu“ (str. 12 rozsudku). Zde je namístě
třeba uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska
zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné
důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování
tak spadá do jeho výlučné kompetence. Soudy obou stupňů tak založily svá
rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní
kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém
rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto,
že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozené
společnosti, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou.
Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená
tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in
dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem,
jejichž porušení obviněná taktéž namítala. Pokud pak obviněná má za to, že u
skutku pod bodem 2) výroku o vině nedošlo ke vzniku škody, neboť vypůjčené
peníze vrátila, pak takové úvaze nelze přisvědčit. Trestný čin krádeže podle §
247 odst. 1 písm. a) tr. zák. je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit
si ji. Úmysl přisvojit si peníze z účtu svědka R. M. lze dovodit zejména ze
skutečnosti, že obviněná jej o žádnou osobní půjčku nepožádala a ani jej nijak
neinformovala o tom, že peníze z jeho osobního účtu odčerpala. Jejich vrácení,
opět bez vědomí majitele účtu, pak nelze chápat jinak, než jako náhradu již
vzniklé škody. Nelze totiž opomenout skutečnost, že v prvé řadě obviněná
neoprávněně manipulovala s osobním účtem někoho jiného a následné vrácení takto
odcizených peněz nelze chápat jako jakési zahlazení prvotního úmyslu peníze z
cizího účtu odcizit. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že pokud pak
obviněná namítá, že je v rozporu s logikou, aby pachatel, jenž se v průběhu
dvou let obohatí trestným činem o majetkový prospěch přesahující 600.000,- Kč,
páchal další majetkový trestný čin, v rámci něhož se obohatí o pouhé tisíce,
pak se jedná o zcela zavádějící tvrzení. Obviněná tímto navíc akceptuje své
protiprávní jednání, které jí je kladeno za vinu pod bodem 1) výroku o vině.
S ohledem na výše uvedené je možno konstatovat, že obviněná se uvedeného
jednání dopustila úmyslně, resp. v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Ve
vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině je zřejmé, že si cíleně ponechávala
část finančních prostředků, které měla z titulu své funkce v osobní dispozici a
zneužila důvěry majitele poškozené společnosti, který ji důvěřoval, ve vztahu
ke skutku pod bodem 2) výroku o vině pak obviněná odčerpala z jeho bankovního
účtu bez jeho vědomí různé částky.
Odvolací soud se vyjádřil i k námitce obviněné stran uplatnění zásady trestní
represe, resp. že poškozená společnost mohla, resp. se měla domáhat náhrady
škody v rámci občanskoprávního řízení. V této souvislosti obviněná podotkla, že
neměla se svým zaměstnavatelem sjednánu dohodu o hmotné odpovědnosti.
Nad rámec je možno poznamenat, že hmotná odpovědnost vycházející ze
zaměstnaneckého poměru mezi obviněnou a poškozenou společností není znakem
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tedy v rámci posouzení viny
obviněné v trestním řízení není její existence podstatná, resp. významná.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní
kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima
ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský,
tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom,
že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení,
které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat
i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a
společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může
odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy
zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než
trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů
a k chaosu.
Porušení zásady subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako
ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo
vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky
nebezpečných činů. Nejvyšší soud se otázkou uplatnění zásady subsidiarity
trestní represe a jejím výkladem zabýval v celé řadě svých rozhodnutí, kdy
základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity
trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí
použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence
jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným,
ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou
zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí
trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán
trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích
naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou
roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na
primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví
(správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Obviněná tak svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [skutek pod bodem 1) výroku
o vině] a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutek
pod bodem 2) výroku o vině]. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je
stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve
skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.), a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněnou
podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila
námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích
řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky obviněné jsou nikoli hmotně právního,
ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak
dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde
tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je
povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod
lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích
důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného
dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i
rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata