Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2024 sp. zn. 5 To 105/2024, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. dubna 2024 č. j. 14 T 12/2020-IV/961 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Rakovník, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 7. listopadu 2016 č. j. KRPS-243785-49/TČ-2016-011281, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 3 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Rakovník, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle článku 26 odst. 3 Listiny, principu legality podle článku 4 odst. 1 Listiny a principu šetření práv a zákazu zneužití práva podle článku 4 odst. 4 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vystupuje jako zúčastněná osoba v rámci trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 12/2020 ve věci obžalovaného A. E., který je stíhán pro zločin neoprávněného provozování hazardní hry podle § 252 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku.
3. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Rakovník, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 7. 11. 2016 č. j. KRPS-243785-49/TČ-2016-011281 bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků jako výnosu z trestné činnosti podle § 79a odst. 1 trestního řádu na dvou bankovních účtech stěžovatele, a to v celkové hodnotě přibližně 1,5 milionu Kč. Peněžní prostředky na účtech stěžovatele měly pocházet právě z této trestné činnosti.
4. Proti zajištění peněžních prostředků se stěžovatel opakovaně bránil žádostmi o zrušení zajištění finančních prostředků podle § 79f odst. 2 trestního řádu. V pořadí třetí žádost o zrušení zajištění stěžovatel podal dne 12 9. 2023. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") o ní rozhodl nyní napadeným usnesením ze dne 8. 4. 2024 č. j. 14 T 12/2020-IV/961 tak, že jí nevyhověl. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí shledal dostatečně vysokou míru pravděpodobnosti, že zajištěné peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti představující tržby z kvízomatů, a zohlednil, že součástí obžaloby je návrh na uložení trestu propadnutí těchto prostředků. Délka řízení je podle obvodního soudu v posuzovaném případě dána objektivní složitostí a rozsahem trestní věci a argumenty pro trvání zajištění vymezené na počátku trestního řízení jsou podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy, která v době rozhodování o zajištění již pokročila do konečných fází dokazování před soudem. Obvodní soud konstatoval, že doba trvání zajištění prozatím nevybočila z ústavně konformního rámce.
5. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. 5 To 105/2024 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. Městský soud potvrdil závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho hodnocením přiměřenosti délky zajištění finančních prostředků. Za nepříznivé faktory, které vedly k vysoké délce dosavadního průběhu trestního řízení, sice podle městského soudu nelze vinit stěžovatele, jde však o objektivní okolnosti, které pokračování zajištění odůvodňují.
6. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v uvedené trestní věci byl dne 15. 10. 2024 (tedy po podání ústavní stížnosti) vynesen rozsudek č. j. 14 T 12/2020-1204, jímž byl obžalovaný uznán vinen zvlášť závažným zločinem neoprávněného provozování hazardní hry podle § 252 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil celkem 217 dílčími útoky blíže popsanými ve výroku rozsudku a který tímto jednáním získal pro jiného finanční prospěch ve výši nejméně 26 963 137,65 Kč, finanční prospěch tvořený zajištěnými finančními prostředky z technických zařízení ve výši 1 396 982 Kč, a finanční prospěch tvořený zajištěnými finančními prostředky v prostorách provozoven, související s provozem technických zařízení, ve výši 62 158 Kč.
7. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nezkoumaly dostatečně proporcionalitu dalšího trvání zajištění, a to zejména ve vztahu k jeho délce. Z judikatury Ústavního soudu podle stěžovatele vyplývá, že trvání zajištění nesmí výrazně převyšovat lhůty trestního řádu pro omezení osobní svobody, k čemuž v jeho případě došlo. Stěžovatel rovněž namítá, že mu soudy nepřípustně kladly k tíži skutečnosti, které sám nezpůsobil a neměl nad nimi kontrolu, zejména pandemii COVID-19 a obstrukce obžalovaného ve věci samé. Podle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkou týkající se dosavadního vývoje trestního řízení.
8. Stěžovatel namítá, že nejsou splněny podmínky zajištění, neboť ze současné procesní ani důkazní situace nevyplývá, že by došlo ke spáchání trestného činu. Pokud z dosavadního průběhu dokazování nevyplývá spáchání trestného činu, nemůže z něj vyplývat nutnost dalšího zajištění finančních prostředků na jeho bankovních účtech. K tomu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II ÚS 1367/17.
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení k vyjádření.
10. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že rychlejšímu projednání uvedené trestní věci bránily závažné objektivní skutečnosti. Složitost trestní věci spočívala v tom, že šlo o značně atypickou trestnou činnost, kdy případný závěr o vině obžalovaného vyžadoval znalecké zkoumání zařízení, na nichž byly hry provozovány, přičemž se soud prvního stupně musel vypořádat s odchylnými závěry více znaleckých posudků, jež byly v této věci, zčásti z podnětu obhajoby, vypracovány. Délka řízení byla ovlivněna také obstrukčním jednáním obžalovaného, který řízení před soudem několik let mařil, a to až do svého zadržení na základě evropského zatýkacího rozkazu dne 23. 6. 2023 na hranicích mezi Chorvatskem a Černou Horou. V počátcích trestního řízení se též projevily komplikace spojené s opatřeními proti šíření nemoci COVID-19. Veškeré tyto skutečnosti, jakkoli je nijak nezavinil či nezpůsobil stěžovatel, jsou z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení a dalšího trvání zajištění relevantní. Obžalovaný je od svého zadržení stíhán vazebně, což vylučuje další obstrukce, které v minulosti vedly k prodlužování řízení.
11. Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že délku trvání zajištění finančních prostředků považuje za zcela přiměřenou povaze a rozsahu věci. Nelze přehlédnout, že tato věc vznikla spojením celkem 217 útoků trestné činnosti z celé republiky, kdy bylo zajištěno 700 kusů technických zařízení, k posouzení jejichž povahy bylo třeba zpracovat odborně i časově náročné znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, a elektronika, odvětví technická herní zařízení a systémy pro provozování hazardních her po stránce hardware a software. V řízení před soudem je délka řízení, a tím i délka trvání zajištění, dána především přístupem obžalovaného k celé věci, jakož i okolností, že rok strávil ve vazbě v Polsku ve své tamní trestní věci, přičemž v trestní věci vedené u zdejšího soudu začalo řízení postupovat až tehdy, když byl obžalovaný dne 15. 7. 2023 po realizaci evropského zatýkacího rozkazu vzat do vazby. Spisový materiál měl již v době podání obžaloby téměř 30 000 listů (cca 150 svazků) a velké množství přílohového materiálu pocházejícího z prohlídek jednotlivých heren (7 velkých krabic). V době řízení před soudem přibylo dalších více než 1 200 listů spisového materiálu. Aktuálně byl ve věci dne 15. 10. 2024 vyhlášen odsuzující rozsudek, proti němuž obžalovaný již u hlavního líčení podal odvolání.
12. Vyjádření účastníků řízení byla zaslána stěžovateli k replice. Práva repliky stěžovatel nevyužil.
13. Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání ústavní stížnosti, je jeho povinností zkoumat splnění procesních předpokladů řízení.
14. V části, kterou stěžovatel napadá usnesení policejního orgánu ze dne 7. 11. 2016, je návrh zcela zjevně podán po lhůtě určené zákonem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu ke zbylé části návrhu (směřující proti rozhodnutí obvodního a městského soudu) a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Při přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení týkajících se zajištění majetku vychází Ústavní soud z toho, že zajištění je sice opatřením pouze dočasným, přesto zasahuje do ústavně zaručených práv vlastníků věcí, zejména do práva na ochranu vlastnictví (článek 11 odst. 1 Listiny). Jsou to přitom v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů. Orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků [nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU)].
18. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky jako výnosu z trestné činnosti je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 , cit. výše, usnesení ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 358/14 , ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 , ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 a další].
19. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (článek 2 odst. 2, článek 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (článek 1 odst. 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a 3 Listiny). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv [srov. nálezy ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121), ze dne 30. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1181/21 (N 151/107 SbNU 266), ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 584/22 ].
20. K posouzení, zda jsou naplněna shora naznačená kritéria, jsou v prvé řadě povolány orgány činné v trestním řízení, zejména obecné soudy. Mají-li soudy dostát požadavkům kladeným na ně ústavními předpisy, musí při svém rozhodování o otázkách týkajících se zajištění majetku respektovat garance článků 36 a násl. Listiny, které dotčenému subjektu zaručují právo na soudní ochranu. Z hlediska práva na soudní ochranu je podstatné, aby rozhodnutí týkající se zajištění bylo dostatečně odůvodněno.
21. V kontextu trvání zajištění majetku je rolí státních orgánů a soudů periodicky posuzovat nezbytnost zajištění majetku vzhledem k plynutí času a vývoji trestního řízení, s nímž je zajištění majetku spjato. Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má totiž svou časovou dimenzi. Představuje-li zajištění věci již samo o sobě zásah do vlastnického práva, pak čím déle zajištění trvá, tím je zásah intenzivnější a tím silnější musejí být i důvody jeho trvání (nález ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2350/24 ). Ze subsidiární a fakultativní povahy zajišťovacího institutu vyplývá, že v případě déletrvajícího zajištění peněžních prostředků, u kterých existuje důvodné podezření, že jsou výnosem z trestné činnosti, musí orgán rozhodující o zajištění s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví a na podnikání. Trvá-li použití majetkového zajišťovacího institutu delší než obvyklou dobu, musí se s touto skutečností obecné soudy náležitě vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí. Tato potřeba se stává o to intenzivnější v případě, kdy se navrácení zajištěných finančních prostředků domáhá osoba, která v rámci daného trestního řízení nefiguruje jako osoba obviněná (nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 , cit. výše).
22. Otázka přiměřenosti z časového hlediska nemůže být hodnocena izolovaně bez návaznosti na konkrétní okolnosti každého případu a z rozhodovací činnosti Ústavního soudu nevyplývají žádné konkrétní lhůty, v jejichž rámci by muselo dojít k vydání meritorního rozhodnutí či od nichž je třeba vždy posuzovat délku zajištění jako nepřiměřenou. Těmito lhůtami nejsou ani lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody (srov. § 72a trestního řádu), protože tyto lhůty mohou sloužit toliko jako "odrazový můstek" pro další úvahy zohledňující konkrétní okolnosti daného případu. Navíc nelze pominout ani podstatný rozdíl mezi omezením dispozičního práva k majetkovým hodnotám a omezením osobní svobody, kdy toto omezení je svou povahou daleko intenzivnější a právě vzhledem k tomu jsou v trestním řádu stanoveny nepřekročitelné lhůty jeho trvání (viz usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 2475/20 , nález sp. zn. I. ÚS 2350/24 , cit. výše).
23. Ze shora uvedeného vyplývá, že o přiměřenosti zásahu do vlastnického práva nelze rozhodnout pouze na základě samotné délky trvajícího zajištění, nýbrž je třeba vzít v úvahu další faktory, mající na toto zajištění vliv. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že je potřeba zvážit všechny relevantní okolnosti věci, zejména příčiny trvajícího zajištění, průběh trestního řízení (zda je délka dána složitostí věci, anebo naopak neodůvodněnými průtahy orgánů činných v trestním řízení), a dále to, jaký vliv má jeho průběh na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána (zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem, či nikoliv), a jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje [nález ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18 (N 206/103 SbNU 68)].
24. V úvahách o přiměřenosti délky zajištění v nyní projednávané věci Ústavní soud vycházel ze své dřívější judikatury, v níž se zabýval konkrétními případy dlouhodobého zajištění podle § 79a trestního řádu. Ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2350/24 Ústavní soud dospěl k závěru o přiměřenosti zajištění nemovitostí stěžovatele trvajícího více než sedm let za situace, kdy byl v řízení vydán nepravomocný zprošťující rozsudek, proti němuž státní zástupce podal odvolání. Ústavní soud přihlédl k délce a složitosti celé trestní věci, nižší míře faktického omezení stěžovatele v užívání nemovitostí a k rozsahu škody způsobené stíhanou trestnou činností. V citovaném nálezu Ústavní soud výstižně shrnul závěry dřívější judikatury vztahující se k otázce přiměřenosti délky zajištění a toto shrnutí je na místě uvést i zde.
25. V nálezech ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) Ústavní soud shledal nepřiměřeným zajištění finančních prostředků po dobu více než šest let v situaci, kdy v trestním řízení ani neskončilo přípravné řízení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3647/14 (cit. výše) Ústavní soud shledal porušení práv stěžovatele, jehož finanční prostředky byly zajištěny více než devět let, se závěrem, že tak dlouho trvající zajištění musejí soudy lépe odůvodnit. Nálezem sp. zn. II. ÚS 3662/14 (cit. výše) Ústavní soud shledal porušení práv stěžovatele, neboť jeho finanční prostředky byly zajištěny takřka devět let, trestní věc nebyla extrémně složitá a její průběh potřebě zajištění nenasvědčoval. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2713/18 (cit. výše) při konstatování porušení práv stěžovatele Ústavní soud přihlédl k tomu, že zajištění jeho obrazů trvalo bezmála deset let a tato doba byla způsobena liknavostí orgánů činných v trestním řízení, které navíc s tehdejším stěžovatelem nespolupracovaly, a ten tak ani neměl informace o tom, jak je s obrazy zacházeno. Nálezem ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623) bylo shledáno nepřiměřeným zajištění finančních prostředků trvající dvanáct let za situace, kdy průběh trestního řízení potřebě zajištění nenasvědčoval. V nálezu ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 818/20 (N 152/101 SbNU 64) Ústavní soud konstatoval porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, v jejíž věci ještě neskončilo přípravné řízení a jejíž nemovitosti byly zajištěny déle než šest, resp. tři roky, neboť potřeba zajištění veškerého tohoto majetku nebyla řádně odůvodněna. Nálezem sp. zn. I. ÚS 1181/21 (cit. výše) Ústavní soud zamítl ústavní stížnost téže stěžovatelky (jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 818/20 ) s tím, že více než sedm let trvající zajištění nemovitosti je odůvodněno objektivními okolnostmi a přípravné řízení se již chýlí ke konci. Nálezem sp. zn. III. ÚS 584/22 Ústavní soud konstatoval porušení práv téže stěžovatelky, neboť přípravné řízení bylo nakonec skončeno až více než devět let po zajištění nemovitostí a dosud se ani nekonalo první jednání před soudem.
26. Z mnoha usnesení Ústavního soudu pak lze zmínit např. usnesení ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 33/22 , v němž Ústavní soud po zvážení konkrétních okolností (včetně složitosti věci a existence nepravomocného odsuzujícího rozsudku) neshledal porušení práv stěžovatele, jež mělo spočívat v zajištění finančních prostředků po dobu více než devíti let. V usnesení ze dne 20. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1016/22 Ústavní soud považoval i s ohledem na složitost věci za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti zajištění nemovitostí trvajícímu více než pět let za situace, kdy se trestní řízení nacházelo ve fázi seznamování obviněných s trestním spisem.
27. V nynější věci má Ústavní soud za to, že zajištění finančních prostředků stěžovatele není nepřiměřené. Zajištění trvá již značnou dobu osmi let. Jeho délka je však způsobena několika zásadními faktory, a to zejména povahou stíhaného trestného činu (zvlášť závažný zločin spočívající v neoprávněném provozování hazardních her), rozsahem trestné činnosti (stovky technických zařízení, jimiž byla trestná činnost páchána; celkem 217 dílčích útoků) a rozsahem spisového materiálu (na 30 000 stran), obstrukčním jednáním obžalovaného, které zapříčinilo ve věci značné průtahy, a také obtížemi ve vedení trestního řízení při pandemii nemoci COVID-19. Jakkoliv lze souhlasit s tvrzením, že uvedené skutečnosti nezpůsobil svým jednáním stěžovatel, je nutno je považovat za objektivní okolnosti mající vliv na délku trestního řízení, která nebyla zapříčiněna pochybením či nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení. Neodůvodněné průtahy v trestním řízení ostatně stěžovatel ani netvrdí. Uvedené skutečnosti Ústavní soud považuje v souladu s výše citovanou judikaturou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ) za relevantní pro posouzení příčin trvajícího zajištění a průběhu trestního řízení.
28. Ústavní soud přihlédl k tomu, že v době podání ústavní stížnosti se trestní řízení nacházelo již ve finální fázi řízení před soudem prvního stupně, přičemž po podání ústavní stížnosti soud vynesl odsuzující rozsudek. Z aktuálního průběhu řízení je tedy zřejmé, že trestní řízení řádně probíhá a důvodnost zajištění se v důsledku jeho vývoje nikterak neoslabuje.
29. Jde-li o intenzitu zásahu, který dané zajištění představuje pro stěžovatele, lze ji hodnotit pouze v obecné rovině, neboť stěžovatel podrobněji nespecifikoval dopady posuzovaného zajištění na svoji individuální situaci. Osmileté zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech fyzické osoby lze nepochybně považovat za citelný zásah do práv jednotlivce, jeho individuální dopad do situace stěžovatele však za této situace nelze hodnotit. Lze pouze doplnit, že intenzitu zásahu nepochybně zvyšuje skutečnost, že stěžovatel vystupuje jako osoba zúčastněná na trestním řízení, nikoliv jako obviněný (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ). Také tato skutečnost je však pouze jedním z faktorů na misce vah při poměřování přiměřenosti zásahu do vlastnického práva stěžovatele.
30. Poměřováním zájmu stěžovatele na ochraně jeho vlastnického práva na straně jedné a veřejného zájmu na řešení závažné kriminality na straně druhé Ústavní soud dospěl k závěru, že veřejný zájem v této věci převažuje. Při tomto posouzení Ústavní soud přihlédl k příčinám trvajícího zajištění, jakož i k průběhu a dosavadnímu vývoji trestního řízení, a vycházel rovněž z komparace s obdobnými, dříve rozhodnutými případy (body 24-26 tohoto nálezu). Nutno dodat, že k otázce přiměřenosti délky zajištění se obecné soudy poměrně obsáhle vyjádřily již v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz zejména body 12, 13 a 16-20 usnesení obvodního soudu). Ústavní soud neshledal důvod se od jejich závěrů odchýlit.
31. Ústavní soud dodává, že nemohl vyhovět ani námitce stěžovatele stran tvrzené nedůvodnosti zajištění jako takového. Namítá-li stěžovatel, že podle závěrů znaleckých posudků nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro který je obžalovaný stíhán, je nutno ve shodě s obecnými soudy podotknout, že takové hodnocení nepřísluší znalcům ani stěžovateli, ale výlučně soudu. Obecné soudy se otázkou důvodnosti zajištění v návaznosti na vývoj trestního řízení v napadených rozhodnutích zabývaly dostatečně, a Ústavní soud proto nemá důvod do jejich rozhodnutí zasahovat.
32. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti usnesení policejního orgánu ze dne 7. 11. 2016, Ústavní soud návrh odmítl jako opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu