Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Valehracha, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 11 Kss 4/2022-289 ze dne 5. 6. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, podala předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 podle § 8 odst. 2 písm. g) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále "zákon č. 7/2002 Sb."), k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovateli. Obvinila jej ve smyslu § 86 a § 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), z toho, že při výkonu své soudcovské funkce postupoval při projednávání a rozhodování věcí agendy C tak, že prováděl bez ohledu na jejich účelnost typizované procesní úkony, které nesměřovaly k projednání a rozhodnutí věci bez průtahů, nevedly k účelnému a rychlému projednání a rozhodnutí věci a sledovaly oddálení samotného projednání věci.
Svým přístupem soudce podle předsedkyně obvodního soudu způsobil v období od 26. 6. 2019 do 8. 9. 2022 nedůvodné průtahy v celkem 63 věcech. Stěžovatel byl již přitom předchozími rozhodnutími Nejvyššího správního soudu dvakrát uznán vinným typově tímtéž kárným proviněním. Rozhodnutím č. j. 13 Kss 5/2018-121 ze dne 18. dubna 2019 mu za kárné provinění bylo uloženo snížení platu o 20 % na dobu 8 měsíců, přičemž toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu navazovalo na předchozí rozhodnutí č. j. 16 Kss 3/2016-108 ze dne 8.
12. 2016, kterým bylo stěžovateli za kárné provinění uloženo snížení platu o 10 % po dobu 6 měsíců.
3. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud uznal stěžovatele vinným tím, že v době před zahlazením dřívějšího kárného opatření zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů. Za to mu uložil kárné opatření odvolání z funkce soudce podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích.
5. Dále stěžovatel uvádí, že jeho případ představuje "vynucovanou generační obměnu soudců", která následuje trend omlazení justice. Na starší soudce má být vyvíjen nátlak, který má vést k tomu, že starší soudci mnohdy podlehnou a na svoji funkci "bez boje" rezignují. Takový postup stěžovatel označuje za nedůstojný a spatřuje v něm i přesah vlastních zájmů, kdy argumentuje trojgeneračním složením justice. Nesouhlasí s názorem kárného senátu, že odvolání z funkce soudce nelze přiléhavě připodobňovat profesní smrti.
Uvádí, že neměl podmínky pro nerušený výkon soudcovské funkce, a že mu byly podle rozvrhu práce přiděleny rozsáhlé spisy, starší více než tři roky, které před stěžovatelem vyřizovali a nerozhodli jiní soudci. Stěžovatel dále namítá, že se kárný senát s obsahem spisů seznámil z valné části mimo jednání, dokazování nebylo vedeno při jednání list po listu a kárný senát přikývl kárnému návrhu potud, že shledal průtahy po celé návrhem uváděné období, aniž by rozlišil, po jakou dobu průtahy zcela evidentně netrvaly.
Dále tvrdí, že napadené rozhodnutí zasáhlo ve svých důsledcích do majetkových práv stěžovatele, když byl v předdůchodovém věku odvoláním z funkce zbaven příjmu v podobě celého soudcovského platu, ocitl se bez zaměstnání, přičemž tyto okolnosti se negativně promítnou i do výše jeho budoucího starobního důchodu.
sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305), a sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)]. Kárné soudy musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu.
7. K argumentaci stěžovatele, kterou vyjadřuje nesouhlas se zákonnou úpravou jednoinstančnosti kárného řízení ve věcech soudcovských kárných deliktů, Ústavní soud odkazuje na vlastní judikaturní závěry, kterými je rozhodující senát vázán. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010, kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění zákona č. 314/2008 Sb., Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úprava, která kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní.
Také Evropský soud pro lidská práva nepovažuje absenci odvolání proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného, v rozporu s ústavním pořádkem či mezinárodními závazky České republiky. Kárné řízení se soudcem, které vede k jeho propuštění nebo má jiné závažné důsledky, je civilním řízením, na něž se vztahuje civilní část čl. 6 Úmluvy. Toto ustanovení nenutí smluvní státy zřizovat odvolací nebo kasační soudy (srov. rozsudek ESLP ve věci Platakou proti Řecku, ze dne 11. 1. 2001, stížnost č. 38460/97, bod 38).
8. Citovaný plenární nález zamítl návrh na zrušení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., přičemž znění napadeného ustanovení a tudíž i úprava jednoinstančnosti kárného řízení, se od doby vydání tohoto plenárního nálezu, nezměnila. Podání ústavní stížnosti je návrhem na zahájení zvláštního soudního řízení, jehož přezkum je prováděn v omezeném rozsahu, a to z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Nejde tedy o instanční přezkum v rámci kárného řízení. I když stěžovateli lze přisvědčit, že v současné době je v návrhu novely zákona č. 7/2002 Sb., předkládáno znění, které má nově zavést dvojinstančnost kárného řízení, na rozhodování Ústavního soudu v dané věci to nemá (a ani nemůže mít) vliv.
9. Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za opodstatněné. Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl po provedeném dokazování velmi podrobně odůvodněným soudním rozhodnutím, kterému z hlediska ústavnosti není co vytknout. U jednotlivých spisů, u kterých kárná navrhovatelka (předsedkyně obvodního soudu) vytýkala stěžovateli průtahy, vždy podrobně uvedl následující: číslo věci, výtky kárné navrhovatelky, závěry plynoucí z jednotlivých důkazů i hodnocení, zda návrhové tvrzení odpovídá spisu a závěrem konstatoval, zda ve věci shledal průtahy. Případně Nejvyšší správní soud dodal, zda byly průtahy zjištěny již v předchozích kárných řízeních a zda byl za ně (v té samé věci) stěžovatel postižen kárným senátem již dříve, případně, zda byly zohledněny další okolnosti (např. mimořádný stav vyhlášený pro epidemii onemocnění covid-19).
10. Ke stěžovatelově námitce, že při jednání nebylo dokazování prováděno "list po listu" Ústavní soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí plyne, že si Nejvyšší správní soud vyžádal všechny spisy obvodního soudu, v nichž kárná navrhovatelka tvrdila průtahy, a podrobně se seznámil s jejich obsahem. Nejvyšší správní soud uvedl, že spisy byly kárnému soudu a stranám k dispozici při jednání, skutečnosti, které z nich vyplývají, strany označily za nesporné, proto jimi kárný soud podrobně nedokazoval. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny měl proces vedený před kárným soudem kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost každé strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim.
Stěžovatel byl zastoupen obhájcem, měl možnost předložit argumentaci ke své obraně. Z argumentace Nejvyššího správního soud plyne, že se kárný senát náležitým způsobem vypořádal s obhajobou kárně obviněného stěžovatele.
11. Nejvyšší správní soud uvedl, že shledal průtahy v celkem 42 věcech přidělených stěžovateli, u osmi věcí průtahy trvaly přibližně rok, u jedné věci téměř dva roky (srov. bod 285 napadeného rozhodnutí). Ve zbylých věcech činily průtahy řádově jednotky měsíců. Nejvyšší správní soud dále poukázal také na to, že stěžovatel byl v celkem sedmi věcech, v nichž shledal průtahy i v napadeném rozhodnutí, uznán vinným z průtahů i v minulosti (viz bod 288 napadeného rozhodnutí). Dodal, že v období, v němž se stěžovatel dopustil průtahů, trvalo nepřetržitě od 26.
6. 2019 do 30. 6. 2022, jak plyne přinejmenším z návaznosti období průtahů u věcí č. 24, 27, 28, 34, 41 a 43. Ke stěžovatelově tvrzení, že v jiné věci kárný senát uložil za průtahy jinému soudci odlišné kárné opatření, lze uvést, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí podrobně a logicky zdůvodnil uložení odvolání z funkce soudce, přičemž i jednotlivé případy od sebe odlišil (srov. bod 312) a ke stěžovatelově věci (v bodě 307) kárný senát uvedl, že ve stěžovatelově věci absentují významné polehčující okolnosti.
Dodal, že přihlédl k vysoké závažnosti jednání, jakož i skutečnosti, že se stěžovatel kontinuálně od roku 2014 nacházel ve stavu páchání kárného provinění a jako obecnou přitěžující okolnost zohlednil kárnou minulost soudce za typově stejné kárné provinění. Kárný senát shledal, že jiné kárné opatření než odvolání z funkce soudce již nepřichází v úvahu, přičemž své závěry logicky a velice podrobně odůvodnil. Stěžovatelova námitka, jak kárný senát posoudil některé skutky uvedené v kárném návrhu (u kterých nekonstatoval průtahy v řízení), nemá vliv na výsledek řízení.
Postup Nejvyššího správního soudu zcela odpovídá zákonné úpravě kárného řízení a Nejvyšší správní soud se nedopustil žádného protiústavního excesu, který by mohl vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
12. Stěžovatel svoji další obranu založil na tvrzení o údajné účelovosti samotného kárného návrhu i rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu funkce. Tuto účelovost spatřuje v cíli "generační obměny soudů", které má být dosahováno právě kárnými řízeními vedenými proti služebně nejstarším soudcům. Obdobnou argumentaci (tvrzení o snaze "omladit justici" a dovozovaný přesah vlastních zájmů stěžovatele) již Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1281/23 ze dne 13. 6. 2023 odmítl a označil ji za značně paušalizující a postrádající konkrétní ústavněprávní relevantní výhrady. Navíc, jak uvedl Nejvyšší správní soud, stěžovatel čelí obviněním z průtahů již od roku 2014, tedy ještě v době, kdy vyššího věku nebyl (srov. bod 303 napadeného usnesení).
13. Záruka nezávislosti soudů a soudců se projevuje v potřebě zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví (§ 118 zákona o soudech a soudcích). Podle čl. 82 odst. 2 Ústavy platí, že soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu. Relativní povaha ústavní záruky neodvolatelnosti soudců plyne především z kárné odpovědnosti soudců, kterou stanoví zákon. V posuzované věci však zákonem předvídané podmínky pro rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce soudce byly dány, což také Nejvyšší správní soud náležitě vysvětlil a velmi pečlivě odůvodnil.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu