Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Slabého, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 22 Cdo 4994/2015-382, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2015 č. j. 18 Co 508/2014-307 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. října 2014 č. j. 15 C 77/2011-273, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Michala Mathausera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovateli bylo (jako žalovanému) uloženo napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"), aby se zdržel zásahů do vlastnického práva vedlejšího účastníka řízení (v řízení před obecnými soudy žalobce) ke stavbě na blíže specifikovaném pozemku, a to tak, že je povinen zdržet se vstupování do střešního prostoru této stavby či jiného užívání střešního prostoru této stavby a zdržet se bránění v přístupu do střešního prostoru této stavby.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu co do podstaty věci potvrdil, když jej pouze změnil tak, že stěžovateli uložil, aby se zdržel zásahů do vlastnického práva žalobce ke stavbě na blíže specifikovaném pozemku, a to tak, že je povinen zdržet se vstupování do půdního prostoru této stavby či jiného užívání půdního prostoru této stavby a zdržet se bránění v přístupu do půdního prostoru této stavby.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění mj. uvedl, že řešení stěžovatelem formulovaných otázek nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné, tj. že vedlejší účastník řízení je jakožto vlastník garáže též vlastníkem půdy nad garáží, když vlastnictví budovy nelze dělit horizontálně, nýbrž jen vertikálně. Podle Nejvyššího soudu tak bylo pojmově vyloučeno, aby prostory nad garáží tvořily součást sousedního domu. K námitce stěžovatele, že žaloba měla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy, Nejvyšší soud uvedl, že v posuzovaném případě nešlo o situaci, kdy by výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškozoval uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (tím je zpravidla zajištění bydlení). O nic takového totiž v dané věci nešlo, na půdě nikdo nebydlí.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné a Nejvyšší soud v něm odkazuje na judikaturu, jež na případ stěžovatele nedopadá. Dovolací soud se vyhnul řešení v dovolání položených meritorních otázek: 1) ohledně součásti věci hlavní: zda půda je součástí obytného domu, se kterým je funkčně a provozně technicky propojena, nebo je součástí garáže, se kterou není propojena funkčně ani provozně technicky; 2) ohledně břemena tvrzení a břemena důkazního: kdo je v případě žaloby na zdržení se zásahů do vlastnického práva povinen tvrdit a prokázat vlastnické právo ke spornému prostoru. K prokázání skutečnosti, že předmětný půdní prostor je ve vlastnictví žalobce, soudům postačil výpis z katastru nemovitostí, soudy nezkoumaly, zda žalobce nabyl předmětný půdní prostor smlouvou o převodu vlastnického práva ke garáži, nýbrž postupovaly tak, že je to stěžovatel, kdo je povinen prokázat vlastnictví půdního prostoru; s tím stěžovatel nesouhlasí.
6. Stěžovatel má za to, že ve svém dovolání formuloval konkrétní právní otázky, jež podle něj nebyly dosud řešeny dovolacím soudem, nebo které měl dovolací soud vyřešit jinak. Dovolací soud nezkoumal, jestli skutečně o tzv. patrové vlastnictví v daném případě jde či nikoliv. Stěžovatel má za to, že v dané věci o patrové vlastnictví nejde. Pokud by šlo o dvě hlavní věci vertikálně nad sebou, o tzv. patrové vlastnictví by šlo. V tomto případě ale jde o součást věci hlavní (stavby, která leží na vedlejším pozemku), která je postavena nad samostatnou věcí hlavní (garáží). Tento případ nelze podle stěžovatele podřadit ani pod tzv. patrové vlastnictví (dvě věci hlavní nad sebou), ani pod případ dvou součástí věcí (staveb) hlavních, které jsou postaveny nad sebou. "Ustálená judikatura" tak na tento případ podle jeho názoru nedopadá a je zde důvod k tomu, aby dovolací soud daný případ meritorně posoudil. Je toho názoru, že přezkoumání jím formulovaných dílčích otázek mohlo pozměnit či zvrátit řešení otázky obecné.
7. Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním dovolacího soudu, že žalobcovo vlastnictví dostatečně vyplynulo ze samotného zjištění, že půdní prostor je součástí nemovitosti garáže. Soud prvního stupně, ani soud odvolací, podle stěžovatele vůbec nevedly řízení tím směrem, aby bylo právně postaveno najisto, že půdní prostor je součástí té či oné nemovitosti. Z odpovědi soudního znalce Ing. Milana Machovce ve znaleckém posudku nevyplývá závěr, že zkoumaný půdní prostor a střecha samotná náležejí ke garáži žalobce, jde-li o funkční či provozně technické "náležení". Stěžovatel uvádí, že půdní prostor je funkčně a provozně technicky spojen s obytnou budovou ve vlastnictví stěžovatele, a to tak, že stěžovatel se bez přístupu do půdního prostoru nemůže vůbec dostat do zadní části své nemovitosti. Pokud znalec ve znaleckém posudku konstatoval, že půdní prostor je součástí garáže žalobce, dopustil se nepřípustného právního hodnocení sporné záležitosti; okresní soud a krajský soud tento závěr přijaly, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
8. Stěžovatel má dále za to, že pokud je rozhodnuto o vlastnictví půdního prostoru žalobce, výkon takového vlastnického práva vážně poškozuje uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch. V takovém případě se totiž stěžovatel nemůže dostat do části své nemovitosti, která je ve výkresu z roku 1960 označena jako komora a holubník a žaloba je tak v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel dále odkazuje na znalecký posudek Ing. Jakuba Kapice z roku 1995, který byl součástí kupní smlouvy ze dne 15. 4. 1996, kterou právní předchůdkyně stěžovatele nabyla dům č. p. 110 v katastrálním území Dvory. Má za to, že po celou dobu užívání domu č. p. 110 včetně předmětné půdy mu svědčila dobrá víra.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je tak přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatel brojí především proti tomu, že jeho dovolání bylo shledáno nepřípustným. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud považoval ve věci za stěžejní již vyřešenou obecnou otázku, zda lze vlastnictví budovy dělit nejen vertikálně, ale též horizontálně (jak požaduje stěžovatel). Na tu ve své předcházející judikatuře poskytl zápornou odpověď. S ohledem na v předcházejícím řízení nezpochybněnou skutečnost, že sporný prostor, který tvoří půdu nad garáží, je součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobce (garáže), pak shledal meritorní přezkum dovolatelem uplatněných dílčích (specifických) otázek nadbytečným, neboť jejich řešení by nemohlo zvrátit řešení otázky obecné (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2619/15 ).
13. K tomu Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v § 237 občanského soudního řádu, náleží pouze dovolacímu soudu (srov. § 239 občanského soudního řádu). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť dle jeho názoru bylo jím podané dovolání přípustné, Ústavní soud se s ohledem na své postavení zaměřil na to, zda napadené rozhodnutí nevykazuje znaky protiústavnosti (např. libovůle, nedostatek odůvodnění či jiné ústavní úrovně dosahující vady, vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu, srov. např. usnesení ze dne 13.
9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť jen v takovém případě by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit. Takové pochybení však v napadeném usnesení nezjistil, neboť dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání v hranicích daných ustanovením § 237 občanského soudního řádu a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, včetně toho, proč nepřistoupil k meritornímu posouzení všech stěžovatelem nadnesených otázek. Stěžovatelova argumentace představuje polemiku na úrovni práva tzv. podústavního (viz k tomu sub 11), jejíž řešení je v kognici obecných soudů a jejímž arbitrem s ohledem na své postavení Ústavní soud být nemůže.
14. Ve vztahu k napadeným rozsudkům soudu okresního a soudu krajského stěžovatel namítá, že nebyla provedena dostatečná skutková zjištění k otázce, zda půdní prostor je součástí nemovitosti garáže, či nikoli. Z odůvodnění napadených rozsudků okresního soudu i krajského soudu však zřetelně vyplývá, že byly provedeny rovněž všechny stěžovatelem v ústavní stížnosti poukazované důkazy; sám stěžovatel pak neoznačuje žádný důkaz, k jehož provedení by v jeho neprospěch nedošlo. Další námitky stěžovatele se týkají hodnocení důkazů provedených před soudem; k tomu však Ústavní soud opakovaně judikuje, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Vady tohoto charakteru Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal, když skutkový závěr, že předmětný půdní prostor je neoddělitelnou součástí nemovitosti ve vlastnictví vedlejšího účastníka, byl vyvozen nejen ze stěžovatelem zpochybňovaného posudku soudního znalce Ing. Machovce, ale též z důkazů jiných (skutečnosti plynoucí z rozhodnutí o přidělení podnikového bytu právní předchůdkyni stěžovatele z roku 1973, ze kterého nelze dovodit, že součástí bytu byl i sporný půdní prostor nad garáží žalobce, kupní smlouva ze dne 15. 4. 1996, znalecký posudek Ing. Jakuba Kapice ze dne 27. 5. 1995, který byl podkladem pro tuto kupní smlouvu, dále bylo provedeno místní šetření).
15. Konečně poukazuje-li stěžovatel na to, že vyhověním vlastnické žalobě došlo k poškození jeho osoby coby uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, tj. že výkon vlastnického práva by byl v rozporu s dobrými mravy, závěr obecných soudů, že o takové poškození stěžovatele v daném případě nešlo, odpovídá skutkovým zjištěním ve věci. Obrana vedlejšího účastníka řízení proti zásahům stěžovatele do vlastnického práva nejeví žádné znaky šikanózního či stěžovatele primárně poškozujícího jednání. V posouzení této námitky ze strany obecných soudů nespatřuje Ústavní soud exces, jenž by jinak opravňoval meritorní ústavněprávní přezkum této otázky (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08 ). Dobrou víru stěžovatele, že by byl vlastníkem sporného půdního prostoru, pak na základě provedeného dokazování (zejména již zmíněného znaleckého posudku Ing. Jakuba Kapice) neosvědčil ani okresní soud, ani soud odvolací.
16. Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavních práv, jejichž porušení stěžovatel namítal. Proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu