Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudců a soudkyň Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Pavla Šámala, Davida Uhlíře a Jana Wintra, ve věcech ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2144/24 , ústavní stížnosti stěžovatele S. C., zastoupeného Mgr.
Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2198/24 , ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností B a C, zastoupených Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2208/24 , proti výroku III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2024 č. j. 12 To 12/2024-19699, a ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností A a D, zastoupených Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.
dubna 2024 č. j. 12 To 12/2024-19699 a výroku IV. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346 (ve vztahu ke stěžovatelce obchodní společnosti A), vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2345/24 , za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu evropského veřejného žalobce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod III. ÚS 2144/24, II. ÚS 2198/24 ,
1. Stěžovatelé se celkem sedmi samostatně podanými ústavními stížnostmi (
,
II. ÚS 2198/24 ,
I. ÚS 2208/24 ,
,
IV. ÚS 2542/24 ,
IV. ÚS 2543/24 a
III. ÚS 2548/24 ) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zároveň brojí proti zajištění věcí, z důvodu tvrzeného porušení jejich práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 odst. 1 a 2 Listiny základních práv Evropské unie. Z obsahu ústavních stížností bylo patrné, že směřují proti týmž usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení rozhodl dne 11. 9. 2024 a posléze ještě 25. 9. 2024 Ústavní soud o spojení výše uvedených věcí ke společnému řízení.
2. Výroky I. až X. napadeného usnesení krajský soud zamítl několik návrhů stěžovatelů na zrušení zajištění movitých a nemovitých věcí. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnosti stěžovatelů proti výrokům II., III. IV., V., VII., VIII., IX. a X. napadeného usnesení krajského soudu. Stížnost proti výroku VI. napadeného usnesení vrchní soud zamítl jako podanou osobou neoprávněnou. Výrok I. napadeného usnesení krajského soudu vrchní soud zrušil. II. Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelky A a E napadají výrok II. usnesení vrchního soudu a výrok VI. usnesení krajského soudu. Stěžovatelky podaly žádost o vydání věci (modelové železnice a jejího příslušenství) podle § 80 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 4 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a namítaly, že jsou skutečnými vlastníky modelů kolejových vozidel. Pouze minoritní počet 184 kusů ze zajištěných modelů prokazatelně vlastní společnost D. K tomu, že stěžovatelky modely vlastní, dodaly i množství důkazů. Krajský soud ale nesprávně vyhodnotil podání stěžovatelek a rozhodl o žádosti o zrušení zajištění podle § 79f odst. 2 trestního řádu. Proto podaly stížnost skrze svého statutárního ředitele S. C. Vrchní soud ale stížnost posoudil jako podanou osobou neoprávněnou, neboť ji posoudil jako stížnost stěžovatelky D, přestože z textu podání je zřejmé, že stížnost podaly stěžovatelky. Stěžovatelky nadto poukazují na to, že od podání žádosti do vydání napadeného rozhodnutí vrchního soudu uplynulo 16 měsíců.
4. Stěžovatelka B napadá výrok III. usnesení vrchního soudu. Ve vztahu k B vrchní soud uvedl, že se měla domáhat zrušení zajištění podle § 79f odst. 2 trestního řádu. Vrchní soud zastává v napadeném usnesení vnitřně rozporný přístup, neboť ve vztahu k stížnosti stěžovatelek A a E uvedl, že o zrušení zajištění mohla žádat pouze společnost D a stížnost podanou S. C. zamítl jako podanou osobou neoprávněnou. Vrchní soud navíc pochybil i ve věcném posouzení stížnosti, stěžovatelkou předložené důkazy byly postačující k tomu, aby jí byla vydána zajištěná vzduchovka podle § 80 trestního řádu. Ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu je procesním nástrojem pro § 4 odst. 2 zákona o výkonu zajištění majetku. Náhradní hodnotu lze podle § 79g odst. 1 trestního řádu ale zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci. Stěžovatelka nikdy neměla povinnost strpět zajištění původní věci, tedy výnosu z trestné činnosti společnosti D v údajné výši 132 952 366 Kč. Takovou povinnost měla pouze stěžovatelka D.
5. Stěžovatelky B, C a D napadají výrok III. usnesení vrchního soudu. V rámci provádění dotačních projektů byly za použití dotačních prostředků pořízeny laboratorní přístroje v hodnotě 134 791 832 Kč, přičemž tuto hodnotu potvrdil i znalecký posudek. Úřad evropského veřejného žalobce (dále jen "EPPO") stěžovatelku D obžaloval, neboť měla předkládáním nepravdivých údajů v žádostech o poskytnutí dotace na uskutečnění výzkumných a investičních projektů získat od Ministerstva průmyslu a obchodu neoprávněné dotace v úhrnné výši 132 952 366 Kč. Pokud tedy byly laboratorní přístroje, jejichž pořízení bylo podstatou žádostí dotačních projektů, pořizovány za použití neoprávněně vyplacených dotací (dotačních prostředků, které podle obžaloby měla stěžovatelka D neoprávněně získat), je zcela evidentní, že z dotačních prostředků pořizované laboratorní přístroje jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Podmínkou zajištění náhradní hodnoty je, že nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. V trestním řízení tedy nadále existuje zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, jehož pořizovací hodnota převyšuje domnělý primární výnos z trestné činnosti v podobě údajně neoprávněně použitých dotací. Nelze tak připustit, aby byla nadále zajištěna jakákoliv náhradní hodnota za primární výnos. Ústavní soud přitom již v usnesení ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 258/22 uvedl, že tato námitka nepostrádá určitou logiku a že se s ní orgány činné v trestním řízení mají vypořádat. Vrchní soud v Praze se touto námitkou ale odmítl jakkoliv hlouběji zabývat a pouze uvedl, že laboratorní přístroje nebyly zajištěny, ale pouze vydány. Zajištění veškeré náhradní hodnoty je proto nezákonné a svévolné.
6. Stěžovatelka A napadá výrok II. usnesení krajského soudu a výrok III. usnesení vrchního soudu. Nezpochybňuje, že na její bankovní účet byly z účtu obžalované stěžovatelky D připsány peněžní prostředky ve výši 27 512 000 Kč. Stěžovatelka ale za stejné období převedla na bankovní účet D celkem 146 950 000 Kč, které jsou variabilními symboly plateb svázány s částkou 27 512 000 Kč. Stěžovatelka tak mnohonásobně a bezprostředně vrátila na bankovní účet obžalované stěžovatelky D jakékoliv prostředky, u nichž mohl být stín pochybností, že mohly mít původ v neoprávněně vyplacených dotacích. Tuto informaci ale při zajištění bankovního účtu policejní orgány zamlčely. Úplným vrácením částky tak stěžovatelka pozbyla povinnost strpět zajištění původní věci. S tímto zásadním argumentem se obecné soudy nevypořádaly. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k vícečetnosti zajištění - jedna a tatáž náhradní hodnota byla zajištěna několika osobám. Hodnotu výnosu z trestné činnosti společnosti D ve výši 27 512 000 Kč zajistil jako náhradní hodnotu třem různým osobám. Hodnota domnělého výnosu z trestné činnosti D tak byla zajištěna jako náhradní hodnota ve výši 44 787 476,55 Kč. Bankovní účet stěžovatelky je navíc zajištěn už čtyři roky.
7. Stěžovatelé A, S. C., B a C zpochybňují pravomoc EPPO v trestním řízení a namítají, že ani nemohl dát policejnímu orgánu souhlas se zajištěním věcí ve smyslu § 79a trestního řádu a rozhodnutí o zajištění věcí tak nenaplňují podmínku vydání příslušným orgánem. K tomu stěžovatelé navrhovali i položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, ale vrchní soud předběžnou otázku nepodal, tento postup neodůvodnil a pravomoc EPPO dovodil chybnou aplikací ustanovení nařízení EPPO. Stěžovatelé rovněž požádali o přednostní projednání věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavních stížností.
9. Pokud stěžovatelka A napadá usnesení vrchního soudu ze dne 26. 11. 2021 sp. zn. 9 To 61/2021, je ústavní stížnost v této části opožděná, neboť je podána po lhůtách stanovených v § 72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatelé dále směšují jednotlivé kompetence Ústavního soudu, které jsou vymezeny v § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je Ústavní soud oprávněn zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci [§ 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona] nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, je-li to ovšem možné [§ 82 odst. 3 písm. b) téhož zákona].
11. Z petitu ústavních stížností plyne, že stěžovatelé porušení svých základních práv a svobod shledávají v napadených rozhodnutích krajského soudu a vrchního soudu, zároveň však tato napadená rozhodnutí považují i za "jiný zásah orgánu veřejné moci". V petitu ústavní stížnosti totiž navrhují, aby Ústavní soud zakázal krajskému soudu a vrchnímu soudu v pokračování v porušování základního práva stěžovatelek a přikázal vrchnímu soudu, aby obnovil stav před porušením práva stěžovatelek tak, že předloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru, že vydá "věc odňatou pod č. 57 zbraň třídy D - FX airguns, výrobní číslo X včetně odňatého příslušenství" a že zruší zajištění náhradní hodnoty stěžovatelek provedené usneseními vrchního soudu sp. zn. 9 To 62/2021 ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 9 To 63/2021 ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 9 To 66/2021 ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 9 To 68/2021 ze dne 12. 11. 2021 a usnesením policejního orgánu č. j. NCOZ-1120- 313/TČ-2021-412301-H ze dne 24. 8. 2021. Dále také požadují, aby Ústavní soud zakázal krajskému soudu a vrchnímu soudu, aby pokračovaly v porušování základního práva stěžovatelek a přikázal jim, aby obnovily stav před porušením práva stěžovatelek tak, že v souladu s právními předpisy a zejména bezodkladně rozhodnou o žádostech stěžovatelek na vydání modelů kolejové železnice.
12. Pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je ovšem založena především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Jinými slovy, směřuje především vůči závazným a nezměnitelným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc k přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
13. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností (nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 ).
14. V případě, že lze ústavní stížnost podat proti rozhodnutí, kterým řízení končí, v tomto případě napadenému usnesení vrchního soudu, je ta část ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu veřejné moci nepřípustná.
15. Ve zbývajících částech jsou ústavní stížnosti přípustné. Byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená těmito částmi ústavních stížností, a Ústavní soud je v těchto částech k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokáty v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud primárně konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává zdrženlivost.
17. Smyslem rozhodování o žádosti o zrušení zajištění nemovitých věcí je zvážit, zda v daný okamžik, kdy zajištění majetku trvá a je posuzováno, je stále nezbytné (nález ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23 , bod 18).
18. Při posouzení přiměřenosti zajištění je třeba vzít v potaz dva aspekty. Zaprvé, musí být zachován rozumný poměr mezi pravděpodobnou výší škody a hodnotou zajištěného majetku. Zadruhé, přiměřenost je nutné posuzovat také v širších, zejména časových souvislostech. V rámci toho je potřeba zvážit všechny relevantní okolnosti věci, zejména příčiny trvajícího zajištění, průběh trestního řízení (zda je délka dána složitostí věci, anebo naopak neodůvodněnými průtahy orgánů činných v trestním řízení), a dále to, jaký vliv má jeho průběh na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána (zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem, či nikoliv), a jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje. Otázka přiměřenosti z časového hlediska tak nemůže být hodnocena izolovaně bez návaznosti na konkrétní okolnosti každého případu a z rozhodovací činnosti Ústavního soudu nevyplývají žádné konkrétní lhůty, do níž by muselo dojít k vydání meritorního rozhodnutí či od které je třeba vždy posuzovat délku zajištění jako nepřiměřenou (nález ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2350/24 , body 23 až 30).
19. Ústavní soud považuje za vhodné nejprve se vypořádat s opakovanou námitkou stěžovatelů ohledně absence pravomoci EPPO a s tím souvisejícím nepoložením předběžné otázky Soudnímu dvoru. V tomto ohledu lze předně poukázat na to, že většina zajištěných věcí, které jsou předmětem tohoto řízení, byla zajištěna rozhodnutími Vrchního soudu, který přezkoumával rozhodnutí o zajištění vydaná policejním orgánem. Vrchní soud přitom shledal, že podmínky pro zajištění věcí byly splněny, pokud v rozhodnutí policejního orgánu našel pochybení, sám rozhodl o zajištění věcí. Námitka, že policejnímu orgánu udělil souhlas se zajištěním státní zástupce, který k tomu podle stěžovatelů neměl pravomoc, je tak pro posuzovanou věc irelevantní, přičemž vrcholné soudy nemají povinnost obracet se na Soudní dvůr s otázkami, které nejsou pro řízení relevantní.
20. Z pohledu Ústavního soudu tak způsob vypořádání námitky ohledně pravomoci EPPO vrchním soudem nemá v řízení o zrušení zajištění dopad do základních práv a svobod stěžovatelů. Stěžovatelé přitom měli nadále možnost brojit proti pravomoci EPPO v hlavním líčení a s touto případnou námitkou se krajský soud bude muset vypořádat ve svém meritorním rozhodnutí. To už stěžovatelům ostatně Ústavní soud v minulosti sdělil (srov. usnesení ze dne 30. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2902/24 a usnesení ze dne 19. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1294/23 ).
21. Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelek A a E, té ústavní stížnosti nebylo na místě vyhovět. Z podání těchto stěžovatelek je zřejmé, že nešlo o žádost o vyloučení věci ze zajištění podle § 4 odst. 2 zákona o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. V podání odkazovaly toliko na § 80 odst. 1 a žádaly vydání věci. Pokud krajský soud jejich žádost posoudil jako žádost o zrušení zajištění podle § 79f trestního řádu, učinil tak zřejmě proto, že § 80 trestního řádu se vztahuje na věci, které byly vydány nebo odňaty a které již nejsou zapotřebí pro trestní řízení, což nebyl případ posuzované věci. Stěžovatelky A a D tak se svým návrhem nemohly být úspěšné, neboť podaly žádost podle § 80 odst. 1 trestního řádu, která se dotýká jiné situace.
22. Krajský soud zároveň vysvětlil, že právo požádat o zrušení zajištění se přiznává osobě, jíž byla věc zajištěna. To stěžovatelky nebyly. Vrchní soud pak v tomto duchu doplnil, že S. C. nebyl oprávněn k podání žádosti na zrušení zajištění, neboť toto právo přísluší stěžovatelce D, které byla jmenována opatrovnice. Vrchní soud tak dospěl k závěru, že napadené usnesení krajského soudu se stěžovatele S. C. přímo nedotýkalo, proto stížnost zamítl jako podanou osobou k tomu neoprávněnou. Ústavní soud považuje za stěžejní skutečnost, že obecné soudy vysvětlily, že právo na podání návrhu na zrušení zajištění přísluší osobě, které byla věc zajištěna a tou byla stěžovatelka D.
23. Námitkou projednání věci bez zbytečných průtahů se Ústavní soud blíže nezabýval. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení jsou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, resp. žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek eventuálního soudního sporu (nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 ).
24. Namítá-li stěžovatelka B, že obecné soudy postupovaly vnitřně rozporně při zacházení s jejím návrhem a návrhem stěžovatelek A a D, pomíjí několik skutečností. Předně podala žádost o vydání věci podle § 80 trestního řádu, nikoliv žádost o vyloučení věci ze zajištění podle § 4 odst. 2 zákona o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Obecné soudy přitom vysvětlily, že věc byla zajištěna a nebylo se tak možné domáhat vrácení věci ve smyslu § 80 trestního řádu. Vrchní soud připustil, že z předložených listin lze mít důvodně za to, že vlastníkem zajištěné zbraně je stěžovatelka. Zároveň však uvedl, že podstatné je, že stěžovateli S. C. plynuly příjmy z účasti ve stěžovatelkách A a B a společnosti I. Vrchní soud tak považoval napadené usnesení krajského soudu za procesně udržitelné, neboť krajský soud rozhodoval podle § 79f odst. 2 trestního řádu. I tuto ústavní stížnost proto Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
25. K ústavní stížnosti stěžovatelek B, C a D Ústavní soud uvádí, že samy stěžovatelky uvedly, že laboratorní přístroje dosud nebyly zajištěny. Vrchní soud uvedl, že ve věci aktuálně probíhá dokazování. Obdobnou námitkou se Ústavní soud zabýval už v usnesení ze dne 28. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 275/22 ve kterém uvedl, že přístroje, zařízení a programovatelná hradlová pole byly při domovní prohlídce zajištěny v souladu s § 77b odst. 3 trestního řádu pro důkazní účely a tento důvod má přednost před jinými důvody zajištění (např. výnosu z trestné činnosti, nástroje trestné činnosti, náhradní hodnoty za nedohledaný výnos nebo nástroj trestné činnosti). Ústavní soud dodává, že mu z jeho role nepřísluší stanovit, které věci mají orgány činné v trestním řízení zajistit jak výnos z trestné činnosti, či jako náhradní hodnotu.
26. Nad rámec uvedeného lze poukázat na vyjádření policejního orgánu v řízení o ústavní stížnosti pod sp. zn. III. ÚS 275/22 , který, i s odkazem na posudek Ing. Zdeňka Jelínka, uvedl, že skutečná hodnota laboratorních přístrojů a hradlových polí byla marginální oproti tomu, co bylo deklarováno Ministerstvu průmyslu a obchodu. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na specifickou pasáž z výslechu znalce u hlavního líčení dne 31. 1. 2023, pomíjejí celkový kontext věci, přičemž během výslechu znalce předseda senátu vysvětlil, že skutečnost, že určitá věc měla cenu obvyklou, automaticky neznamená, že za tuto obvyklou cenu byla pořízena (č. l. 18853 spisu vedeného pod sp. zn. 3 T 30/2022). Znalec nadto ve znaleckém posudku, který stěžovatelé přiložili k ústavní stížnosti a poukazují na něj, stanovil u většiny laboratorních přístrojů cenu obvyklou i ke dni 10. 8. 2021, která byla oproti předpokládanému výnosu z trestné činnosti a stěžovateli tvrzené hodnotě laboratorních přístrojů skutečně marginální.
27. K ústavní stížnosti stěžovatelky A Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly. Poukázaly přitom zejména na úzké personální propojení mezi stěžovatelkou a obžalovanými D a S. C., Dispoziční právo k zajištěnému bankovnímu účtu stěžovatelky měl S. C., který byl zároveň jejím ředitelem a měl dispoziční oprávnění i k účtu obžalované D, která je mateřskou společností stěžovatelky. D se měla podílet na trestné činnosti spočívající v neoprávněném odčerpání dotačních prostředků s vedením nepravdivých a fiktivních skutečností. D a S. C. přitom nakládali s dotačními prostředky převážně ve prospěch spřízněných obchodních společností. Mezi nimi byla i stěžovatelka.
28. Vrchní soud výslovně uvedl, že skutečnosti tvrzené stěžovatelkou nejsou pro řízení relevantní, neboť rozhodný je právě původ převáděných peněžních prostředků a účast stěžovatelky D na trestné činnosti. Skutečnost, že stěžovatelka posílala peníze na účet stěžovatelky D nic nemění na tom, že na její bankovní účet byly zaslány peněžní prostředky, které měly představovat výnos z trestné činnosti, proto jí byly zajištěny peněžení prostředky jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. To platí i o námitkách stěžovatelky týkajících se "vícečetného zajištění". Ústavní soud považuje rovněž za nutné poukázat na to, že celková hodnota zajištěných věcí zdaleka nedosahovala výše předpokládané způsobené škody, která zároveň představovala výnos z trestné činnosti.
29. K obecnějším námitkám ohledně délky zajištění Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé blíže neargumentují, proč by délka zajištění měla být nepřiměřená. Podle judikatury Ústavního soudu i mnohaleté zajištění není automaticky bez dalšího nepřípustné (srov. nález ze dne 21. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2351/24 ). Ve věci probíhalo hlavní líčení před krajským soudem a opakovaně byla nařizována jednání. K vyhlášení rozsudku došlo dne 19. 8. 2025. Délka zajištění se tak nejeví jako nepřiměřená.
30. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a zčásti pro opožděnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
31. O návrhu stěžovatelů na přednostní projednání ústavní stížnosti (§ 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnosti fakticky projednal mimo pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu