Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. Z., advokáta, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Severní Předměstí, Vlastina 602/23, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2010, č. j. 25 Co 254/2010-111, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 3. 2010, č. j. 30 C 268/2007-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 a čl. 4 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město byla stěžovateli jako v řízení ustanovenému opatrovníku žalovaného přiznána odměna ve výši 2 142 Kč, a to dle ustanovení § 7 bodu 1 ve spojení s § 9 odst. 5 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátního tarifu"). Krajský soud v Plzni poté též ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a některé jimi přijaté závěry nadto pokládá za nepřezkoumatelné. Poukazuje na to, že mu soudy "navzdory existenci judikatury soudů vyšších stupňů" (zde Městského soudu v Praze), jakož i rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2380/08
, nepřiznaly odměnu za zastupování v jím požadované výši, a ve svých rozhodnutích dostatečně nezdůvodnily, proč tato rozhodnutí, podle jeho názoru založená na správném závěru, že "by neměl být činěn rozdíl v tom, zda advokát zastupuje ve stejné věci jednou jako ustanovený zástupce a jindy jako ustanovený opatrovník, když jeho práva a povinnosti v řízení jsou v podstatě stejná", v jeho věci nerespektovaly. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj.
zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká neústavní aplikaci ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté. V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie (odměna za zastupování v případech advokátů ustanovených podle § 29 odst. 3 o. s. ř.), jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními
sp. zn. IV. ÚS 880/09
,
,
,
,
II. ÚS 647/10
,
III. ÚS 1316/10
,
III. ÚS 1292/10
,
III. ÚS 271/10
,
či
III. ÚS 2797/09
- odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci § 9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř.
sp. zn. IV. ÚS 880/09
,
II. ÚS 2722/09
,
III. ÚS 84/10
,
III. ÚS 1292/10
,
IV. ÚS 812/10
), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá" (kupř.
III. ÚS 1292/10
,
III. ÚS 84/10
,
IV. ÚS 812/10
).
Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, a již proto stěžovatelovu kritiku obecných soudů jako ústavně relevantní akceptovat nelze.
Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též
sp. zn. III. ÚS 271/10
,
III. ÚS 1292/10
,
IV. ÚS 880/09
či
II. ÚS 647/10
).
Co do namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008
sp. zn. IV. ÚS 2380/08
platí vskutku, co konstatovaly obecné soudy, že míří zcela jinam, než co je zde rozhodné, totiž k samotnému vymezení podmínek ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., a nikterak neuvažuje o tom, zda a jak má být aplikováno kritické ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu; tomu se naopak věnují - a to stěžovatelčiným názorům protisměrně - jiná rozhodnutí Ústavního soudu, totiž právě ta, na která se výše poukazuje.
Senát Ústavního soudu proto (viz výše) ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r
předseda senátu