Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2007 č. j. 1 Ko 186/2007-3204, o námitce podjatosti vůči předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetskému a návrhu na postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, takto: Návrh se odmítá.
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho odvolání směřující do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001 č. j. 94 K 10/94-2496 [§ 218 písm. c) o. s. ř.]. S poukazem na blíže rozvedené výhrady stěžovatel tvrdil, že předmětným usnesením odvolacího soudu došlo k vykročení z ústavních kautel plynoucích z čl. 3 odst. 3, čl. 11 Listiny základních práv svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě, čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů se posléze domáhal kasace napadeného rozhodnutí.
Dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 19, č. 111).
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2007 sp. zn. 1 Ko 186/2007 přitom stěžovatel mohl a měl, chtěl-li si otevřít prostor pro jeho meritorní přezkum cestou ústavní stížnosti, napadnout žalobou pro zmatečnost, neboť ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. jí lze napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Stěžovatel tak před podáním ústavní stížnosti neučinil, pročež v daném ohledu nedostál požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k uvedenému deficitu bylo o jeho návrhu rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Neprojednatelnost předmětu řízení touto částí petitu vymezeného potom promítla se akcesoricky i do odmítnutí návrhů shora označených.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2007
Pavel Holländer soudce zpravodaj