Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2 - Vyšehrad, proti III. a IV. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
února 2018 č. j. 54 Co 27/2017-604, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. února 2018 č. j. 54 Co 27/2017-613, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2166/19 , a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha - Šeberov, sídlem K Hrnčířům 160, Praha - Šeberov, zastoupené JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Nové Město, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 54 Co 27/2017-604, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28.
února 2018 č. j. 54 Co 27/2017-613, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2253/19 , za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Adriany Procházkové, 2) MgA. Karolíny Dvořákové, 3) Jana Irvinga, 4) Jarmily Smékalové, a 5) PhDr. Stanislava Sousedíka, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na spojení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2166/19 a sp. zn. II. ÚS 2253/19 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 2166/19
.
Ústavní soud obdržel ve výroku uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatel a stěžovatelka domáhají zrušení v záhlaví specifikovaných výroků rozsudku Městského soudu v Praze.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že napadenými výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 45/2010, v němž hlavní město Praha vystupovalo v pozici žalovaného a Městská část Praha - Šeberov byla vedlejším účastníkem na jeho straně. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení. V souladu s rozvrhem práce pro rok 2019 č. Org. 30/19 je soudcem zpravodajem v této věci soudce Josef Fiala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2019
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem i oprávněnou stěžovatelkou, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel i stěžovatelka jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť oba vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a stěžovatelky, jakož i obsah napadeného rozhodnutí (jeho nákladových výroků), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad a použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
10. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že náhradou nákladů řízení se ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené výroky nemají.
11. Je pravda, že městský soud stěžovateli nepřiznal proti některým neúspěšným vedlejším účastníkům v dané fázi řízení ani náhradu za vynaložený soudní poplatek, což není v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. k tomu přiměřeně například nález ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 405/14
(N 160/74 SbNU 375) nebo usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 404/14 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na druhou stranu Ústavní soud nepřehlédl, že i podle argumentace samotného stěžovatele jde o částky maximálně v řádech tisíců korun (srov. k tomu str. 5 ústavní stížnosti). Takovou částku ale i vzhledem k povaze stěžovatele lze považovat za bagatelní a nedosahující patřičného ústavněprávního rozměru; přitom teprve ten by Ústavní soud opravňoval k eventuálnímu kasačnímu zásahu vůči napadenému rozhodnutí (respektive jeho jednotlivým výrokům).
Obdobnou argumentaci - o nedostatečné závažnosti takového event. pochybení - pak lze vztáhnout i na to, že městský soud při určení výše tarifní hodnoty nezvážil i případná omezení plynoucí z rozdělení pozemku na ideální poloviny. Nadto - vztaženo k argumentaci stěžovatelky - nelze přehlížet, že znalecký posudek, který sama stěžovatelka v ústavní stížnosti označila, tedy jeho identifikace ve skutečnosti nevzbuzuje pochybnosti, byl vypracován v roce 2013. Od té doby lze předpokládat, že cena pozemku stoupla.
Pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - i vzhledem k povaze sporu (srov. k tomu shora) a k právní povaze žalovaných (nyní stěžovatelů) - to lze považovat za jistý druh kompenzace.
12. Podle Ústavního soudu naopak městský soud postupoval správně, vycházel-li při určení tarifní hodnoty ze znaleckého posudku o hodnotě sporné věci. Opak neplyne ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15
(N 230/87 SbNU 763) či z nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16
(N 187/87 SbNU 71), byť zde skutečně Ústavní soud poznamenal, že by mohla být právní úprava v rámci advokátního tarifu přehlednější. Nicméně ani Ústavní soud se v citovaných nálezech od hodnoty (ceny) věci nebo plnění pro určení tarifní hodnoty neodklonil k podpůrným kritériím podle § 9 advokátního tarifu a považoval ji za primární.
13. Stěžovatel se pak ve své stížnosti dostává poněkud do argumentační pasti (a plyne to i z dokumentů, jež k ústavní stížnosti přiložil), neboť ve fázi řízení, z něhož vzešlo i nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí, kdy ještě vedlejší účastníci nebyli se svým nárokem zásadně úspěšní (tedy ještě před kasačním zásahem Nejvyššího soudu), byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení plynoucí ze stejné hodnoty a odvozena ze stejného znaleckého posudku. O překvapivosti pro stěžovatele ani pro stěžovatelku tak nemůže být uvažováno.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho jednotlivými výroky) byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli a stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byly jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuty jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu